Ludmila Kňourková

* 1927  

  • „A jednou večer mně nešťastná a rozčílená maminka spolužačky řekla, že ji napadl ruský voják. A když to řekla blízko sedícímu důstojníkovi, nechal si vojína ukázat, vytáhl pistoli a se slovy ‚nas mnogo‘ ho zastřelil. Tak potom už se asi každý bál i něco jim říct.“

  • „Tehdy tatínek říkal: ‚No tak nic se neděje. Zůstaneš teď doma. V únoru máš jet do Anglie, tak co bys hledala nějaké zaměstnání.‘ Jenomže mezitím nastala situace s komunistickou stranou. To byl únor 1948 a bylo jasné, že já už to nestihnu. To se prostě muselo všechno zrušit. Nemohlo se nikam odjet. Při pročítání novin jsem objevila inzerát, že belgický diplomat chargé d´affaires hledá vychovatelku k dětem. Domluvila se schůzka přímo ve vile, kde byla doma jen madam a tři malí kluci. A madam nám řekla, že mají ale jednu podmínku. A sice, že manžel je přeložený do Německa a v červnu musí odjet do Frankfurtu a že oni žádají, aby vychovatelka odjela s nimi. Tak tatínek říkal, že to je výborný. Hlavně že budu v Německu, že odtud už se do Anglie dostanu. Pár dní předtím, co se měli (rodina diplomata) odstěhovat, kuchařka říká: ‚Já mám bratra v Karlových Varech, on je pašerák, on vás převede přes hranice.‘ Dokonce pan diplomat byl tehdy za ministrem Noskem a žádal ho, aby mě pustili. Ale ten to také odmítl s tím, že mladé lidi potřebuje republika a že je nebude pouštět a ať si sežene někoho jiného. Jenže ani ne týden před tím stěhováním mně telefonovali rodiče, že za mnou přijede tatínek a ukáže mně dopis od bratrance. Podařilo se mu dostat přes Slovensko, plánoval, že pojede do Rakouska, a tak dále. A už se vezl k hranicím na korbě náklaďáku, který si stopnul, a tam seděl nějaký Jugoslávec a Petr (bratranec) mu řekl, že utíká za hranice. A ten Jugoslávec na hranicích nahlásil, že Petr chce utéct přes hranice dál. Tak ho tam hned zatkli a vrátili ho do Bratislavy, kde ho zavřeli. Rodiče tedy rozhodli, že mě takhle nemůžou pustit, že by mě ještě zavřeli, takže se nedá nic nedělat, že musím zůstat tady.“

  • „Na Václavském náměstí už jsem zažila to, že se začali vraždit Němci. Tehdy to byla strašná nenávist, ačkoli jistě tam bylo mnoho lidí, kteří se aspoň tohoto účastnit neměli, protože měli také svědomí zatížené. Brali německé vojáky. Ti, co klečeli, no tak ti skončili velice rychle. Ale věšeli je na lampy, na Václaváku, tak tam je věšeli za nohy a do úst jim lili benzin a zapalovali je. Já jsem viděla už jenom ohořelého vojáka s otevřenými ústy. Už nehořel, ale bylo vidět, že měl v ústech benzin. To jsem viděla. Že se prostě vyžívali v tom. Kdo ví, jestli to byli lidé, kteří byli tak nenávistní vlastenci, anebo si na tom odreagovali nějaké své prohřešky. Všude plno mrtvých, Čechů nebo Němců...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 02.03.2017

    (audio)
    délka: 04:54:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejdůležitější je pokora, stále ještě nejsem dost pokorná

dobova_ludmila.jpg (historic)
Ludmila Kňourková
zdroj: archiv pamětníka

Ludmila Kňourková se narodila 6. června 1927 v Praze. Jako mladá dívka se setkala s dopady válečných hrůz na chování lidí. Prožila velmi intenzivně dobu Pražského povstání a osvobozování Prahy. Sama stavěla barikády. Díky otci se učila cizí jazyky. V poválečných letech působila v tzv. rentgenovém autobusu, který Československu věnovalo Švýcarsko ke zjištění stavu tuberkulózy mezi obyvatelstvem. Jejího otce komunisté po únoru 1948 vyhodili ze zaměstnání a jí posléze nedovolili vycestovat do Anglie, kde měla již před komunistickým pučem domluven studijní pobyt. Poté nějaký čas pracovala u belgického diplomata chargé d´affaires v Praze jako vychovatelka dětí. Rodina diplomata se marně snažila, aby s nimi pamětnice mohla posléze odjet do Německa. V 50. letech zůstal v zahraničí její bratr. Jí i jejím blízkým pak režim dlouhá léta kontroloval veškerou korespondenci a následky nesla i dcera pamětnice. Ludmilu Kňourkovou i jejího manžela v 60. letech sledovala StB. V současnosti žije pamětnice v Brně.