Jan Köhler

* 1950

  • „A já jsem mu začal říkat, že bojím, že se podělám. A on že ne, že tady musíme stát. Protože tam někdy jezdila hlídka, která kontrolovala, jestli kluci nespějí nebo nehrajou karty anebo nepijou pivo. A za deset minut jsem mu zase říkal, že to nevydržím, že se podělám. On nakonec souhlasil a poslal mě do křoví, ale s tím, že když jenom trochu zapíská, tak se musím hned vrátit. Tak jsem šel asi dvacet, třicet metrů od něj a váhal jsem, jestli mám nebo nemám. Koukal jsem na to červený světlo, protože jsem viděl, že to je v Německu, a najednou jsem začal utíkat, a když jsem začal, tak už jsem se nemohl zastavit. A najednou jsem spadnul, protože tam byly kameny a křoví, všude to bylo zarostlý. A teď jsem slyšel, že on to najednou asi pochopil. Za mnou střílet nemohl, protože by někoho zabil v Německu, tak mě musel nadeběhnout a střílet stranou. To mi dalo nějaký čas. A on začal střílet světlice, myslím, že to byl nějaký červený déšť, to je jako signál, že někdo se snaží porušit hranice. A už jsem slyšel, jak tam startovali ten džíp. Já jsem utíkal jak blázen. Pořád jsem měl samopal v ruce a pořád jsem si říkal, že kdybych spadnul a zlomil si ruku nebo nohu, tak bych natáhl ten samopal a čekal bych. Museli by mě zabít, protože já bych po nich střílel taky.“

  • „Pro nás to bylo moc dobrý, protože jsme byli teenageři a už se to uvolňovalo, takže jsme měli dlouhý vlasy a každý měl džíny. A chodili jsme na koncerty. V Teplicích třeba jednou byla i kapela z Anglie. Tam bylo takové letní kino a už si pamatuju, jak mladí už uměli řádit. Tak jsme tam dělali bordel a i policajti už s tím nemohli nic dělat. Už se to hodně uvolňovalo. Potom když přišel Dubček, tak už jsme ty politiky znali, prakticky všichni mladí znali jeho vládu. Poprvé se mladí lidé začali zajímat o politiku, o to Pražské jaro.“

  • „Po válce, vím, že (otec) říkal, že byl v komunistický straně, protože každý v čtyřicátým pátým tam šel. Když se to v čtyřicátým osmým změnilo, tak na té schůzi roztrhal tu komunistickou knížku a ten šéf řekl, že kdyby neměl tolik harantů, tak by ho pověsili, protože už měl tenkrát asi sedm dětí. Říkal (otec), že to nebylo správně, protože si pamatoval první republiku jako demokratickou, ale když se to pak převrátilo s Gottwaldem, byl konec. Ale od té doby se pořád bál, nikam nechodil, s nikým moc nemluvil, protože ho postrašili.“

  • „Tak jsem šel na ten konzulát, tam byl takový mladý chlap, ten konzul, a já jsem se ho ptal, jestli by bylo možný dostat český pas. Vyplnil jsem formuláře a za měsíc mi pas přišel. Říkám si, že tam nemůžu, že se bojím. Tak manželka napsala prezidentu Havlovi hezký dopis, že co jsem udělal, že jsem nikoho nezabil a proč bych se nemohl vrátit a vidět svoji rodinu. On odepsal, že mi dal milost, že mi odpustil zbytek trestu, těch tři a půl roku. Hned jsme koupili letenku a v létě jsme letěli do Vídně. To bylo, myslím, v srpnu nebo v červenci, protože jsem nechtěl do Prahy úplně přímo. V Rakousku jsme si půjčili takový malý autíčko a jeli jsme přes Linec, přes hranice. To ještě byli pohraničníci v tom devadesátém roce. A měli jsme kameru a všechno jsme filmovali a já jí povídám, aby s tím přestala, že nám (kameru) seberou a zavřou nás. Já jsem se potil, ono bylo stejně horko. Tak jsme jim dali ty kanadský pasy, já jsem letěl ještě na kanadský pas. Vzali ho do budky, tak jsme čekali a čekali. Za pět minut vylezl, dal nám pasy, a tak jsme odjeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cínovec, 06.11.2021

    (audio)
    délka: 01:23:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ústi nad Labem, 02.06.2022

    (audio)
    délka: 03:27:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Červené světlo mu ukazovalo směr, když utíkal se samopalem přes hranice

S obrovskými „zvony" na kalhotách v kanadském městě Moncton (provincie New Brunswick), 1978
S obrovskými „zvony" na kalhotách v kanadském městě Moncton (provincie New Brunswick), 1978
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se jako poslední z deseti dětí Miroslava a Jany Köhlerových 16. října 1950. Oba rodiče byli německého původu. Každý ale pocházel odjinud. Otec z Chorvatska a matka z Čech. Z vyprávění rodičů se Jan Köhler dozvěděl, že otec vstoupil v roce 1945 do KSČ a po únorovém puči v roce 1948 na protest roztrhal stranickou knížku. Za to mu komunistický funkcionář vyhrožoval: „Kdybys neměl tolik harantů, tak bysme tě pověsili.“ Chudá, ale početná rodina nakonec nestála komunistům za pomstu, přesto už byl otec až do konce života opatrný, své názory veřejně neprojevoval. Na rozdíl od matky, která svému synovi hodně vyprávěla o první republice a tím formovala jeho politické přesvědčení. Jan Köhler se v šedesátých letech vyučil tesařem. Zvlášť na dobu Pražského jara vzpomíná jako na období svobody a také zvýšeného zájmu mladých lidí o politiku. Po 21. srpnu 1968 se zúčastňoval protestů proti okupantům. V září 1969 musel na vojnu, dostal se napřed na hranice se SRN a později na letiště v Žatci. Po vojně se v roce 1971 se oženil a s manželkou odešel na práci v lesích k Bělé pod Radbuzou. Tam chodil často do hraničního pásma. Až v roce 1975 se mu naskytla příležitost k útěku. Byl povolán na cvičení k pohraničníkům. Po čtyřech dnech služby utekl přímo z hlídky za hranice. Obelstil kolegu tím, že si nutně musí odskočit. V SRN jako uprchlý voják prošel důkladnými americkými výslechy a prověřováním. Po devíti měsících mohl odletět do Kanady, kterou si vybral jako svůj budoucí domov. Tam se živil hlavně jako tesař a později stavbyvedoucí. Poznal tam i svou nynější manželku. V Kanadě a později v USA žili až do roku 2007, kdy se natrvalo přestěhovali do České republiky. V roce 2022 bydlel Jan Köhler především na Cínovci, kde se věnoval svému oblíbenému sportu – golfu.