29. března 2004 se tři pobaltské země staly plnoprávnými členy NATO. Můžeme jen spekulovat: pokud by se tak nestalo, mohl je v únoru 2022 čekat stejný osud jako Ukrajinu?
29. března 2004 zástupci pobaltských zemích uložili do úschovy na americkém ministerstvu zahraničí ve Washingtonu podepsané a ratifikované kopie Washingtonské smlouvy. Právě v tomto okamžiku se staly členy NATO. Pokud by se nestaly členy NATO, mohl je v únoru 2022 čekat stejný osud jako Ukrajinu... Asi by nebyl problém vyčlenit nějaký invazní kontingent a po úspěšném bleskovém dobytí Kyjeva zahrnout do „speciální operace“ v západních bezpečnostních strukturách nezakotvené Pobaltí.
Je zajímavé srovnat si naši a pobaltskou cestu do NATO. Litva, Estonsko a Lotyšsko to měly těžší i lehčí zároveň. Na rozdíl od nás se tyto země po okupaci a sovětizaci v roce 1940 staly součástí sovětského impéria. A s jejich snahou o osamostatnění se rozpadající Sovětský svaz smiřoval těžce. Nebyl to nikdo jiný než reformátor Michail Gorbačov, kdo se silou pokusil zabránit Litvě na cestě „ven ze svazu“. Ale ani nástupnické jelcinovské Rusko se nevzdalo snahy pobaltské státy od jejich cesty do EU či NATO odradit a udržet si je ve své sféře vlivu.
Pryč a co nejrychleji
Československo opustil poslední sovětský voják již v červnu 1991; na území pobaltských zemí zůstávaly cizí jednotky ještě v polovině 90. let. Jak dodává odborník na mezinárodní vztahy se zaměřením na Pobaltí Andris Banka, kromě vojáků bývalé sovětské armády tu existovala vojenská zařízení – od výcvikového zařízení pro jaderné ponorky v Estonsku až po protiraketový radar v Lotyšsku. Pro Moskvu se tato vojenská zařízení stala klíčovou „blokační kartou“ a původně si je chtěla ponechat až do roku 2002. Pobaltské státy byly podle Banka samozřejmě proti. Teprve když v roce 1995 poslední cizí vojáci odešli, mohli v Pobaltí začít reálně uvažovat o NATO.
Jednodušší to Estonci, Litevci a Lotyši měli v tom, že od počátku věděli, co chtějí. Co jsme v Praze možná necítili tak palčivě jako zásadní otázku bezpečnosti a budoucnosti státu a národa, to v Tallinu, Rize či Vilniusu vnímali po svých zkušenostech z 20. století jasně a jednoznačně.
Byli si vědomi, že takové „historické okno“, kdy Západ dominuje, a Rusko je v defenzívě, se otevírá jednou za sto let.
Od počátku proto dělali vše pro to, aby ty, kteří přesvědčeni být měli, opravdu přesvědčili, že si zaslouží být jak v NATO, tak v EU.
Jak dodává Banka, pobaltské země sehrály svou roli „zkušeně“ a dobře odhadly, že 90. léta 20. století pro ně představují vzácnou a možná neopakovatelnou příležitost. Banka cituje memorandum estonského ministerstva zahraničí z roku 1993: „(…) času je málo a na malé národy nepočká“. Podobně se vyjádřila i bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freiberga, podle níž objeví-li se „trhliny v pochodu dějin“, je třeba je okamžitě využít.
Vilniuská skupina proti všem
Češi, Slováci, Maďaři a Poláci vytvořili již v únoru 1991 Visegrádskou skupinu, aby lépe koordinovali své aktivity směrem k NATO a EU. O šest let později na summitu v Madridu již obdrželi pozvánku a v březnu 1999 byli do NATO s výjimkou Slovenska přijati.
Podobně i pobaltské země v květnu 2000 založily s dalšími kandidátskými zeměmi Albánií, Bulharskem, Rumunskem, Severní Makedonií, Slovenskem a Slovinskem tzv. Vilniuskou skupinu s cílem kolektivně lobbovat, přesvědčovat, koordinovat své aktivity směrem ke stávajícím členům NATO.
Další „balvan“, který museli pobaltští politici a diplomaté odvalit, bylo přesvědčit především staré západní „studenoválečníky“, kteří se s bipolárním světem sžili natolik, že jej považovali za téměř neměnný i po rozpadu SSSR.
Museli podle Banka také bojovat proti předsudkům byť spřátelených či sympatických velkých národů a velmocí, kteří považovaly malé národy za nesvéprávné objekty, které trpně čekají na to, jak „o nich bez nich“ rozhodnou velmoci, v tomto případě Washington s Moskvou.
V neposlední řadě museli pobaltské státy přesvědčit hlavně Američany, že jsou ochotné a schopné provádět rozumné politické reformy a nést mezinárodní vojenskou zátěž. Podle vysoce postaveného estonského diplomata si Pobaltí rychle uvědomilo, že s argumentem „vy /tj. Západ/ nám to dlužíte“ (s odkazem na období sovětské okupace v letech 1940–1989) se daleko nedostanou.
Kromě společně sdílených problémů od provázanosti na ruskou ekonomiku, energetické závislosti po komplikovaný vztah s ruskojazyčnými menšinami měly jednotlivé pobaltské státy své specifické problémy. Asi v nejsložitější situaci byla Litva. Při konstruování nových vztahů s Ruskem se musela vypořádat například s tím, že přes Litvu vedla pro Rusko důležitá dopravní tepna mezi ním a jeho enklávou Kaliningrad.
Citlivé a ne zcela dořešené zůstaly podle historika Thomase Lanea také vztahy mezi Litvou a Polskem. Zatěžovaly je například reminiscence na spornou otázku litevského hlavního města Vilniusu/Wilna (jež bylo v meziválečném období součástí Polska a k Litvě bylo přičleněno až po roce 1940). Litevci také nemohli zapomenout na komplikované polsko-litevské vztahy před první světovou válkou.
V postupu pobaltských států také bylo důležité, že NATO mělo absolutní prioritu – nehodlaly se podle Lanea spokojit ani s garantovanou neutralitou, ani s nějakou užší bezpečnostní spoluprací s dalšími baltskými mocnostmi jako Finskem či Dánskem. Jak doplňuje historik David J. Smith, i severské země odmítaly návrhy, podle nichž by měly svým východním sousedům poskytnout formální bezpečnostní záruky.
Estonsko například odmítalo jakýkoli program, který by mohl být vnímán jako alternativa k plnému členství v NATO. Jak dodává Lane, pobaltské státy věřily, že pouze v NATO budou schopny čelit očekávaným pokusům Ruska vrátit pobaltské státy do své sféry vlivu. Jak dodává politolog a odborník na mezinárodní vztahy Yaroslav Bilinsky:
„Pobaltské státy neudělaly tu samou chybu, co Ukrajinci, a od počátku odmítly ‚polovičatý rozvod‘ se Sovětským svazem přes Společenství nezávislých států.
V roce 1997 pobaltské státy také správně odmítly – jak se ukazuje na příkladu Ukrajiny – ruskou nabídku na jednostranné bezpečnostní záruky výměnou za to, že přestanou usilovat o členství v NATO.
Armáda na prvním místě
Pobaltské státy také musely takřka z ničeho vybudovat své ozbrojené síly a od počátku se snažily, aby to bylo podle západního vzoru. Jak dodává Banka, záměrně proto do velitelských funkcí jmenovaly například plukovníky americké armády v důchodu s pobaltským původem.
V roce 1999 pobaltské státy musely spolknout hořkou pilulku, když nebyly v první vlně rozšíření NATO. Jak dodává Lane, litevský ministr zahraničí Povilas Gylys tehdy vyslovil obavu, aby tím v pobaltské oblasti nevzniklo bezpečnostní vakuum a z toho pramenící politická nestabilita. Spojené státy se podle Lanea tyto obavy pokusily mírnit speciálním akčním plánem a v roce 1997 i Chartou partnerství mezi USA a pobaltskými republikami.
V následujícím období se pobaltské státy zaměřily na zvýšení svých aktivit v nejrůznějších bezpečnostních iniciativách. Partnerství pro mír bylo koncipováno jako zprostředkující orgán, členství v něm mělo aspiranty připravit na členství v NATO. Pomáhalo jim modernizovat jejich obranné síly, nabízelo jim výcvik jejich vojenského personálu v mezinárodním prostředí a pomáhalo jim dosáhnout standardizace a interoperability ve vojenské komunikaci a vybavení.
Dalšími aktivitami bylo například přidružené členství v Západoevropské unii (ZEU), tzv. obranné složce Evropské unie. Aktivní byly pobaltské státy například ve společném mírovém praporu Baltbat, jenž pod dánskou koordinací působil v Bosně a Libanonu, či ve společném námořním uskupení Balttron či systému monitorování vzdušného prostoru Baltnet. Jak uzavírá Smith, pobaltské státy se chtěly prezentovat nejen jako „konzumenti“ bezpečnosti, ale jako její aktivní tvůrci a účastníci. Pobaltské země podle Banky ochotně vysílaly své vojáky na mise OSN a přispívaly do operací NATO v Iráku a Afghánistánu. Estonsko během mise v Afghánistánu mělo jeden z nejvyšších poměrů mrtvých vojáků na obyvatele ze všech spojeneckých zemí.
Vítejte v NATO!
Zlom přišel v roce 2001. V létě 2001 americký prezident George W. Bush prohlásil, že všechny evropské demokracie „od Baltu po Černé moře“ by měly mít stejnou možnost vstoupit do NATO. A jak dodává Banka, ve stejnou dobu – ve vzácném období spolupráce mezi USA a Ruskem, respektive mezi G. W. Bushem a čerstvým prezidentem Putinem – to „vzdalo“ i samo Rusko a s členstvím pobaltských států v NATO se smířilo.
Dnes to možná zní až neuvěřitelně: v roce 2001 prezident Putin na konto členství Pobaltí v NATO prohlásil, že „nemůžeme lidem zakazovat, aby učinili určitá rozhodnutí, pokud chtějí určitým způsobem zvýšit bezpečnost svých národů“, a později ještě dodal, že členství Pobaltí pro Rusko není „žádnou tragédií“.
V roce 2002 na summitu NATO v Praze, jenž se konal ve stínu hrozící války s Irákem, pro niž Američané formovali „koalici ochotných“, obdržely pobaltské země pozvánku do NATO. Estonsko a dalších šest zemí, Bulharsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko, pak v Bruselu 26. března 2003 podepsaly přístupové protokoly, jež pak ratifikovalo 19 tehdejších členských států NATO včetně České republiky. O rok později se 2. dubna 2004 na tomtéž místě konala slavnostní ceremonie se vztyčením vlajek sedmi nových členů. Jedno z největších rozšíření NATO bylo u konce.
Na dalším summitu v Istanbulu v roce 2004 pobaltské země již vystupovaly jako plnoprávní členové. O dva roky později se summit NATO dokonce konal přímo na území bývalého Sovětského svazu v Rize. Patnáct let po jeho rozpadu…
Použitá literatura:
Andris Banka, The Breakaways: A Retrospective On The Baltic Road To Nato, 4.10. 2019,
Yaroslav Bilinsky, Endgame in NATO’s Enlargement. The Baltic States and Ukraine, Praeger Publishers, 1999.
David J. Smith, Artis Pabriks, Aldis Purs and Thomas Lane, The Baltic States. Estonia, Latvia and Lithuania, Routledge 2002.