Eva Langrová

* 1944

  • „Tatínek byl do roku 1956 v Jáchymově. Tam se pak utlumovala těžba, tak byl pak v Příbrami. V Jáchymově jsme dostaly povolenku, tam bylo vypsáno jménem, kdo může na návštěvu, datum a v kolik hodin. My jely vlakem, většinou přes noc, abychom ráno byly v Ostrově nad Ohří. Vedle nádraží je parkoviště, tam byly autobusy. Byly označené slovem ‚Zájezd‘, ale byly určené pro ty, kteří přijeli na návštěvy. Tak nás nabrali do autobusů, dovezli k baráku, kde probíhaly návštěvy. Tam v Jáchymově to bylo nejhorší. V Olomouci ve věznici byl tatínek za pletivem, když jsme za ním byly na návštěvě s maminkou. Ale v Jáchymově byl za sklem, to znamená, že jsme se nemohli ani dotknout, ani jsme se pořádně neslyšeli. Z každé strany dozorce, vedle tatínka, vedle nás. Dávali pozor, jak se chováme, co říkáme. Abych pravdu řekla, neuměla jsem ani identifikovat, kde ty návštěvy byly, tatínek byl na Rovnosti, táborů bylo více a ty baráky už jsou dnes srovnány se zemí a zůstal tam jen jeden. Na Příbram si pamatuji líp. Bylo to mimo Příbram, byla tam obrovská louka, tábor byl jen čistě vyhrazený pro návštěvy. Ty, co přijeli na návštěvu, přivezl z nádraží autobus. Vyklopili je a nechali venku. Nebylo tam nic k sezení, žádné občerstvení, nic. Ti lidé přijeli třeba až z Košic a pak stáli na louce a čekali, až je vyvolají do tábora. Tábor byl obehnaný a vězně vodili jako dravou zvěř v cirkuse, kterou se chystají vypustit do arény. Byl tam koridor z drátů a tam přiváděli dozorci třeba deset vězňů najednou do baráku. Pak vyvolávali jména příbuzných, kteří přijeli na návštěvu. V baráku byl dlouhý stůl, vězni na jedné straně, my na druhé. Zanechalo to nepříjemné vzpomínky, nebylo to opravdu nic příjemného. Když jsem pak pracovala v obchodě, tak jsem byla asi dvakrát prodávat drogerii vězňům v Heřmanicích a v Karviné. Bylo mně to děsně nepříjemné, když za mnou tam ten katr zapadl. Můžu říct, že to člověka poznamená. Někdy stačí jen nepatrný podnět, aby to vyvolalo negativní věci.“

  • „Já si pamatuji potom z té doby po zatčení tatínka nejvíce domovní prohlídky. Většinou stálo auto v ulici. Byly jsme hlídané, s kým se stýkáme, s kým mluvíme. Potom, když se zhaslo, zazvonili a dělali domovní prohlídky. Prováděli to tak, že nám vyházeli knihy, sundali obrázky ze zdi, jestli za nimi nejsou letáky, rolety z oken vytahali, jestli v roletách není něco schované. Na první domovní prohlídce odnesli tatínkův psací stroj, mysleli, že na něm píše nějaké letáky. Dala jsem si tu práci po revoluci, že jsem si zašla do archivu do Pardubic a zaplatila hodně peněz za okopírování celého vyšetřovacího spisu tatínka. Paradoxně jsem se musela usmívat, na rozdíl od rodičů, kteří byli schopni, uměli češtinu, tak když se díváte do některých spisů, ti lidé, kteří je psali, neuměli ani gramatiku. Maminka onemocněla. Byl to záhul na její psychiku. Když chodila do práce, byla sledovaná. Když šla k bratrovi od tatínka, dokonce si vyměnila oblečení s paní, která bydlela s námi v domě. Nepomohlo to. Nakonec onemocněla. Nejdříve měla problémy se žlučníkem, záchvaty. Pak dostala chřipku, z té chřipky zápal plic. Lékař ji prohlídl. Někteří lékaři, aby si udělali u komunistů dobré oko, reagovali tak, že maminku prohlásili za simulantku. Neměla možnost se léčit. Nakonec se její stav tak zhoršil, že ji museli vzít do nemocnice v Jeseníku. Tam si s ní nevěděli rady, tak ji odeslali do Olomouce, do fakultní nemocnice. Nejdříve byla nadšená. Psala tatínkovi a radovala se, že si budou nablízku, protože tatínek byl v té době v Olomouci ve vazební věznici. Tím, že byli oba tam, brala to tak, že jsou duševně spřízněni na jednom místě. V té doby děti nesměly do nemocnice. Mamince operovali žlučník. Já tam jela s babičkou, která bydlela v Ludgeřovicích. Já musela zůstat na vrátnici, ale maminka uprosila vrchní sestru, aby mě mohla vidět. Vyšla ven, to bylo naposledy, kdy jsme se setkaly. Řekla babičce, ať už nejezdíme, že je to daleko, náročné, a že jí doktor slíbil, že ji během pár dnů propustí. Pak nám telefonovali z nemocnice, že zemřela. Babička chtěla přesně vědět, na co zemřela, ale lékaři jí to nevysvětlili. Jen řekli, že byla zdravá, akorát měla smůlu, že zemřela. Tak nějak to okomentovali v té nemocnici.“

  • „Když zemřela maminka, tak v rodině nastala panika, protože děti odsouzených se dávaly většinou do dětského domova. Všichni se shodli, že není možné, aby tatínkovi řekli, že mě dali do dětského domova. Tak si mě vzala babička s dědečkem a ocitla jsem se v Ludgeřovicích. Nemohla jsem se s nimi sžít, protože tam byl úplně jiný režim a jiná situace v rodině. Babička byla zvyklá žít jako za Pruska, to víte, německá výchova. Tak vznikly první konflikty mezi mnou a babičkou. Vyčítala mi, že mě rodiče špatně vychovali a teď mě má na krku a musí se o mě starat. Já stále měla velký mindrák, protože mi předhazovala, že nejsem po její dceři, ale po tatínkovi, který zavinil neštěstí v rodině, připravil ji o dceru, a nemohla přenést přes srdce, že o dceru přišla. Tak vznikla velká nenávist vůči tatínkovi. Vyrůstala jsem v prostředí, kde každý můj sebemenší prohřešek byl hodnocen jako vada po tatínkovi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Oprechtice, okres Frýdek-Místek, 16.09.2015

    (audio)
    délka: 01:29:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 24.05.2018

    (audio)
    délka: 02:46:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětem říkám: Kdyby se zase komunisté dostali k moci, utečte

Patnáctiletá Eva
Patnáctiletá Eva
zdroj: archiv pamětnice

Eva Langrová se narodila 24. května 1944 v Prostějově do rodiny Františka Bureše, který byl funkcionářem strany národních socialistů. Jako státní zaměstnanec, resp. poštovní úředník dostal po druhé světové válce příkaz přestěhovat se do Jeseníku v rámci osídlovaní míst po odsunutých Němcích. Pamětnice vyrůstala tam. Otec byl velmi aktivní, například se zasadil o výstavbu kina v Jeseníku. V červenci 1950 byl spolu s dalšími šestnácti lidmi odsouzen v politickém procesu za údajné vyzvědačství a vlastizradu. Matka Evy Langrové rok poté zemřela. Vychovávala ji babička, která zastávala názor, že otec zničil rodinu. Pamětnice nemohla studovat, nakonec získala práci v prodejně drogerie. Otce navštěvovala ve vězení. Byl propuštěn po jedenácti letech. Kvůli babiččině výchově a odcizení s ním dcera už nikdy nenavázala dřívější vztah a trpěla psychickými problémy. Po roce 1989 se stala členkou Konfederace politických vězňů a je aktivní ve spolku Dcery, který sdružuje dcery politických vězňů.