Ing. Mirko Jelčić

„To byla ta základní humanitární pomoc, která byla. A prostě pořád jsem měl hlad. Pořád. Nikdy jsem se nemohl najíst dosyta. Čtyřiadvacet hodin denně jsem cítil hlad. A ostřelování bylo špatné, ale člověk si na to nějak zvykne.“ – „Jak si na to člověk zvykne?“ – „Zvykne prostě. Já si vzpomínám, moje maminka, oni bydleli ve čtvrtém patře, pak bylo ještě jedno patro a potom byla taková terasa. A ona šla sbírat dešťovou vodu na terasu. A přiletěl granát a trefil se mezi třetí a čtvrté patro. A já jsem byl dole a slyším to. A já jsem nevěděl, kde ten granát skončil, tak jsem se šel podívat. A ona pořád sbírala vodu, vůbec nešla.“ – „Že nereagovala máma, už si tak na to zvykla.“ – „Já říkám: ‚Co děláš?‘ A ona říká: ‚Jestli trefí, trefí. Já vodu potřebuju.‘“

„Když začne válka, hned jsou ti špatní lidé první, kterým se dávají zbraně. V Sarajevu nebyla žádná organizovaná armáda, to nebylo. A první, kdo se chytil těch zbraní, byly ty gangy. A oni si prakticky dělali, co chtěli, nějaký čas. Potom to nějak ukočírovali, ale to nevím, jestli víte, že byly takové silné… že gangy zabíjely policisty. A ty gangy si prakticky dělaly, co chtěly. Přišli a říkají: ‚Z vašeho domu někdo dává signály. A my to musíme prohledat.‘ A prohledali a zlato brali a tak dále. A potom se i zabíjeli lidé, zabíjeli se lidé kvůli bytům, zvlášť Srbové se zabíjeli.“