Třináct krajských metropolí a hlavní město. Není to na středně velkou evropskou zemi moc? Máme na to finance a lidi? A jak jsme dospěli do současného stavu, kdy s krajským uspořádáním nikdo není spokojený? Dokonce ani ti, kteří ho kdysi prosadili...
Současná podoba krajské samosprávy je dědictvím 90. let, kdy bylo potřeba zrušit pavučinu národních výborů z doby komunismu. Ta spíš než samosprávu tvořila účinnou převodovou páku z centra až po nejmenší vesnici.
Lidová tvořivost v parlamentě
Ale jak se současná krajská samospráva konstruovaná v 90. letech osvědčila? Situace je taková, že po třiadvaceti letech existence krajů není s jejich současnou podobou, pravomocemi a financováním spokojen skoro nikdo. Věc vznikala jako obvykle za pochodu. Jindřich Šídlo se vrací do doby, kdy byl počet budoucích krajů projednáván v parlamentu, tedy do podzimu 1997.
„Do sněmovny šel tehdy návrh zákona s dvanácti kraji. A byl tak mizerně promyšlený a předjednaný, že jich pak najednou bylo třináct.“
Dodnes pojímají dědictví krajů kontroverzně i ti, kteří kdysi celý systém vymysleli a prosadili. „Všichni považují tuhle politickou zájmovou uměleckou činnost za své největší politické selhání,“ konstatuje Jan Dobrovský. Současnou situaci krajů i jejich možnost prosazovat vlastní agendu a zájmy přirovnává Jan Dobrovský spíš k pověstným schůzím společenství vlastníků.
„Kdo přijde s nějakým nápadem a má větší razanci, dostáhne svého. A výsledek je, že se v tom domě nedá bydlet.“
Proč zrovna třináct?
Pithartova vláda měla začátkem 90. let ambici vrátit se k zemskému uspořádání, ale spolu s procesem rozdělování republiky se v českém parlamentu projevila obava z další dezintegrace státu v podobě ambicí takzvaných moravských poslanců. A zvítězila myšlenka krajů.
A proč jich máme třináct? V roce 1997 pak vrcholily v parlamentu lobbystické tlaky na to, kde všude bude samostatný kraj. Jak říká Jindřich Šídlo, „každý je odněkud“. A bylo koneckonců třeba sehnat v parlamentu ústavní většinu. Kraj Vysočina se například do zákona dostal na poslední chvíli v přímé souvislosti s ambicemi a politickou energií tehdejšího jihlavského primátora Františka Dohnala. Není bez zajímavosti, že ke konci roku 2004 pak došlo k přesunu pětadvaceti obcí z tohoto kraje do kraje jihomoravského. „Třináctka bylo jediné číslo, na kterém se nakonec v parlamentě byli poslanci schopní dohodnout,“ dodává Jindřich Šídlo. Prakticky to znamenalo, že v zemi vznikne kromě hlavního města třináct krajských metropolí s nestejnými možnostmi a ambicemi.
▶Pondělí 27. listopadu, 18.00, Hradec Králové
Živé natáčení rámci Hradeckého memoriálu
Aula University Hradec Králové
Ve všem nejhorší? Jak se to vezme
Když Andrej Babiš začátkem roku 2021 pronesl svůj slavný výrok „Karlovarský kraj je historicky nejhorší ve všem“, byl to tak trochu gól do vlastní branky vzhledem k předešlému působení hejtmanky Jany Mračkové Vildumetzové za ANO. Skutečnost je samozřejmě složitější. V některých parametrech za dalšími kraji zaostává – co do výše platů (zároveň tu ovšem žije řada pendlerů), nezaměstnanosti, absence vysokého školství nebo výše důchodů. Karlovarský kraj je také poměrně diskriminován co do poměrného volebního systému. Volí se v něm pouhých pět poslanců a pro vstup do sněmovny tady platí reálně nikoli pětiprocentní, ale možná víc než desetiprocentní laťka. Na druhou stranu kraj disponuje obrovským rezervoárem přírodního bohatství, zejména lesů, a koneckonců lázeňským trojúhelníkem v létě 2021 zapsaným do světového kulturního dědictví UNESCO.
Problémy nastaly spíš s administrací a tokem financí: některé kraje byly tak malé, že nesplňovaly podmínky pro přidělování evropských dotací, z čehož pak vzniklo nemálo korupčních afér. Jan Dobrovský připomíná negativní stránku každé decentralizace:
„Čím víc jednotek mezi vládu a lidi vsadíte, tím větší je pokušení. A ve chvíli, kdy musely nad některými kraji vzniknout nové umělé útvary, tak ty už byly obsazovány někdy i přímo s myšlenkou, že to pokušení přijde.“
Jan Dobrovský po diskusi s mnoha současnými hejtmany dokládá, jakým potížím hejtmani musejí čelit v souvislosti s nestejnou rozlohou krajů. „Například Středočeský kraj, který navíc nemá kromě Prahy své přirozené centrum, je obrovský region s obrovským počtem lidí. A přitom, jak mi řekla hejtmanka Pecková: ‚Máme největší počet bohatých lidí, ale jsme nejchudším krajem.‘“
Ani s vazbou obyvatel na krajské samosprávy to není valné. Podle některých výzkumů třeba polovina obyvatel v některých krajích nezná svého hejtmana. A ještě větší procento lidí netuší, jak funguje tok peněz ze státního rozpočtu skrz rozpočty krajské.
Zrušit se to nedá. Leda opravit
Dávalo by dnes smysl vrátit se ke struktuře krajů a zrevidovat ji? Podle návrhů Národní ekonomické rady vlády (NERV) by například snížení krajů na 8 krajských celků ušetřilo 10 miliard ročně. Pro někoho to ovšem nemusí být tak velká sláva – vzhledem k současnému stavu státního rozpočtu.
Ale kraje máme už třiadvacet let. A kdyby dnes přišel někdo s požadavkem na reformu a začal kraje škrtat a zmenšovat jejich počet, může se objevit množství patriotů, kteří mohou říct: tak moment, počkejte. To je náš kraj, neberte nám ho. Jindřich Šídlo je skeptický:
„Proč bychom na tohle měli mít kraje? Nemůžeš na místo, kde žiješ, být pyšný a chtít, aby to tam bylo pěkné i bez toho, abys k tomu měl ten kraj?“
Jan Dobrovský namítá: „Čím blíž někdo vykonává politickou moc, i tu samosprávnou, tím se asi cítíš jako občan lépe. A dneska už je to taky věc zvyku. To je důležitá emoce, kterou je třeba respektovat.“
Při naší první návštěvě Karlovarského kraje se pánové nakonec nechali rozsoudit tím, že na pódium pozvali i hejtmana Karlovarského kraje Petra Kulhánka.
Ten mimochodem nastoupil v době nejtvrdšího covidu, kdy naopak kraje zafungovaly oproti centrální vládě skvěle a nebály se rozhodnout ve věcech, kde vláda váhala a tápala. Petr Kulhánek ale především konstatuje:
„Třiadvacet let je dost dlouhá doba na to, aby si ten kraj vytvořil svou vlastní identitu a „feeling“ nebo atmosféru, která je viditelná navenek, a cítí ji lidé, kteří tady žijí. Kdyby se dnes přišlo s tím, že se zase sloučíme s Plzní a budeme zase Západočeský kraj, ti lidé by propadli velké deziluzi.“
„Decentralizace je ovšem trochu podvod na lidi, protože není dotažená do konce,“ argumentuje Jan Dobrovský. Bylo by asi nejlepší, kdyby ty kraje dostaly víc peněz a větší politickou zodpovědnost.“ Což je hudba budoucnosti a politický úkol, před kterým stojí jak vláda, tak kraje.
Je Karlovarský kraj opravdu „historicky nejhorší ve všem“? Čím je naopak jedinečný a v čem spočívá jeho budoucnost? Jak se pokouší změnit strukturu svého školství? Poslechněte si naše živé vystoupení podcastu Dobrovský & Šídlo natočený v atriu nově rekonstruovaných Císařských lázní v Karlových Varech.
Dořekne to dneska...? Poslechněte si!
