Josef Jehlička

* 1945

  • „Když jsme tam jeli, byli jsme rádi, těšili jsme sa, že dědečka zase po tom půlroku uvidíme a tak, vždycky jsme několik dní plakali, jak vykládal, jak byl bez nás, jak by chtěl být s nama. Lepili tam obálky i na Mírově i v Leopoldově. Stravu říkal, že dostávali takovou, že jenom prostě aby žili. A skutečně, když on se vrátil a jeli jsme si pro něho po té amnestii do Leopoldova, to už moji rodiče, taťka měl auto moskviča, tak jsme tam jeli a hned ještě než jsme přijeli do Bojkovic, tam babičky navařily dědečkovi kačenu, protože střílal jich a měl jich vždycky rád, ty divoké kačeny, tak navařily. Ale přijel tam i známý jejich ještě z doby předválečné, jeden doktor, který říkal, že když viděl dědečka, že vůbec nic takového nesmí jest, že by mu to hrozně ublížilo. Takže nařídil nějakou želatinu nebo z kostí něco, že musí, aby se ta jeho tělesná schránka, to si vzpomínám, že říkal: zkomunikovala, aby mohl normálně jíst. Byl vychrtlý, zesláblý, skutečně jak když vidíme z filmů z koncentráků ti lidi, co odcházeli ztama a měli 45 nebo tak nějak kilo.“

  • „Přišli zatknout dědečka, já jsem plakal hodně, nechtěl jsme ho pustit, držel jsem ho za nohu a babička mě furt odtahovala od něho, ať se mi něco nestane. A vím, že ten pan Grebeníček, tak jak to bylo v té kuchyni, rozstřelil lustr a pak vzal, abych se uklidnil nebo něco, abych nekřičel, že nechcu dědečka pustit, vzal pánvicu, co byla tam na dřezu nějakém, a praštil mě s ní do hlavy. Vím, že je to i zaznamenané v nemocnici v Uherském Hradišti, že potom babička mě tam vozila každých 14 dní. Jednou to bylo ledkování té hlavy, protože mi tam přestaly růst na polovině hlavy vlasy. Jednou to bylo ledkování a podruhé za 14 dní zase dostával jsem injekce do té holé kůže. To ledkování jsem měl rád, to se mě líbilo, ale vždycky pár dnů předtím, než jsme měli jet na ty injekce, protože to hodně bolelo, z toho jsem míval strach.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 08.03.2022

    (audio)
    délka: 01:47:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Vizovice, 02.09.2022

    (audio)
    délka: 40:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vtrhli k nám s pistolemi v rukou

Josef Jehlička, natáčení 2022
Josef Jehlička, natáčení 2022
zdroj: ED natáčení PB

Josef Jehlička, narozen 25. listopadu 1945 ve Zlíně, prožil jako malé dítě 24. února 1950 zatčení svého dědečka Josefa Bruštíka. Tentýž den byl zatčen i jeho otec Josef Jehlička. V procesu Bruštík a spol. byla následně souzena i Anna Honová, tehdy Krmenčíková, která pracovala jako korespondentka v Bruštíkově bývalé firmě Sběr v Uherském Brodu (po znárodnění v podniku působil J. Bruštík jako její ředitel). Během dvou let vazby, kterou strávili obvinění dílem v Uherském Hradišti a dílem v Brně, proběhlo několik soudů (J. Bruštík byl souzen i v rámci ilegální skupiny Včela). Padlo obvinění ze zpronevěry, velezrady a ilegální činnosti. Otec byl po vyneseném rozsudku propuštěn již v únoru roku 1952, jelikož si trest odpykal během vazby. Výkon trestu absolvoval Josef Bruštík na Mírově a v Leopoldově. Díky amnestii byl propuštěn po 12 letech (celkem odsouzen v úhrnu na 24 let). V obsáhlém vyšetřovacím spisu V-2894 Archivu bezpečnostních složek ČR se dochovaly originály motáků z vězení a přepisy hlášení agentů z řad vězňů, kteří s obviněnými sdíleli cely v Uherském Hradišti. Dochoval se i popis nerealizovaného plánu fingovaného pokusu o útěk Josefa Bruštíka za hranice Československa (se shodnými znaky provokační metody akce Kámen a jako akce Kámen je ve spise takto i vysloveně jmenován). Proces s pamětníkovým dědečkem a otcem měl drtivý dopad na postavení všech členů rodiny. Pamětníkova matka i babička neměly dlouhé roky šanci sehnat zaměstnání, pamětníkův otec pracoval jako řidič a svážel mléko a dědeček Bruštík se stal topičem. Josef Jehlička ml. sice vystudoval gymnázium v Uherském Brodě, ale na vysokou školu zemědělskou nebyl přijat z kádrových důvodů. Po vojně, kterou absolvoval na letišti v Brně-Slatině, získal zaměstnání jako řidič linkových autobusů. V autodopravě podnikal i po roce 1989 a později obnovil rodinnou firmu Sběr, která pod jménem Raciola působí na trhu dál. Roku 2023 žil pamětník v Mirošově u Valašských Klobouků.