MUDr. Michael Lavi roz. Lebovič

* 1913  †︎ 2015

  • „Já jsem doktor Michael Lavi. Žiji v Izraeli, v městě Aškelon, žiji zde od roku 1960. Narodil jsem se na Podkarpatské Rusi ve vesnici maďarské. Střední školu jsem dělal v maďarském jazyku v Berehově, medicínu jsem studoval na Karlově univerzitě na české fakultě. Vyhodili mne z fakulty ihned po Mnichově. Na druhý den, poslali mne domů. (V jakém jste byl semestru?) Začátek devátého semestru.“

  • „My jsme přijeli do Izraele s českou brigádou. (…) Já jsem byl aktivní ve vytváření té brigády. Já jsem se sem dostal s brigádou a myslel jsem si, že se vrátím, a prohlásil jsem to, že se vrátím. A skutečně jsem se chtěl vrátit, ale žena nechtěla. Ona se cítila tady lépe než v Praze. Tak jsme tady zůstali, ačkoliv jsme slíbili, že se vrátíme.“

  • „V říjnu roku 1940 jsem byl mobilizován na nucené práce v maďarské (armádě). (…) Konečně v roce 1942 mne poslali do Polska v civilních šatech na stalingradský front na židovské nucené práce. To bylo velmi strategické místo. Bylo nás tam osmdesát lidí. 26. prosince jsme se dostali do postavení, do 12. ledna během těch dnů z osmdesáti lidí padlo devět. Přímým zásahem, fronta byla úzká, zákopy byly snad na vzdálenost tři metry. Část, kde jsem byl, byla severní část stalingradské fronty. Po dělostřelecké přípravě Maďaři utekli, my jsme zůstali v bunkrech, asi dvacet lidí. Zůstali jsme tam asi dvě tři hodiny, pak jsme zavolali ruského vojáka a ten nás odvedl do zajetí. V zajetí jsem zůstal asi devět měsíců. Už v prvních dnech jsem poslal přes NKVD dopis českému atašé v Moskvě, napsaný Stalinovi a Benešovi, že jsem tady a že chci bojovat. Po třech lágrech pro válečné zajatce jsem se skutečně tam dostal. Od Novochoperska do Prahy jsem šel se Svobodovou armádou. To je vlastně můj život.“

  • „Davidovka, kde jsme byli ty první, co jsme tam přišli, se stala místem, kde přešlo na deseti a deseti tisíc zajatců. Zajatců všech armád Evropy. Tam byli Maďaři a Němci a generálové. Tam byla vlastně část fronty, stalingradské fronty. Takže strašné množství tam šlo. Najednou celé vesnice kolem dokola, já jsem vám vyprávěl jen o těch rozbitých chatách, ale byla tam vesnice kolem dokola, která taky patřila vlastně do toho kolchozu. (…) Já nechci přehánět, ale myslím aspoň 100 tisíc válečných zajatců přešlo tím táborem, co se jmenoval Davidovka. To je nějaká vesnice kolem, patřilo to do leningradské fronty, tedy stalingradské fronty to patřilo. Tak mě postavili jako šéflékaře. Já jsem jim řekl, že já jsem nedokončený lékař. Ale já jsem se nějak s nimi domluvil a ona mě ta ženská postavila dopředu lékařské služby tam na místě. Věci šly, jak to bylo, najednou. (…) Najednou byly tam stovky, tisíce lidí a najednou se objevily mrtvoly všude. Vypukla tam epidemie, skvrnitý tyfus. My jsme nevěděli, kvůli čemu lidi umírají. Lidi umírají jako nic. Terén byl zmrzlý. Nemohli je pohřbít, zůstali tam po hromadách, mrtvoly všude. To bylo něco strašného to vidět. Nebylo co jíst. Na začátku ještě jednou denně dávali nějakou polívku kašovou. Ale potom nic nebylo. Já nevím, jak jsme tam vydrželi. Každý den poslali pryč vlaky plné zajatců.“

  • „Byl jsem u Dukly, byl jsem u Kyjeva, byl jsem u všech bojů, kde jednotky se zúčastnily, jednou jsem tam byl jako lékař dělostřelectva, potom ženijního praporu, potom ženijní pluk. (A vy jste zároveň ošetřovali i ruské vojáky, nebo jste byli vyloženě jenom pro Čechoslováky?) Já jsem sloužil jen pro svoji jednotku, my jsme tam Rusy neměli. (Jak daleko od těch faktických bojů byla vaše ošetřovna?) To byl kilometr. Asi jeden a půl kilometru. To vždycky šlo najít. (…) Před Bílou Cerekví. Když jsem ještě byl u dělostřelectva, kde tanky střílely přímo do ošetřovny, tam jsem byl zraněn. Asi to ani nebyla ošetřovna, to bylo velitelství pluku. No to bylo velitelství z druhého oddělení. Ještě jsem byl, ale já nechtěl být vzadu, já jsem nikoho neměl. Já jsem byl mezi zemí a nebem. Já jsem nikoho neměl, já jsem neměl ke komu jít, neměl jsem komu psát.“

  • „Já jsem si nebyl vědom, že vlastně je to výslech. Napsal jsem všecko. V jaké straně jsme byli, tak jsem jim řekl, že pokrokové. Myslel jsem, že oni to znají, ale nevěděli nic. A jaké styky jsme měli, jestli rodiče jsou kapitalisti, nebo ne, oni se ptali na takové otázky a chovali se prostě slušně. Nedali nám spát celou noc. Ještě ten samý formulář vyplnit, ještě jednou ten jeden. K ránu za nějakých okolností tehdy. Já jsem věděl, že je československá legie v Rusku. A s ženou jsem se domluvil, že jak já tam půjdu, já uteču a budu se hlásit do české legie. My jsme znali výraz legie, co byly v první válce. A jsme žádali papír a tužku, abychom to napsali. Slušného kousku papíru tam nebylo. Na špinavý papír jsem napsal československé vládě. Já myslím, že jsem psal Benešovi. Že tady jsem, to je mé jméno, já jsem MUC. Alexander Lebovič a já chci jít bojovat. A jsem napsal současně Stalinovi, to samý česky jsem mu napsal, rusky jsem nevěděl.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Aškelon, Izrael, 07.06.2006

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 8

    Aškelon, Izrael, 31.03.2014

    (audio)
    délka: 01:21:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tady jsem, to je mé jméno, já jsem Alexander Lebovič a já chci jít bojovat

v uniformě československé armády - 1947
v uniformě československé armády - 1947
zdroj: archiv pametnika

MUDr. Michael Lavi se narodil v roce 1913 ve Velké Dobroni na Podkarpatské Rusi jako Alexander Lebovič. Po ukončení maďarského gymnázia v Berehově začal v roce 1934 studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po podpisu mnichovské dohody na podzim 1938 ho ze studií vyloučili v devátém semestru. Vrátil se do rodné obce a pracoval v obchodě s elektrickými potřebami. V roce 1940 se oženil a téhož roku se mu narodil syn. Koncem října 1940 byl společně s dalšími židovskými muži povolán k vojenské službě v maďarské armádě a pracoval na stavbě silnic. V roce 1941 byl propuštěn, po čase byl však opět povolán do služby. Na konci roku 1942 byl převelen k maďarským jednotkám na stalingradský front kdesi mezi městy Voroněž a Stalingrad. V lednu 1943 začalo silné sovětské bombardování a maďarské jednotky dostaly rozkaz ustoupit. Alexander Lebovič se s několika dalšími Židy ukryl v bunkru, kde je zajali Rusové a uvěznili v zajateckém táboře Davidovka. Koncem března 1943 byl převezen do dalšího tábora u města Usmaň, kde pracoval jako táborový lékař. Tam se dozvěděl o náboru do československého armádního sboru, ale místo do armády v červenci 1943 putoval přes Moskvu do jiného zajateckého tábora v Krasnogorsku. Nakonec byl Alexander Lebovič v září 1943 propuštěn a v Novochopersku se dostal k československé armádě. Jako lékař 2. dělostřeleckého pluku, ženijního praporu, se účastnil dalšího tažení československého armádního sboru až na území Československa. Po válce dokončil v Praze studium medicíny. V roce 1948 odešel s československou vojenskou brigádou do Izraele, vstoupil do izraelského letectva a pracoval jako vojenský lékař. Přijal nové jméno Michael Lavi a od roku 1960 žije v Aškelonu. Před odchodem do důchodu působil jako ředitel tamní nemocnice. Zemřel 25. října 2015.