Bilancovat rok vládnutí nového kabinetu by mohla být nuda, kdybychom nežili tak dramatickou dobu. Před rokem začala diametrálně jiná česká politika, než byla ta předešlá.
Projevilo se to mimo jiné tím, jakým způsobem posléze mluvil nový premiér při představování svého kabinetu k Poslanecké sněmovně.
„Byl to návrat do starých časů, kdy věty měly začátek a konec, kdy myšlenky byly obsaženy v tom, co člověk říká, a kdy popsal programové prohlášení v kultivovaném projevu. A nás to tehdy oba naplnilo relativním nadšením,“ říká Jan Dobrovský. „Ano,“ kontruje Jindřich Šídlo, „byla to jiná civilizace. Ale pokud bychom měli plýtvat nadšením nad tím, že předseda vlády je schopen začít a dokončit větu, tak to svědčí jenom o tom, v čem jsme žili předtím.“
SPOLU jako nová strana
Mnoha příznivcům vítězných koalic SPOLU a PirStan musely připadat bizarní a ponižující Zemanovy průtahy stejně jako lánské aranžmá při „pohovorech“ s jednotlivými kandidáty na ministerská křesla. Ale přestože za to tehdy mnozí kritizovali jak premiéra, tak jeho nastupující tým, nakonec to byla cena akceptovatelná a nikoli přemrštěná. Obrazně řečeno Zeman se ocitl ve sklepě a už se z něj nedostane, notabene poté, co Rusové napadli Ukrajinu.
Co do rozložení sil a voličských preferencí se od podzimu loňského roku mnoho nezměnilo. Je tu ANO s třetinovou voličskou podporou, i kdyby Andrej Babiš šéfoval svému hnutí ze soudní budovy, a dále Okamurova SPD. Obojí se nedá považovat za skutečnou opozici, jsou to komerční formace, které většinou nenabízejí politická řešení, a omezují se na výkřiky v tom smyslu, že je třeba zaplatit voličům větší kompenzace v nesnázích. K tomu si ještě připočtěme jarní obstrukční šílenství v Poslanecké sněmovně.
A na druhé straně se v podobě koalice SPOLU vlastně zrodila nová strana. „Je vlastně jedno, jak tomu budeme říkat, je to jedna politická síla,“ podotýká Jan Dobrovský.
„Bylo by pro ně ideální, aby se stala jednotnou stranou volebního typu, která má své frakce. Protože když někdo v těch frakcích udělá chybu, tak to ohrozí jenom tu frakci, a ne celou stranu.“ Jindřich Šídlo tento postřeh doplňuje: „Pro ně neexistuje jiná cesta než držet značku, dokud to půjde. Nemůže se to stát jednou stranou a nebylo by to ani dobře.“
Paradoxně nejvíc v posledních dnech této koncepci, jejímž symbolem je premiér Fiala, zatápí současná jednání o pražské koalici, jejichž výsledek zatím těžko předjímat. Ale snahy o námluvy ANO a SPOLU v hlavním městě jdou těžko přehlédnout.
Pirát všech pirátů a Festival politických nešiků
Ovšem i ta část společnosti, která změnu přivítala (a vzhledem k milionu propadlých hlasů nemůžeme mluvit o většině a je to obrovský problém), začala být poměrně brzy zklamávána. V první řadě to postihlo voliče Pirátů – čtyři mandáty byla deziluze, ze které se strana samotná v podstatě dodnes nevzpamatovala. Neúčast některých klíčových osobností ve vládě (v první řadě Olgy Richterové) a stejnětak to, že nejviditelnějším členem vlády za Piráty je v současnosti ministr zahraničí Jan Lipavský, vypovídá o mnohém. Má to své důvody, i pokud bychom pominuli ruskou válku na Ukrajině.
„Jan Lipavský získal asi nejlépe fungující ministerstvo v naší zemi, což se projevuje už dlouhá léta. A to přesto, že začínalo po revoluci tak, že bylo naplněno lidmi, kteří absolvovali diplomacii v Moskvě nebo přípravku v Jevíčku,“ připomíná Jan Dobrovský.
To nejlepší nakonec: 44 hlav států proti Putinově agresi
Zjevně i funkčnosti „zamini“ lze přičíst famózní úspěch, který Fialova vláda předvedla na konci svého prvního roku. Kde se vládě daří, a moc se o tom nemluví, je evropské předsednictví, ve kterém se jí v rámci bleskově svolaného celoevropského „dvojsummitu“ podařilo dát dohromady hlavy všech evropských států s výjimkou Ruska a Běloruska. Výsledkem této dvojité konference byl kromě toho, že dáme najevo jednotu vůči ruské agresi, i fakt, že byl dohodnut společný postup při zavedení společného nákupu plynu pro Evropu. Což v dané chvíli není málo.