Jan Kasal

* 1923  

  • Tak byla celostátně zorganizovaná akce podepisovat kondolenci, nejenom na vojně, ale i ve všech fabrikách, všude. Povinně, kondolenci. Také samozřejmě ve škole pro důstojníky v záloze v Rokytnici. Byli jsme svoláni do velkého sálu. Každý osobně se musel dostavit ke stolu, kde seděla komise, zástupci KSČ a prostě celá ta armáda. Každý osobně, jednotlivě ke stolu a podepsat. Když jsem tam přišel já, tak jsem řekl: „Já to podepíšu za jedné podmínky, že v kondolenčním listu bude také jmenován Sergej Prokofjev, světový skladatel a klavírista… zemřel tentýž den jako Stalin. Zavládlo zděšení, hrozný. ‚Co si to dovolujete! Vy jste urazil armádu! Vy jste urazil Sovětský svaz! Vy jste urazil dělnickou třídu!‘ Prostě zase všechny ty fráze. ‚Varujeme vás, okamžitě to podepíšete, nebo bude zle.‘ Bylo zle, nepodepsal jsem to. Řekl jsem: „Trvám na tom.“ Tak okamžitě pryč, bylo podané trestní oznámení, že rozvracím armádu. Protože to bylo před šesti sty lidmi, tento můj projev.

  • Nepreferoval jsem jeden styl. Nýbrž všechny možné styly, ve všech ansáblech, se kterými jsem spolupracoval. Snažil jsem se, aby poznali všechny styly od gregoriánského chorálu přes renesanci. Nepreferoval jsem žádný. Samozřejmě některé styly vyžadovaly náročnější studium, zejména ty soudobé. Snažil jsem se o komplexní přehled vývoje hudby od středověku až do současné doby. Nepreferoval jsem žádné, i když jsem určité skladby dělal raději než ty ostatní. Záleželo na možnostech tělesa, které jsem řídil, jaké byly jeho technické předpoklady zvládnout určitou věc. Snažil jsem se stylově odlišit jednotlivé žánry, i v užších smyslech. Například hudba baroka, ne všichni skladatelé pracovali jako Bach. Samozřejmě ti jeho synové nebo další skladatelé se určitým způsobem lišili. Tak ty nuance mezi skladateli jsou obtížné vystihnout.

  • My jsme to nevnímali jako svobodu. Zvlášť když jsme viděli příchod Rudé armády, to byli Mongolové. To byla armáda Malinovského, s malými koníčky. Jak se chovali. Okamžitě si znepřátelili lidi. Kradli hodinky, samozřejmě. Znásilňování. Všechno co obvykle taková zdivočelá armáda dělá. Bylo to něco mimořádného. Došlo to tak daleko, že jich několik vlastní důstojníci zastřelili, pro tyto konflikty. Naprosto bez jakýchkoliv skrupulí. Když se tam jeden topil v řece, v opilosti, tak ti ostatní nad tím jen mávali rukou. Ptali jsme se jich: ‚Proč ho nezachráníte?‘ Odpověděli: ‚Víte, nás mnogo.‘

  • „Bohužel se ke mně [v komisi na pražské konzervatoři] postavili negativně, když jsem jim řekl, co jsem zač, jaký je můj původ. Dědeček byl kulak, takže jsem měl buržoazní původ, ale to by asi nakonec zas tak nevadilo, kdyby můj postoj nebyl v té době pevný. Neváhal jsem kritizovat poměry. Dr. Holzknecht, tehdy ředitel konzervatoře, dostal příkaz z ÚV KSČ, že nesmím působit napřed u učitelů a pak že nesmím absolvovat. V té době jsem byl v závěrečném ročníku. Já jsem toto ale předvídal a po dohodě s Dr. Holzknechtem a dalšími jsem ještě u orchestrálního sdružení mohl udělat veřejný koncert, který mi byl uznán jako absolventský koncert, protože tehdy už jsem nesměl k orchestru konzervatoře. Takže absolutorium jsem tehdy udělal, a dokonce jsem uvažoval o tom, že bychom s mojí tehdy budoucí manželkou emigrovali. Jenomže maminka byla už v tak špatném stavu, že jsem odmítl ji tady nechat samotnou.“

  • „Během těch prvních čtrnácti dnů byla nařízena prověrka, tehdy to byla nejhorší doba, začala studená válka. Sloužil jsem navíc v pohraničí, kudy lidé utíkali do zahraničí přes Moravu. Každý se měl před svým velitelem vyjádřit, jak se dívá na situaci u nás v Československu. Tak já jsem ji zhodnotil. V té době probíhal proces s Miladou Horákovou a dalšími a to bylo obsahem mého hodnocení. Mně se ale o tom nechtělo mluvit, řekl jsem nejprve veliteli čety, že po zkušenostech z konzervatoře bych se nerad k něčemu vyjadřoval. On mi tehdy řekl, že to zůstane jenom mezi náma. Jenomže nezůstalo, šel a oznámil to veliteli roty. To byl takový třiadvacetiletý novopečený poručík, který dělal kariéru. Ten si mě zavolal a seřval mě takovým hrozným způsobem, což by mně ale zas tak nevadilo. On se tehdy ale hrubým způsobem dotkl památky mé již zemřelé matky. Vytáhl revolver s tím, že by mě nejraději na místě zastřelil. Čekal, jak budu reagovat na invektivy směrem k mojí matce. Mohu vám říci, že jsem měl co dělat, abych se udržel.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 11.03.2015

    (audio)
    délka: 03:18:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 7

    Praha, 24.03.2016

    (audio)
    délka: 06:21:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebát se, nekrást a nelhat...

Maturitní foto 1943
Maturitní foto 1943
zdroj: archiv pamětníka

Jan Kasal se narodil 4. června 1923 v Přerově. Tatínek měl advokátní kancelář a maminka byla v domácnosti. Vystudoval gymnázium a v roce 1944 byl přijat na tzv. mistrovskou školu pražské konzervatoře, obor dirigování. V roce 1948 už působil jako sbormistr v Hlaholu a Pěveckém sdružení pražských učitelek, ovšem únorový převrat roku 1948 tvrdě ukončil jeho slibnou kariéru. Ihned po nástupu komunistů k moci začaly prověrky, během nichž byl Jan Kasal okamžitě označen za nežádoucího studenta. Jen díky vstřícnosti ředitele Holzknechta stihl absolvovat. Oba sbory s ním na nátlak úřadů ukončily spolupráci. Nesměl působit ani jako korepetitor v ústeckém divadle, kam byl přijat, ale po pěti týdnech opět propuštěn. Na počátku 50. let, v dobách nejtěžších represí, nastoupil povinnou vojenskou službu. I zde byl předmětem šikany a po odmítnutí podepsat kondolenci J. V. Stalinovi byl obviněn z rozvracení armády. Obvinění bylo nakonec staženo, ale následky procesu se projevily v dalších letech. Mohl pracovat pouze v dělnických profesích. K dirigování se dostal až v roce 1957, kdy se stal na dva roky sbormistrem Pěveckého sboru Čs. rozhlasu. Krátce pracoval také jako varhaník ve strašnickém krematoriu. V roce 1964 se stal sbormistrem současně Státního souboru písní a tanců a Pěveckého sdružení pražských učitelů a o rok později nastoupil jako pedagog na pražskou konzervatoř. V roce 1968 byl také členem rehabilitační komise. Od roku 1980 vedl jako sbormistr Hlahol a Vysokoškolský umělecký soubor. V roce 1997 odešel do důchodu.