Těžká práce od rána do večera ve spalujícím slunečním žáru i v dešti. Nedostatek jídla i vody. Špína, zima, turecké záchody a štěnice. Politické vězeňkyně neřekly lágru u slovensko-maďarské hranice jinak než galeje ministerstva vnitra.
„Můj drahý Eďo. Dnes jsem veselá, protože máme ukončenou řepu a to už něco je!“ psala v listopadu 1955 Jiřina Jelínková odsouzená za vykonstruovanou pomoc při velezradě ke dvanácti rokům vězení svému manželovi Eduardovi do Ostravy. „Až uslyšíš, že Želiezovský okres splnil plán v řepě, vzpomeň si na naše ruce. A představ si, že jen co jsme dokončily poslední pole, začalo pršet. Při vší té bídě jsme měly štěstí. Pán Bůh nás má rád!“
V cenzurované korespondenci si jednatřicetiletá Jiřina Jelínková, jejíž dopisy z vězení poskytla Paměti národa její neteř, samozřejmě nesměla stěžovat. A tak se snažila najít něco pozitivního. Třeba si pochvalovala, když ji poslali přerovnávat velké hnojiště, protože na hnoji bylo i v zimě teplo. Na dřinu na nekonečných lánech cukrové řepy vzpomínaly i další odsouzené. Když začaly při sklizni lijáky, brodily se celé dny v blátě.
Komunisté zřídili nápravně pracovní tábor pro ženy v Želiezovcích v roce 1952, aby vyřešili nedostatek pracovních sil na jednom z největších státních statků na Slovensku. Jeho základem se stal velkostatek hraběnky Ernestiny Coudenhové zkonfiskovaný po válce.
Většina obyvatel této oblasti měla maďarskou národnost a mnozí přesídlili při organizované výměně obyvatel do Maďarska. Jejich majetky a pole si přivlastnila republika. Tamní půda je mimořádně úrodná a vězeňkyně tábora vzpomínaly, že v padesátých letech se tam pěstovalo skoro všechno: obilí, luštěniny, zelenina, tabák, kukuřice, slunečnice i víno. Ve velkém se tam chovaly krávy.
Krvavé mozoly a úpal
Ludmila Hermanová, kterou komunistické soudy poslaly do vězení na šest let za údajnou pomoc agentovi americké zpravodajské služby, prožila v Želiezovcích dva roky. Začátky pro ni byly velmi krušné, i když byla zvyklá pracovat na poli. Rodina měla hospodářství v Mladějovicích u Šternberka, ale odmítla se podvolit komunistické kolektivizaci. Za mřížemi skončili i bratr a oba rodiče. Po půlroční vazbě byla Ludmila nejen psychicky vyčerpaná, ale ztratila i fyzickou sílu.
„Neudržela jsem v ruce ani koště. Hned jsem měla puchýře. Dali mě na setbu tabáku a paprik. Bylo to v pařeništích, museli jsme vybrat asi půl metru hlíny. A to slunce! Bylo to v červnu. Byla jsem hodně spálená. V dalších dnech se šlo na čočku. Trhali jsme to rukama do takových kotoučů. Do mozolů se mi zabodávaly bodláky. Dostala jsem úpal,“ vzpomínala Ludmila Hermanová.
Ráda chodila mlátit obilí, protože u mlátičky většinou ženy dostaly čtvrt litru mléka, což jinak neměly. Špatně snášela práci na tabákové plantáži. Obdivovala sice růžové tabákové květy, ale rostliny ji silně dráždily ke kašli. Vyprávěla také, že když dělaly na kukuřici, která byla tak vysoká, že v ní trestankyně nebylo vidět, hlídali je dozorci na koních. Měli i ostré psy.
Žízeň horší než hlad
Při práci odsouzené ženy často trpěly žízní. „Na poli stála podlouhlá dřevěná bečka s vodou, a jak na ni celý den svítilo sluníčko, byla voda teplá. A navíc jedna nebo dvě vězenkyně nás obcházely s kbelíkem a všechny jsme musely pít z jediného hrnku. Na poli nás bylo třeba sto padesát včetně prostitutek. To se pak ani pít nechtělo.“
Ludmila Šeflová odsouzená v polovině padesátých let ve zinscenovaném procesu k deseti rokům vězení také prožila v Želiezovcích dva těžké roky. „Bachaři byli Maďaři. Nerozuměli jsme jim ani slovo. První, co jsme se jejich řečí naučily, bylo, že došla voda. I za pětačtyřicetistupňových veder jsme na poli dostali sotva litr vody na celý den. Nikde žádné stromy, žádný stín. Jídla bylo taky hrozně málo. Čtvrtka chleba a deset deka marmelády. Při výkonu nad sto procent nám dali místo marmelády deset deka sádla. Žízeň ale byla horší než hlad. Každou chvíli některá z nás zkolabovala.“
Jednou v horkém létě jim místní Slováci, kteří se nad nimi zřejmě ustrnuli, přivezli na pole víno. Vyprahlé ženy lačně pily. „Hrozně to s námi zametlo. Pak nás dozorci naložili na vůz a polévali vodou. Na to vody nelitovali,“ popisovala v rozhovoru pro Paměť národa Ludmila Šteflová. Když nastaly lijáky, bylo taky zle. „Neměly jsme se do čeho převléknout, tak jsme byly celý den v mokrém. Večer jsme šaty jen vyždímaly. Pamatuji, jak jsme sázely tabák do bláta, muselo se to dělat naboso. Ledviny a močové měchýře jsme měly odrovnané.“
I po práci musely být odsouzené stále ve střehu. „Na ubikaci nás bylo třicet. Většinou vražedkyně, politické jsme byly jen čtyři. Držely jsme spolu a dávaly na sebe pozor. Každý den tam tekla krev,“ vyprávěla Ludmila Šeflová. Poté, co při práci utrpěla vážný úraz páteře, ji vedení tábora poslalo do pardubické věznice. Propuštěna byla na amnestii v roce 1960, stejně jako její otec Václav Šimek odsouzený na třináct let. Proti komunistickému režimu se provinili tím, že se odmítali vzdát rodinného hospodářství v Lipinách ve středních Čechách. Když je pustili na svobodu, neměli kam se vrátit.
Do kravína se vstávalo v půl čtvrté
Za podobných okolností skončila ve vězení také Jarmila Kovářová odsouzená v roce 1953 na šest let za údajnou špionáž. Její otec, sedlák František Švejda, dostal deset let. Jarmila vyrostla na statku v Předním Poříčí, který rodině patřil od 17. století. Když ji komunistický režim poslal do Želiezovců, ocenila, že z domova byla zvyklá na dřinu v zemědělství.
„Když jsem pracovala v kravíně, vstávalo se na směnu v půl čtvrté ráno a s přestávkami se dělalo až do sedmi do večera, samozřejmě i v sobotu a v neděli. Ob týden jsme ještě chodily míchat kravám krmení, a to se jelo bez pauzy. Holky, které nebyly na takovou práci zvyklé, to měly strašně těžké. Dojilo se ručně a dodnes si pamatuji, že jsem první den nadojila sto dvacet čtyři litrů mléka. Šíleně mě bolely ruce,“ vzpomínala Jarmila Kovářová.
Podle Ludmily Hermanové bylo v Želiezovcích kolem čtyř stovek odsouzených. Jako ubikace sloužily většinou bývalé chlévy. Pamětnice spala v dřevěném baráku v místnosti, kde jich bylo dvaatřicet. Špatné hygienické podmínky působily další strádání. „V koupelně deset sprch, kolem železné žlaby. Teplá voda tekla jen jednou týdně v sobotu. Nejhorší bylo, když jsme dělaly nějakou špinavou práci.“
Se záchody to bylo ještě horší. Na poli měly ženy k dispozici jen plácek vytyčený čtyřmi kůly obtočenými pytlovinou. Když tam potřebovaly, musely požádat o dovolení. „V táboře byly toalety, jestli se to tak dá nazvat, na dvoře. Mohlo se tam jít před večerkou a pak až ráno po budíčku. Záchodů mohlo být osmnáct, většina takzvaných tureckých. Často tam nesvítilo světlo. Hrozné bylo, když vypukla nějaká epidemie, třeba úplavice.“ V noci ženy používaly například prádelní hrnec.
Úplavice, žloutenka i tyfus
Naděžda Maňhalová odsouzená v polovině padesátých let za ukrývání navigátora Československých aerolinií, který zorganizoval únos letadla na Západ, vyprávěla, že se v Želiezovcích nakazila tyfem a žloutenkou a málem zemřela. „Lehl tenkrát celý tábor. Já ale dostala obojí,“ řekla Paměti národa.
Infekční žloutenkou tam onemocněla také Ludmila Váchalová. Komunistické soudy ji poslaly do vězení na šest let za šíření takzvaných balónových letáků. Vzpomínala mimo jiné, že v Želiezovcích dostávaly jednou měsíčně za práci kupóny v hodnotě pětatřiceti korun, za které si mohly koupit v předražené kantýně hygienické potřeby, cigarety, kávu či marmeládu.
V zimě sice nebylo moc práce na polích, ale chodilo se na směny do kravínů nebo hal, kde se upravovaly některé plodiny. Ludmila Šeflová vzpomínala, že sklízely také čirok, který rostl ve velkém množství podél Hronu až k soutoku s Dunajem. „Sekaly jsme ho mačetami a stavěly do otepí. Dělala se z něj například košťata.“
Vedení tábora šetřilo i topivem. Každá ubikace fasovala v topné sezóně uhlí do vysokého hrnce, přídavky se nedávaly. „Vždycky v určitou hodinu nás svolali gongem a šlo se s velitelem před tábor nabrat uhlí. Topilo se v kamnech zvaných vincek. Když jsme příděl spálily, tak už nebylo čím přiložit. Pokud vyhaslo a venku byly velké mrazy, mrzlo i na ubikaci. Měly jsme jen deku na přikrytí, polštář a slamníky, které jsme si musely jednou za rok samy nacpat. Oblečení také moc nebylo. V létě lehčí blůza a kalhoty v šedobílé barvě. V zimě teplejší kalhoty a kabát, pánské trenýrky, ponožky a boty, tzv. komisňáky. To bylo veškeré vybavení,“ popisovala Ludmila Hermanová.
Mnohé odsouzené při vzpomínkách na želiezovské galeje mluvily také o projevech soudržnosti, které jim pomáhaly snášet útrapy a ponižování. Blanka Včeláková, kterou komunisté poslali v roce 1949 do vězení na šestnáct let za spolupráci s protistátní odbojovou skupinou, vzpomínala s dojetím na cikánské spoluvězeňkyně. „Jednou za mnou jedna přišla, ani jsem ji moc neznala, abych ji naučila číst. Učily jsme se číst, psát i počítat. Byla to pro mne obrovská radost, když se to naučila,“ vyprávěla.
Nápravně pracovní tábor pro ženy fungoval v Želiezovcích do roku 1966. Poté si tam odpykávali tresty jen muži. Věznice je dnes zmodernizována a patří k největším na Slovensku. Z původního lágru nezůstalo nic. V roce 2006 Slováci odhalili v Želiezovcích pamětní desku, která připomíná oběti komunistického režimu.