Eva Krupičková roz. Polanská

* 1931  

  • „Za dva dny, po tatínkově zatčení, bylo to na Josefa devatenáctého, přišli pro maminku. Maminka byla velmi moudrá paní a myslela vždy dopředu. Chystala si malý kufřík a dávala si do něj věci. My se ptali, co dělá, ona říkala, že pro ni přijdou, tak aby byla připravená. Když pro ni přišli, byla tedy opravdu připravená. Když ji vyváděli dveřmi, tak se ještě takhle otočila a řekla mi, že jsem starší a že kdyby se s tatínkem nevrátili, musím se o Hanu postarat. Já vám řeknu, že jsem tenkrát snad zestárla. Bylo to tak vážné, že na to do smrti nezapomenu.“

  • „Jen si vzpomínám, že tatínek býval takový smutný, zamyšlený, maminka také, byli asi v napětí. Když ráno v půl sedmé v březnu 1942 přišlo gestapo. Bylo to v půl sedmé ráno. Tatínek byl v noční košili, měl nahé nohy, jen trepky, vidím to doteď. Mezi lopatkami měl pistoli a Wollner ho vedl do pánského pokoje. Tam se hrabali ve věcech a něco hledali. Byli tři dohromady. Řvali, maminka se tam někde chudák točila. Rozházeli nám celý byt. Rozřezali i matrace a hledali pořád zbraně. Nic nenašli a tatínka odvedli.“

  • „Žili jsme u babičky, pořád jsme byli u ní na Vinohradech.“ - „Vy jste se nemohli vrátit do vašeho bytu?“ - „To vůbec, tam bydleli Němci. A ti gestapáci, ti byli tři a pan Švarc ze skladu nám vypravoval, že přijely tři náklaďáky. Vše si už asi rozdělili u nás v bytě, každý už věděl, co si kdo vezme a všechno ukradli. Ten pan Švarc tam v rychlosti šoupl bednu. Ty věci byly v kójích, nebyly to uzavřené místnosti. Takže tam strčil jednu bednu a šicí stroj. A představte si, že ten Miller mu prý řekl, kde že je ten šicí stroj. Z toho jsme usoudili, že oni přesně věděli, co si kdo bere a ten šicí stroj mu chyběl. A tak mu pan Švarc ten šicí stroj dal. Takoví to byli šmejdi, zloději. Všichni tři. Naše ožebračili. Tam byly i peřiny, celý byt se vším všudy.“

  • „Co tatínek v tom Buchenwaldu organizoval?“ - „Byl tam v kanceláři, která byla před branou. Nebyla přímo v lágru. Procházel vždycky hlavní branou do té kanceláře. Říkal, že tam byl Němec, úplně blbej, a táta za něj všechno zařizoval. To podzemní hnutí bylo tak důkladné, že si ho tam de facto nějak dostali, aby jim byl užitečný. Přes tu bránu tedy musel čas od času přenášet spisy člověka, kterého označili. Oni si je přebrali, probrali a o něco ztenčené spisy musel tatínek zase vrátit zpátky. Říkal, že musel vždycky požádat toho úředníka po německy a po vojensku o vstup do archivu. Všechno muselo být podle předpisů. Jednou se mu stalo, že přenášel zase nějaké spisy a oni ho už za ten čas ti strážci znali a vždycky ho pustili. Ale tentokrát mu řekli: 'Halt!' a chtěli ho prohlédnout. Táta říkal, že by se v něm krve nedořezal, protože věděl, že to je konec. Vtom jelo nějaké auto a ten Němec ho musel přijmout, a tak tátovi řekl, aby pokračoval v cestě. Když nám tohle táta vyprávěl, tak jsme mu říkali, že byl hrdina. On ale řekl: 'Děti, nebyl, já jsem se po… .'“

  • „Protože jsme byli vedeni k vlastenectví, pan prezident byl u nás považovaný. Když zemřel, rodiče plakali a já brečela s nimi. Pak byl pohřeb a já jsem se na něj dívala. Pamatuji si, že vezli rakev a já se tatínka ptala, co to je za auto. A tatínek mi říkal, že to není auto, ale lafeta. Že to je vojenská záležitost a velká čest a tak. Dodnes si to pamatuji.“

  • „Na 15. březen roku 1939 nezapomenu do smrti. To bylo něco tak strašně smutného. Pod okny jely motorky a na nich Němci, kteří měli na sobě takové zelené, ochranné oblečení. Pršelo a sněžilo dohromady a bylo to strašně smutné. Tenkrát někdo zazvonil u dveří, oba rodiče šli otevřít, protože to byla velmi napjatá chvíle. Stál tam správce Lucerny a tři němečtí vojáci. Měli kožené holínky a rajtky. Já, jak byla malá, viděla jsem je jen do těch kolen. A říkala jsem, že to jsou ti zlí vojáci. Naši mě lifrovali do mého pokoje, abych byla zticha. Pan správce žádal tatínka, aby ty pány pustil k oknu, aby se mohli dívat, že si to pan majitel přeje. Tak tatínek nemohl odporovat. Ti Němci se tedy dívali z našeho okna na tu jejich slávu a my jsme byli smutní. A to byl apel, abychom se stěhovali a v Lucerně nebydleli. Tatínek byl totiž v podzemním odbojovém hnutí. Maminka to věděla, já jsem všechny ty strejdy taky znala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.03.2017

    (audio)
    délka: 02:15:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha EyeDirect, 12.10.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta se za hrdinu nepovažoval

Eva Krupičková, 1941
Eva Krupičková, 1941
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Krupičková, roz. Polanská, se narodila 20. června 1931 v Praze do dobře situované rodiny prokuristy Báňské a hutní společnosti Zdeňka Polanského a jeho ženy Marie, majitelky salónu s dámskými klobouky. Do roku 1939 bydleli na Václavském náměstí v paláci Lucerna, pak se přestěhovali na méně nápadné místo do Žitné ulice. Zdeněk Polanský působil v protinacistickém odboji, který pomáhal československým důstojníkům dostat se za hranice. Ve své kanceláři měl úkryt se zbraněmi. V březnu roku 1942 byl zatčen gestapem kvůli zradě jednoho z odbojářů, ale skrýš nebyla odhalena. Přesto putoval do terezínské Malé pevnosti a pak do Buchenwaldu, odkud se neměl vrátit. Marie Polanská byla též vazebně stíhána, po několika týdnech ji propustili na revers kvůli nezaopatřeným dětem. Zdeněk Polanský v Buchenwaldu působil v podzemní síti, kdy pomáhal zachraňovat životy vězňů. Sám se pak v roce 1943 díky podzemní síti dostal na svobodu pro nedostatek důkazů. Půl roku po propuštění jej však na Václavském náměstí potkal gestapák, který měl jeho případ na starosti a opět ho poslal do Buchenwaldu. Jeho žena si musela odpykat zbytek několikaměsíčního trestu v cele, kterou sdílela s Miladou Horákovou. Po válce se celá rodina šťastně shledala. Eva vletech 1946-1949 absolvovala odbornou školu pro ženská povolání - obor modiství, zakončenou tovaryšskou zkouškou. V letech 1949-1954 pracovala v podniku Textilní tvorba Praha. Zde absolvovala další odborná školení. V roce 1954 přešla do podniku Oděvní tvorba, kde pracovala jako vedoucí výrobny a provozovny. V letech 1960 až 1966 pracovala na ředitelství podniku Drobné zboží Praha, poté na Školské správě v Praze 4, kde zůstala až do důchodu v roce 1994.