Vera Konig

* 1942

  • „Učit tělocvik byla nuda. Pro mě to není dostatečně intelektuálně zajímavé. Ale sporty miluju. Takže jsem lyžovala, běhala, běhala maratony, soutěžně plavala, když jsem byla na College. Miluju tenis, než začal covid, hrála jsem turnaje. Zase se do toho musím dostat. Miluju soutěže, v tom jsem po mámě spíš než po tátovi. Taky jsem trochu závodila v jízdě a skoku na koni, ale tenkrát jsem na to neměla čas, moc práce, nemohla jsem v tom pokračovat. Začala jsem se hodně zajímat o soutěže v tenise, když mi bylo padesát.“

  • „Můj táta byl správce na té farmě. Byl nám přidělený domek se skupinovým telefonem, já chodila do školy do jednotřídky. V jedné třídě nás bylo 12 ročníků a naše učitelka se jmenovala paní Peelová. Jeden z těch dokladů, co jsem vám poslala, se toho týkal. Byla... Měla dceru, která měla dětskou obrnu. Myslím, že byla jedna z nejlepších učitelek. Milovala jsem ji. Pořád si ji pamatuju. Vidím její obličej, vidím tu školu." – „A jmenovala se paní Peelová?“ – "Pí í í el. Bylo to tam skvělé. Chodila jsem do první třídy. Nezapomeňte, že jsem měla angličtinu jen chvilku, většinou jsem mluvila česky. Ale učila jsem se dobře, vždycky jsem se učila dobře. Jaké mám vzpomínky na Nova Scotia? Máma mě často posílala na pole, kde rostly hrášky, abych je otrhala. A já šla, s košíčkem. Nejdřív jsem snědla polovinu těch hrášků a pak otrhala tu druhou.“

  • „Jak už jsem řekla, můj táta se moc bál, že by měl někomu říct, že je Žid až do... teď vám to povím, ale... Když jsme se přestěhovali do Montrealu, byla tam česká komunita a my bydleli v bytě hned vedle jedné české rodiny. Byli to Češi, Židé, ale posílali svoje děti do nedělní školy k unitářům. Takže moji rodiče rozhodli, že bych taky měla chodit do nedělní školy k unitářům. Jednu neděli jsem si musela obléct šaty, a já jsem strašně nechtěla nosit šaty, a jednou v neděli jsem tam šla a pak tu další neděli jsem si postavila hlavu a řekla, že tam nejdu. A bylo to. Moji rodiče ale byli bezvadní. Vždycky to tak bylo. A povím vám další příběh, to se stalo později, když jsem byla na College: ‚OK, jestli to nechceš, nemusíš to dělat.‘ Nikdy mě do ničeho nenutili. Nikdy jsem neměla pocit, že musím něco udělat, abych jim vyhověla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.05.2022

    (audio)
    délka: 02:06:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 12.05.2022

    (audio)
    délka: 02:06:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V naší rodině nehrálo náboženství velkou roli

Vera Konig, 1969
Vera Konig, 1969
zdroj: archiv pamětnice

Vera Konig se narodila 1. května 1942 v Ambato v Ekvádoru. Jejím rodičům, Victorovi a Haně, se podařilo včas z Československa odejít: v roce 1938 byli vysláni ve skupině zemědělských odborníků do Ekvádoru, aby pomohli zvýšit úroveň místního zemědělství. Během války byla velká část obou rodin, která nestačila včas emigrovat, zavražděna v koncentračních táborech. V roce 1947 se Konigovi rozhodli k návratu do Československa, ale za rok, po komunistickém puči opět emigrovali, tentokrát do Kanady. Nejprve žili v Montrealu, potom se přestěhovali do provincie Nova Scotia a v roce 1950 do New Yorku, kde Vera Konig dosud žije. Vera vystudovala tělesnou výchovu na Queen´s College, potom pedagogiku na New York University a nakonec sociální práci a psychoterapii na Psychoanalytic Institute. Konigovi byli vždycky sportovně založení, Vera Konig dodnes hraje závodně tenis. Od roku 1963 jezdili rodiče i jejich dvě dcery Vera a Katja do Čech, Vera po jejich smrti (Victor 2005, Hana 2008) stále navštěvuje rodinné srazy a říká, že se tu cítí jako doma.