V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.
Rok 1945 začal už velkou nadějí na blížící se kapitulaci Německa, ale v Janovicích nad Úhlavou, od kterých byla hranice s okupovaným územím vzdálena 1 km, hrozilo denně nebezpečí. Byla tam německá posádka, janovickým nádražím projížděly transporty smrti s vězni z koncentračních táborů, kterým se lidé snažili vhazovat do vagonů jídlo, někteří vězňové se pokusili o útěk, ale byli skoro vždy zastřeleni.
Už v lednu přišlo plno německých uprchlíků z Polska, v březnu skoro tisíc, byli ubytováni ve škole, pak už ve vlacích na nádraží. Nezapomenu na transporty zubožených zajatců, které Němci hnali naší ulicí, házeli jsme jim jídlo z oken, co jsme narychlo měli po ruce.
Začátkem května přijelo asi 200 německých vojáků a kopali při silnici na Nýrsko zákopy, zřizovali polní kuchyň a připravovali se na obranu města. Pátého května se ještě pokoušeli strhávat naše již vlající vlajky, ale to už jsme nedočkavě čekali příjezd Američanů, se sestrou jsme vily věnečky z pomněnek a řeřišnice, měly jsme jich plný košík, a konečně 6. května letí městem zpráva, že už jedou od Nýrska!
A už se objevily první tanky, unavení, ale šťastní Američané, bylo mezi nimi plno černochů, chytali naše kytičky a my se smáli, křičeli, mávali a brečeli! Tanky zůstaly stát na náměstí, nadšení, vítání, radost, lidé přinášeli jídlo, víno, likéry, co nejlepšího měli! Tatínek byl učitel, dostal na starost jejich ubytování ve škole. Anglicky neuměl, ale hned si s nimi rozuměl pomocí gestikulace a slovníku. Za pár dnů byli Američané upravení oholení fešáci a vyrazili do ulic, jezdili džípy, rozdávali cigarety, čokolády, žvýkačky, já mám dodnes schovaný darovaný kus krásné bleděmodré látky, bylo mi líto z ní něco ušít.
Jednou, když dva Američané postávali pod oknem, ze kterého jsme se se sestrou dívaly, a chtěli se s námi bavit, tatínek to vyřešil – pozval je nahoru, maminka udělala svačinu, moc jsme se nasmáli, když Allan Meinen z Baltimore napodoboval s hřebínkem pod nosem Hitlera. Věnoval nám dva odznaky 2. pěšího pluku – Indiána v bílé hvězdě na černém poli.
Dlouhá léta jsme si s ním psali, tatínek si to nechal překládat. Allan, také učitel, poslal tatínkovým školákům bednu tužek a sešitů.
Pro mě byl konec války i velká radost z návratu blízké rodiny z emigrace. Rodina strýce Ludvíka Kantůrka se vrátila z USA, celou válku jsme o ní nic nevěděli. Ludvík musel uprchnout před Němci, byl producentem filmu Bílá nemoc, jeho sestra i rodiče zahynuli v plynu a moje milovaná babička byla jako sedmdesátiletá internovaná v roce 1942 ve Svatobořicích, brzy pak zemřela. Jejich návrat byl pro mne tím nejsilnějším radostným dojmem z ukončení té strašné války.