Oldřich Lachmann

* 1922  

  • „V Brandýse jsem zažil jednu z nejstrašnějších chvil, kdy jsem byl tady při souzení těch lidí z Kochánků, třináct lidí. Tady je svolali Němci z každý školy, z každýho úřadu a z každý továrničky a tak dále, že musí v poledne ve dvanáct hodin nastoupit v Brandýse a taky na Mělníce a v Lysé v těch okresních městech do autobusu. Ale kam pojedou, nikdo nevěděl. A tam pan ředitel v Brandýse byl celej nešťastnej. Svolal nás o přestávce, bílej jak stěna byl, že volali z okresu a že německý okresní velitel nařizuje, aby z každý školy a taky od nás šel před to a nastoupil tam do toho autobusu, že to tam budou kontrolovat. Tak to nastalo veliký mlčení, protože to byla doba nejen teda už po těch Lidicích, ale teda každej tejden druhej visely plakáty rudý, česko-německý, kolik jmen, byli popraveni, zastřeleni, protože prokazovali nějakou činnost proti Němcům. A takoví tam byli i ti lidi souzení tady u Benátek někde tam u Dražic v takový veliký místnosti. Jestli to býval mlejn nebo něco, ale prostě upravená veliká místnost. Vzadu byla ještě kruchta a vepředu takový oddělení, kde zasedali v těch černejch hábitech obhájci a vepředu v německý uniformě soudce, a oni tam vodili postupně tyhlety lidi, aby potvrdili, že dávali německýmu zajatci, že ho podporovali, že mu dávali jídlo a ošacení a takovýhle věci. Takže to byly činy proti německé říši. Tak ti byli všichni až na jednoho odsouzeni k smrti. Obyčejný vesnický lidi. A začalo to tak, že jeden oral s kravkama u lesa tam někde a zastavil potom, vyndal si krajíc chleba, namazaný dva krajíce, tak se to dělalo vždycky, dva krajíce takový veliký. A z lesa vylezl otrhanej chlapík a parusky skazal: Ja Rus a peníze a jídlo nemám, ošacení. Tak on mu dal ten chleba a řekl: No boty máte hrozný děravý, já tady budu orat ještě zítra, já vám přinesu nějaký boty a řekl to doma manželce, sousedům. A oni dali jeden boty, pekař bochník chleba mu poslal a takhle na tom měli podíl. Takovejhle hroznej zločinnej podíl na tom měli, že za to byli odsouzeni k smrti. A byla tam mezi nimi jedna žena ve vysokém stupni těhotenství. A to byla manželka jednoho z těch mužů a ta byla odsouzená k popravě a jedině ze všech ten její manžel nebyl odsouzenej k smrti jako naschvál, ta drzost soudcovská, že tu matku, další dva životy připravili o bytí…“

  • „Samo sebou všude panoval zmatek, zloba, vztek a nezbylo teda nic jinýho než se tomu přizpůsobit. My jsme tenkrát, no, mladí, protest vyjadřovali alespoň tím, že se sehnaly někde nějaký odznáčky s Masarykem na klopách. Pan ředitel, když to viděl, tak nám říkal: ‚Ne, chlapci a děvčata, neblbněte, nedělejte to, tím nic nedosáhneme.‘ No, a pokračovalo to ještě trikolorama a smutečníma páskama a takhle jsme demonstrovali. Jenom ale do tý doby, když přišel pan ředitel a říkal: ‚Tak vidíte, v Roudnici už zavřeli školu a některý teda i profesory a žáky, tak toho nechte.‘ Tak od tý doby už jsme teda to trpěli, už jsme nedemonstrovali navenek.“

  • „Když jsem jel ze Dříz domů, tak jsem slyšel přes Cecemín, to je táhlej kopec druhej – analogicky, jako je tady Čečelák. Pro Čečeláky Byčičák. Tak tam je Cecemín a za ním jsou Nedomice a Ovčáry a tam už je Labe a Kostelec. A tak jsem uslyšel střelbu, kulomet a za chvíli ránu bomby. A já jsem si myslel, no, to je tady nějakej trouba tady v těch Čečelicích nebo na Cecemíně. To proti letadlům, dvě letadla taková dvoukřídla, podobně jako jsem viděl, když tenkrát letěly na Prahu při tom zabírání našeho území. No, pak jsem se dozvěděl, že to střílely ty letadla tady na nějaký vozy, který jely sem k Byšicům, a protože tady byl houfec, který se seběhl přivítat asi převážně z továrny… Z toho vyšli lidi a ještě nějací sousedi. Je tady pan doktor? Pan doktor se vrátil z koncentráku. Tady byl Rus doktor, byl zřejmě oblíbenej a radost z toho, že se vrátil, tak lidi vybíhali a jako ho přivítat a teď ty tady uviděli houfec lidí a oni pustili, hodili do toho ty granáty, který znamenaly asi 27 životů tady…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byšice, byt pamětníka, 27.04.2017

    (audio)
    délka: 02:29:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Existují chvíle, kdy je třeba zatnout zuby, vydržet anebo pomoct

Oldřich  Lachmann
Oldřich Lachmann
zdroj: Příběhy našich sousedů

Oldřich Lachmann se narodil v roce 1922 v Ovčárech u Mělníka. Od čtyř let je aktivním členem Sokola. Otec byl krejčí, matka pocházela ze zemědělské rodiny a Oldřich jako jediné dítě pilně pomáhal rodičům s hospodářstvím. Absolvoval gymnázium v Mělníku, a jelikož během druhé světové války nacisté zavřeli vysoké školy, vystudoval roční pedagogický kurz na učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou. Jako učitel působil v Čelákovicích, v Žatci, ve Staré Boleslavi, v Brandýsu nad Labem. Za války ho jako tlumočníka vybrali k soudu s třinácti obyvateli obce Kochánky, ze kterých za pomoc partyzánovi dvanáct zaplatilo životem a jeden doživotím. Na sklonku války pamětnika s dalšími muži v okolí povolali na kopání zákopů. Při povstání v květnu 1945 se zapojil jako dobrovolník do hlídek v Nedomicích. Mnoho let působil jako ředitel základní školy v Byšicích a později se stal okresním školním inspektorem na Mělnicku.