Ing. Petr Lewi

„Ten statek Čeňka Poláka byl na kraji vesnice. Tam měla v suterénu, dole v tom domě, stůl a tam se taky pekl ten chleba. A tam večer přišli, možná se tam poslouchal i Londýn. Prostě mně pořád nařizovali, že o tom nesmím ani špitnout ve vesnici, že tam chodí tihle lidi, to byli chlapi různých národů. A tam skončila válka, to se přesně pamatuju. Provedli tam Němci zátah na partyzány, jednoho nešťastníka v obci na návsi zastřelili. A v podstatě v tomhle klimatu té vesnice strýček Polák říká: 'Já nemám krmení, musíme jet na čerstvé krmení.' A jel. A teta se rozčilovala, ale on řekl: 'Péťa pojede se mnou.' Jako já jsem musel s ním jít. 'A on to bude hlídat, aby to bylo bez problémů.' Teď, když jsme jeli, tak probíhala ta čistka ve vesnici, tam se střílelo. Vesničani utekli přes kopec ke skalám dolů a já se pamatuju, jak jsme jeli pro to čerstvé krmení. Tam kolem lítaly ty světelné střely, to nikdy nezapomenu. A strýček, vzhledem k tomu, že byl legionář a byl velice statečný, tak mu to nic neříkalo. A teď, když jsme to všechno posekali, to bylo za kopcem - tam to bylo v pořádku, a naložili, tak on řekl: 'Ty jseš teďka jako rozvědčík, Petře, a jdi dopředu až ke statku a zjisti, jestli to je schůdné.' No já jsem to teda takto udělal, protože jsem poslouchal strýčka, ale na druhé straně strach jsem měl. To vím.“

„V roce 1968 už jsme se dohodli s mým švagrem a mojí sestrou v Liberci, že pojedeme do Jugoslávie, a celé ty rodiny jsme jely dvěma auty do Jugoslávie. V té druhé dekádě srpna jsme se vraceli a já jsem jel zpátky přes Maďarsko. Z 20. na 21. srpna 1968 jsem byl v kempu nad Bratislavou. V noci jsme tam spali a v podstatě jsem slyšel nějaký hukot a ráno jsem šel… hodně brzy ráno jsem běžel na recepci a tam mi řekli, že nás Sověti přepadli. No já vzal, tehdy jsem měl trabanta a takhle ve čtyřech, já, moje žena a ty dvě děti, jsem jel do Varů současně s tím postupem těch vojsk. Takže například kolem mě prostě jely ty tanky a tak dále, no ale byl jsem takový blázen, že jsem prostě jel. Jel jsem samozřejmě k Brnu, ale tam mě odklonili, jako prostě Češi, že tam se střílí, na té výpadovce na Prahu, tak jsem jel přes Vodňany a tamtudy, jako na Rožmitál a na Plzeň. Tímhle směrem nějak jsem jel, ale dokonce se mi stalo, že jsem přijel do nějakého jihočeského města a tam ještě sovětská armáda nebyla a tam lidi čekali a já jsem je předjel tím trabantem, no tak to bylo docela úsměvné, ale byl jsem z toho strašně vyděšený, teda.“

„No, následky, no, následky, nejhorší následky, přátelé, byly v tomhle období na mých dětech. To vy nevíte, děti vyloučených ze strany nemohly jít do škol. Třeba případ mojí dcery, která končila devítiletku tady – to tenkrát se přestěhovala Janáčkova škola, byla v Poděbradské, což je dneska zdravotní škola, tak tam byla zédeeška, do Šmeralky – a ta moje dcera skončila v roce 1975 devátou třídu. A teď samozřejmě bylo vyloučeno, aby šla do gymnázia ve Varech, do toho vašeho nebo vůbec ve Varech. A tenkrát mi zástupkyně ředitele, to byla Saša Karpovičová... To jsou ti doktoři Karpovičové, co jsou tady. A ta byla toho Jardy Brůhy, to byl ředitel. No pak už to byla taky ta Jitka Žahourková, to je jedno, tak říká: ‚Petře, nejlepší by bylo, kdybys to zkusil v Aši.‘ V Aši byla průmyslovka textilní. ‚Tam by možná ji vzali, když je ten posudek takhle děsivý, když jsi vyloučený ze strany.‘ No, tak tam milá Sašenka jela v tom roce 1975 dělat přijímací zkoušky. Udělala je bravurně, ta moje dcera. No, samozřejmě ji nepřijali.“

„Toho 21. 8. já byl v Jugoslávii tenkrát s celou rodinou, byli jsme v tom srpnu dole, to byla Jugoslávie ještě kompletní pod vedením Josipa Broz Tita. A jeli jsme zpátky přes Maďarsko. Můj švagr měl výjezdní doložku a mohl jet přes Rakousko – ti tam byli taky s rodinou, od mé sestry manžel, celá rodina. A my jsme jeli přes Maďarsko a spali jsme z 20. na 21. 8. vedle Bratislavy, byl tam kemp. Nějaké letadlo tam bylo, taková jako socha, výzdoba, to si pamatuju. No a takový rámus v noci na toho 21. v tom kempu severně od Bratislavy. Žádná dálnice ještě nebyla, to byla normální silnice směrem na Moravu. Tam už jezdily nějaká vojenská auta a tanky, protože tam hned vlítli vojáci z Maďarska, z Maďarska hned vlítli do Bratislavy, to bylo ještě rychlejší než do Prahy. A já vletím na tu recepci. Zabrali nás Rusové, jo, to byly ale taky útvary maďarské. Celý ten vpád byl dělaný tak, že tam byly kontingenty NDR, polský, maďarský, bulharský, akorát Ceauşescu sem nevyjel. Ale jinak prostě všichni. No a teď já měl trabanta v té době, naložil jsem tu rodinu a vím, že jsem jel skutečně v průběhu toho 21., toho dne už, nahoru na Brno. Zase říkám, nebyla žádná dálnice. Ale nejeli jsme jako na Prahu, jeli jsme přes Telč směrem na Vodňany a na Rožmitál a z Rožmitálu na Plzeň. No, já je předjel! Čestné slovo! Jako blázen jsem jel trabantem uvnitř těch kolon, takový jsem byl blázen.“

„Kolem dokola je Český ráj, to jsou samé skály. A tam byli, my jsme tomu říkali partyzáni, ale v podstatě to byla taková směsice Francouzů, Belgičanů, Rusů, kterým se podařilo utéct z těch lágrů. A pak mezi ně možná přišli i nějací parašutisti, kteří byli už pod nějakým velením. Ale bylo tam spoustu takových těch. A v těch skalách oni přežívali. A teď byla ta zima 1944/45 a oni večer na podzim 1944 začali chodit. A ten strýček měl statek na kraji vesnice, takže to bylo docela bezpečné. Dole v suterénu měla teta Poláková takovou pec, kde se pekly chleby, a taky stůl. A oni vždycky tam přišli, já si to pamatuju, večer, nesměl jsem o tom ani muknout. A poslouchali Londýn. A strýček uměl rusky, tak to těm Rusům překládal, moje matka uměla francouzsky, tak to překládala těm Francouzům a Belgičanům, co se děje a kde už je fronta. No, to bylo dobrodružství jedno.“