Zdeněk Kovařík

* 1931  

  • „Byl jsem půl roku na samotce ve vyšetřovací vazbě v Hradci. Od 29. září 1950 do 15. března 1951, kdy jsme měli soud. Vazba byla místnost asi tři krát dva metry. Ráno v 5:30 zazvonil budíček, musel jsem se rychle umejt a celej den chodit. Když jsem tam přišel, byla tam krásná čistá červená xylolitová podlaha, a když jsem po půl roce odcházel, byly pod oknem a u dveří vydřený půlmetrový kolečka až na beton, jak jsem se otáčel. Tam jsem nachodil stovky kilometrů. Nesměl jsem si sednout, lehnout – chodit, chodit, chodit. Dostal jsem se i do korekce, protože do vedlejší cely naschvál dali bratra ze skautu Zbyňka Škalouda. Předpokládali, že mu ještě něco řeknu. Domlouvali jsme se pomocí morseovky. Jako nás při tom chytili. Dali mě do temnice. Jak jsem tam byl dlouho, nevím. Nebyl tam rozdíl mezi dnem a nocí, asi deset až dvanáct dní. Čtyřiadvacet hodin tam byla tma. Světlo jsem viděl, jen když otevřeli okýnko ve dveřích nebo mě vedli k výslechu. Bez deky, bez spaní, nic. Aby se člověk nemohl opřít o zeď, byla nahozená hrubou omítkou. Když jste se opřel a náhodou se vám smekla ruka, rozedřel jste si kůži až do krve. Jak jsem tam spal, nevím. Připadá mi to neskutečný. Vím, že jsem se několikrát probudil na zemi.“

  • „Nemá smysl nikoho poučovat. Všichni mladí by si ale měli uvědomit, co chtějí v životě dělat, co k tomu potřebují a jakými cestami se k tomu dopracují. Ať nedbají na překážky, ať se nebojí horka ani zimy ani krupobití. Ať jdou za svým cílem – vždycky se to vyplatí. Ať jsou hlavně poctiví sami k sobě. Jakmile je člověk nepoctivý sám vůči sobě, ztrácí všechno. Vždycky si udržet úsměv a dobrou naději. Jak říkal vždycky v pátek sir Bruce Lockhart: ‚Dobrou noc a pevnou naději.‘ V to jsem vždycky věřil.“

  • „Byli jsme odsouzeni podle paragrafu 321. Šlo o státní soud a veřejný proces, kam byli vyloženě nahnáni zástupci svazu mládeže, učňové z továren, studenti – asi sto lidí v soudní síni. Byl to veřejný proces na diskreditaci a odsouzení skautského hnutí v Hradci Králové. Před soudem nás stálo devět: Škaloud 14 let, Škaloud (bratr) 12 let, já 11, Andrejs 10 let, Brož 9 let, Marek 7 let, Pašta 7 let, Havránek 4 roky a Pilmanová 1 rok. V den soudu jí bylo 18 let, jinak by ten rok nedostala. Dostala trest za to, že jsme ve skautu měli údajně zbraně. Měli jsme nefunkční samopal a pušku. Před prohlídkou Květa Pilmanová s Karlem Havránkem zbraně hodili do Orlice, ale někdo je viděl. Takže nám dali ještě nedovolené ozbrojování. Všichni jsme byli navíc odsouzeni ke ztrátě majetku, občanských práv a zákazu studia v celém Československu. Nakonec jsem z toho mohl těžit, protože když jsem se v roce 1955 vrátil z kriminálu, nemusel jsem jít třikrát nebo čtyřikrát k volbám. Toho jsem s radostí využíval.“

  • „Tábor ‚L‘, úpravna rudy, tehdy sestával ze dvou baráků. Jeden byl administrativní a druhej jako ubytovna. Tam nás spalo okolo sto padesáti lidí. Hned vedle za plotem bylo pracoviště úpravna rudy, kam vozili veškerou rudu z uranovejch dolů v republice. Šlo o onu pověstnou ‚věž smrti‘. Ruda se třídila podle kvality a ta nejkvalitnější se drtila na granulát zhruba 5 mm. Pak se nakládala do barelů, což byla velice namáhavá práce, protože každej barel musel mít minimální váhu 60 kilo. Každá přivezená ruda ovšem nebyla tak kvalitní, a celkově proto vážila méně. To se potom muselo dobíjet kladivama, což byla opravdu otrocká práce. Tam jsem taky dělal asi čtyři až pět měsíců. Pak se tam dal třasák, ale to bylo z bláta do louže. Ruda se natřásala a tím se maximálně zvyšovala prašnost. Neměli jsme žádné respirátory, žádný brejle, takže každou chvíli měl někdo zánět spojivek. Jakákoliv rána, když se někdo třeba škrábnul, hnisala. Já sám jsem měl rozdrásanou ruku. To jsem měl úplný vředy. Úpravna rudy představovala jedno z nejhorších pracovišť. Když bylo v zimě venku 15 stupňů pod nulou, uvnitř stálo deset metrů ode dveří šest kluků do půl těla. Bušit kladivama do barelů byla ukrutně namáhavá práce, takže když jsme si nechali košili, během pěti minut byla propocená. Bejt v ní nešlo, protože v průvanu na nás prakticky mrzla.“

  • „Někdo napsal dopis, ale musel ho napsat tak, aby ho nikdo neviděl, což byl první problém. Dopis musel být na cigaretových papírkách, aby nebyl objemný. To musel dát nám, my jsme to zcenzurovali, aby v dopise nebyly uvedený jména, případně bydliště. Cenzura byla oboustranná a týkala se i dopisů, který přicházely. Třeba jsem dostal dopis od X. Písmeno nemělo žádný vztah ke jménu příjemce. Měl úplně jiné písmeno než kterékoliv ve svém jméně. Nejhorší to bylo na táboře ‚L‘, kde prakticky neexistovala možnost soukromí. Soukromí měl člověk chvilku na záchodě, kde šlo napsat kousek zprávy na koleně a pak nám to dát. Na šachtě to bylo něco jiného. Člověk sfáral a už byl vydán napospas akorát lampě. Zpočátku jsme se soustředili jenom na poštu, ale později nám rodiče posílali peníze, které jsme dali civilům, a ti nám zase koupili, co jsme potřebovali, třeba jídlo, vitamíny, máslo. Zásada, kterou jsme se snažili všem vštípit, zněla: Nesmíš nic nosit na lágr - aby se při pravidelném šacování během přesunů spojení neprozradilo.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 09.11.2006

    (audio)
    délka: 01:41:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Dopis musel být na cigaretových papírkách, aby nebyl objemný. My jsme dopis zcenzurovali, aby v něm nebyla uvedená jména, případně bydliště. Cenzura byla oboustranná a týkala se i dopisů, které přicházely.“

Zdeněk Kovařík prosinec 2006
Zdeněk Kovařík prosinec 2006
zdroj: Jan Horník

Zdeněk Kovařík se narodil 24. února 1931 v Hradci Králové. Od mládí se aktivně účastnil skautského hnutí. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal jednou z mnoha obětí likvidace skautingu. Byl zatčen 29. září 1950. Poté strávil půl roku na samotce ve vyšetřovací vazbě StB. V březnu roku 1951 byl ve veřejném procesu spolu s dalšími skauty odsouzen podle paragrafu 231 za údajné spojení s cizí velmocí a pokus o přechod hranic na 11 let. Putoval na Jáchymovsko na těžbu uranu. Nejprve byl asi na 5 měsíců umístěn na pověstnou „věž smrti“. V táboře „L“ strávil celkem dva a půl roku. Poté byl přemístěn do tábora Nikolaj. Společně s Antonínem Husníkem se mu na Jáchymovsku podařilo vybudovat unikátní poštovní spojení mimo lágry přes manžele Balouškovy, které fungovalo v letech 1951-55. Zdeněk Kovařík se dostal na svobodu v září roku 1955, když mu byl původní trest snížen o šest let. V civilu si našel místo v Severostavu jako elektrikář, později pracoval v cukrovaru. Po revoluci 1989 spoluzaložil pobočku Konfederace politických vězňů v Hradci Králové, jejímž je dnes předsedou. Zastává rovněž funkci místopředsedy celorepublikové Konfederace politických vězňů.