Stanislav Kolíbal

* 1925  

  • „První člověk, kterého jsem ve Vence potkal, ráno po příjezdu, kdy jsem se šel přihlásit na policii, byl Marc Chagall. Marc Chagall tam bydlel, ve Vence. Šel se podívat do galerie jednoho mladého stipendisty, který měl výstavu ve Vence na náměstí a byl nositelem Chagallovy ceny. Tím pádem, že jsem já šel v patách Chagallovi, tak tento polský mladý umělec mu mě představil a říkal: ‚To je člověk, který právě přijel z Prahy.‘ A Chagall říkal: ‚Vy jste přijel z Prahy? Prosím vás, my se každý den jen díváme k Praze, co se tam děje.‘ Projevil veliké obavy, že to špatně skončí, protože měl zkušenosti. A taky to špatně skončilo.“

  • „Byl jsem tedy jako jeden z posledních na té prověrce, ale byl jsem ohrožen, že vůbec nebudu moci pokračovat. Protože najednou se tady proti mně vyrojili se svými citacemi proti režimu a proti socialismu, takže vznikla z toho veliká debata a otázka, jestli takový student může na škole vůbec zůstat. Když to konečně pak vyšlo v můj prospěch, že s určitým omezením, že nesmím pracovat v grafické dílně, ale že mohu zůstat na škole. Komisi předsedal tehdy Antonín Pelc, ale ten se choval vstřícně, nebyl divoch. Když mi řekli, že mohu zůstat na škole, tak mě to provázelo ještě výrokem jednoho studenta, který musím opakovat znova: ‚Můžeš zůstat, ale já ti řeknu, co jsi. Jsi zrádce dělnické třídy.‘ S touto charakteristikou jsem dokončil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.“

  • „To totální nasazení vůbec nebylo jednoduché, protože jsem se dostal do práce ne v uhlí, ale v kameni, tím, že jsme razili novou základní chodbu pro ty vláčky, které povezou uhlí. Bylo to asi v osmém patře, velice nízko, poslední patro v dole. Pracovalo se třináct dnů v kuse a teprve čtrnáctý den byl volný. Bylo to dost náročné, když uvážíte, že osm hodin trvala pracovní doba, než se člověk umyl jako horník a převlékl a než došel domů, tak kolik mu zbývalo času na odpočinek?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.03.2015

    (audio)
    délka: 02:13:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 21.03.2015, 09.04.2015

    (audio)
    délka: 02:14:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Překonání negativ mi dodalo sílu do dalších bojů

Stanislav Kolíbal
Stanislav Kolíbal
zdroj: natáčení ED

Prof. Stanislav Kolíbal se narodil 11. prosince 1925 v Orlové v dělnické rodině. Po ukončení obecné školy v Orlové v roce 1936 začal studovat na českém gymnáziu. Na podzim 1938, po polském záboru Těšínska, se rodina přestěhovala do Ostravy, kde pokračoval v gymnaziálních studiích. Na jaře 1944 byl totálně nasazen v ostravském Dole František. V létě 1944 složil přijímací zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu, studovat ovšem začal až po skončení války v říjnu 1945. S výhradou prošel studentskými prověrkami po únoru 1948 a ateliér užité grafiky profesora Antonína Strnadela absolvoval v roce 1951. Ve studiu pokračoval na Divadelní fakultě Akademie výtvarných umění, obor scénografie ukončil v roce 1954. V roce 1952 se oženil se sochařkou Vlastou Prachatickou, s níž vychoval dvě děti. Od roku 1952 byl členem Svazu výtvarných umělců. V letech 1960-1970 patřil k umělecké skupině UB-12 (Umělecká beseda 12). Věnuje se knižní ilustraci, grafice, scénografii, nejvíce proslul jako sochař a konceptuální umělec. V letech 1973-1980 ho postihl zákaz vystavování a prodeje děl v Československu. V letech 1990-1993 vedl ateliér socha - instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. Účastnil se desítek samostatných i skupinových výstav, jeho práce jsou zastoupeny ve světových galeriích, absolvoval mnoho zahraničních studijních pobytů. Jeho dílo dokumentují monografie a výstavní katalogy, nejnověji Socha a projekty (Praha 2012). V roce 2005 byl oceněn státním vyznamenáním Za zásluhy o stát ve výtvarném umění.