Mgr. Ivan Jonáš

* 1942

  • „Většina lidí totiž vůbec nevěděla, že je nějakej divnej režim. Oni to ty rodiče dětem neříkali. Kdežto u nás se to vždycky říkalo. My jsme věděli, že táta poslouchal Londýn za Němců, a vědělo se, že poslouchá něco podobnýho i za komunistů. Vždycky se všechno říkalo otevřeně. My jsme věděli, že to není úplně dobrý, že ve škole se musí mluvit jinak než doma, a vědělo se, že člověk chodí po takový tenký hraně a musí bejt šikovnej, aby tam nespadl. A že se dospělí báli, to člověk věděl.“

  • „Nakonec si naši schopní muzikanti v ‚bandě‘ psali i vlastní rock´n´roll. A ono to nakonec dopadlo tak, že jsme měli největší problémy s úřady hlavně kvůli těm našim textům. To já už pak nebyl hráč, druhého bubeníka v rockové kapele asi nebylo zapotřebí! Ale já jsem hodně psal, tvorbu i různé manifesty, organizoval, a pak jsem musel ovšem chodit po těch úřadech a vyjednávat se všelijakými tajemníky, co se jim tam nelíbí a tak podobně. Oni se báli, že se třeba někdo někde něčemu zasměje, a to je úplně děsilo. Pro doplnění hudby na scéně se taky psaly povídky, to hlavně Eda a já, já jsem psal ‚Jak přišla písnička do Československa‘ a taky dialogy na každý to vystoupení. Ono každé vystoupení bylo vlastně taky nové divadelní představení, věrné publikum potřebovalo vždycky něco nového. Měli jsme svoje publikum, toho bylo několik stovek, že se ani do těch sálů, kde jsme hrávali, nemohlo vejít. V roce 1962 jsme ale zaplnili i pražskou Lucernu a Vojanovy sady.”

  • „Do roku 1968 došlo k nám do Prahy celkem 40 000 individuálních přihlášek. Kolektivně se přihlásil i Klub nezávislých spisovatelů, který vedl mladý dramatik Václav Havel. My iniciátoři, mladí chemici, jsme hledali a taky našli výrazné české kulturní a politické osobnosti nestraníky, aby nás intelektuálně podpořili. Na mne z nich největší dojem učinil Rudolf Battěk, pozdější disident. On byl ze všech disidentů nejdéle vězněný – devět let. Déle než Havel. A po roce 1989 byl první na kandidátce Občanského fóra. Potom byl dva roky předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Kvůli vnitřním nesouladům jsem z přípravného výboru odešel už v létě 1968 a začal působit v tzv. Komisi KANu pro venkov. Lidé chtěli mluvit s Ludvíkem Rybáčkem, ten byl ale nemocný, tak vznikla tahle komise, ve které působili moji kolegové doktorandi z VŠCHT. A ti to organizovali velmi pěkně a profesionálně. V září měl být totiž sjezd a ten KAN se měl opravdu ustanovit. Tak tohle bylo moje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Vinohrady, 13.03.2018

    (audio)
    délka: 02:02:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem se snažil o nějakou spravedlnost

Ivan Jonáš, dobové foto
Ivan Jonáš, dobové foto
zdroj: archiv pamětníka

Ivan Jonáš se narodil 15. dubna 1942 v Praze na Vinohradech. Pocházel ze středostavovské rodiny, otec však po únoru 1948 nemohl vykonávat právnickou profesi a živil se jako dělník, rodina tak přišla o svůj dřívější sociální status. Základní školu a tzv. jedenáctiletku absolvoval na náměstí Míru a na Žvahově na Smíchově. Je jedním ze zakladatelů rock´n´rollové kapely Sputnici. V letech 1959 až 1963 působil u kapely jako manažer a příležitostný textař. V roce 1968 stál u zrodu Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Vystudoval anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v roce 1964. Z doktorského studia na VŠCHT byl kvůli své politické angažovanosti v rámci nastupující normalizace vyloučen. Pracoval i nadále v Akademii věd jako vědecký pracovník. V roce 1971 emigroval do Švédska. Po čase se i zde etabloval jako vědec, působil na univerzitách v Lundu a v Salt Lake City, Utah. Dalších třiadvacet let pak pracoval ve firmě LM Ericsson jako technolog. Vedle toho se zapojoval do aktivit na podporu československého disentu a v lidskoprávní oblasti se angažoval i po pádu železné opony.