Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jehlička (* 1945)

• narozen 25. listopadu 1945 ve Zlíně

• dědeček Josef Bruštík vlastnil firmu Sběr v Uherském Brodě, o kterou přišel roku 1948

• dědeček i otec Josef Jehlička byli v 50. letech odsouzeni za ilegální činnost

• rodina přišla o majetek i spol. postavení

• pamětník nemohl studovat a stal se řidičem z povolání

• po roce 1989 podnikal v autodopravě a později obnovil rodinnou firmu

• roku 2023 žil v Mirošově u Valašských Klobouků

O intrikách Státní bezpečnosti (StB) se popsalo mnoho papíru a vyšlo nepočítaně článků dokumentujících systém tajné policie a praktiky jeho vykonavatelů. Vyšetřovací spis  V-2894 v Archivu bezpečnostních složek ČR, který obsahuje dokumenty týkající se dědečka a otce Josefa Jehličky v tomto směru neodhaluje nic, co bychom odjinud neznali. Přesto při procházení dokumentace a především díky dochovaným motákům a hlášením agentů StB z řad vězňů vyvstává zločinnost počínání StB znovu živě před očima…

Vzpomínky malého chlapce

„Ve vile v Uherském Brodě byly u okna široké mramorové desky. Nivnická babička mi tam dávala vlňák a já jsem čekal na dědečka, až přijede Tudorem a potom Tatraplánem z práce,“ vzpomíná Josef Jehlička (*1945) na Josefa Bruštíka, který v té době vedl – dřívě vlastní, v roce 1948 znárodněný – podnik Sběr. Velkorysá vila, kde společně s prarodiči a rodiči malý Josef vyrůstal, byla postavena krátce po válce (stála v dnešní ulici Bratří Lužů č.p. 112, dnes je na místě nákupní středisko). Bruštíkovi a Jehličkovi si ale zajištěného života neužili dlouho.

Další pamětníkova vzpomínka se váže k 24. únoru roku 1950. Oproti natěšenému vyhlížení dědečka a jeho auta popisuje pamětník traumatický zážitek, kdy si pro Josefa Bruštíka přišla domů StB. „S pistolemi v rukou k nám vtrhli muži v kožených a přišli zatknout dědečka. Hodně jsem plakal, nechtěl jsem ho pustit. Držel jsem ho za nohu a babička mě od něho odtahovala, ať ho pustím, ať se mi něco nestane. Stalo se to v kuchyni – Grebeníček rozstřelil lustr, a protože jsem pořád plakal a nechtěl dědečka pustit, vzal pánvicu, co byla na dřezu, a praštil mě s ní do hlavy,“ vypráví a svá slova opírá o tvrzení, že po tomto stresujícím zážitku jezdíval s babičkou ještě dlouhou dobu do nemocnice, jelikož mu v důsledku prožitého traumatu slezly na části hlavy vlasy. Malému Josefovi byly v únoru roku 1950, kdy si pro dědečka přišla StB, čtyři roky.

Obvinění ze zpronevěry, rozšiřování protistátních letáků a spojení s domácím i zahraničním odbojem

 Důvodem zatčení Josefa Bruštíka se stala řada věcí. Ve vyšetřovacím spisu se dochovaly dokumenty dokazující zájem o jeho osobu už víc jak půl roku před zatčením. Prvotní snahou StB tedy bylo obvinění Bruštíka z hospodářské kriminální činnosti. Podnětem k zadržení se ale nakonec staly protikomunistické letáky, jejichž oběh StB zajistila. Několik se jich dochovalo i ve vyšetřovacím spisu. Jelikož se na opisech letáků podílela i Bruštíkova tajemnice Anna Krmenčíková (spoluzakladatelka organizace K 231 a pozdější funkcionářka Konfederace politických vězňů Anna Honová), skončila ve vazbě i ona. 24. února 1950 později večer byl zatčen i Josefův otec Josef Jehlička, v březnu 1950 je následoval spolumajitel firmy Sběr z doby před druhou světovou válkou  Jan Hromčík a průběžně další lidé. Ve vazbě Josef Bruštík strávil celkem dva roky a absolvoval několik soudů.

Hlavu vzhůru!

Zprvu na něj StB v Uherském Hradišti nasadila svého agenta přímo na cele. V dochovaných motácích, které si díky agentům mezi sebou vězni vyměňovali, lze číst slova stvrzující víru v protikomunistický převrat v řádu dnů nebo měsíců. Své zprávy Josef Bruštík zakončoval slovy „Hlavu vzhůru, neboť sluníčko už začíná svítati“. Z motáků a ze zpráv agentů se lze dokonce dočíst o možnosti vyvezení Bruštíka za hranice prostřednictvím odbojem řízené akce. To vše však byly jen vějičky a pasti, které na Josefa Bruštíka a další zadržené Státní bezpečnost nastražila.

Ve zprávě z 16. března 1950 (V_2894_BN_002_0020) stojí: „Neočekávaným zásahem IV. oddělení SNB v Gottwaldowě byli jsme nuceni učiniti preventivní opatření, aby celá skupina nezničila stopy své činnosti tak, aby nebylo možné usvědčiti jednotlivé členy. (…) …ještě nutno dodati, že zajištěním některých osob byla uvedena celá skupina do nejkrajnější opatrnosti a pozornosti ke všemu, co by směřovalo k jejich dalšímu odhalování. (…) Po uvážení všech možností a vyhlídek na dokonalé splnění úkolu bylo navrženo provésti akci, při níž by byl uskutečněn fingovaný útěk Bruštíka z vězení a jeho převedení do zahraničí, kde by byl vyslechnut příslušníky CIC, kterým sdělí veškerou svoji protistátní činnost v ČSR. Po skončení akce by byl Bruštík ponechán v izolaci.“ Následuje přesný popis fingovaného útěku, který bylo v plánu realizovat na konkrétním místě na Kroměřížsku.   

Šestnáct dní v dřevácích a víc jak deset let kriminálu

Kdy přesně došlo ke zlomu (prozrazení motákové akce nebo dekonspiraci agentů) a proč se fingovaný útěk nakonec nerealizoval, se ze spisu nedozvíme.  Pod výslechem z června roku 1950 lze však jasně rozpoznat jméno vyšetřovatele Aloise Grebeníčka.

Takto sepsal Josef Bruštík své vzpomínky na vazbu s bezmála dvacetiletým odstupem roku 1968 (pravděpodobně když se pokoušel o svou rehabilitaci, leč neúspěšně): „Po dobu 16 dnů jsem musel chodit v cele ve dne i v noci v dřevácích, po betonové podlaze, nesměl jsem si ani na zem sednout. Když jsem byl již tak vyčerpán, že jsem padal, přes dveřové okénko hadicí na mě byla stříkána voda, tak, jak jsem byl v šatech. Když už jsem toto utrpení nemohl vydržet, byl jsem rozhodnut mluvit ‚pravdu‘, což jsem sdělil dozorci, který mě hlídal. Ten mě nechal lehnout na základě mého vyjádření do šesti hodin ráno do příchodu vyšetřujícího komisaře. Jméno na požádání uvedu. Ráno po šesté hodině se uvedený komisař dostavil do mé cely, já jsem začal plakat a říkal jsem mu, že jsem se ničeho nedopustil. Tento začal sprostě nadávat, že jsem se chtěl jen vyspat, dal mně facku, praštil dveřmi a kalvárie pokračovala.“

Jedním z cílů StB bylo vyšetřovaného zlomit – za pomoci fyzického vyčerpání, psychické deprivace i otevřeného násilí.  Po dvou letech vazby přišel v únoru roku 1952 poslední ortel v procesu s členy protistátní skupiny Včela, kteří byli údajně ve spojení se západním agentem (a za války členem paradesantního seskoku Clay) Antonínem Bartošem. Výkon trestu nastoupil Josef Bruštík na Mírově. „Jednou za půl roku byla povolená návštěva. Pamatuju si, jak jsme přijeli do Mohelnice a ti tehdejší mocipáni to udělali schválně  tak, že autobus, co jel z Mohelnice na Mírov, měl nějakou poruchu nebo nejel a my jsme museli celou tu cestu šlapat na Mírov pěšky,“ vzpomíná Josef Jehlička. „Na dědečkovi byla vidět hrozně velká změna, kterou ale před námi nechtěl přiznat,“ říká a dodává, že se po letech ve výkonu trestu nakonec vrátil vychrtlý a se zubní protézou…

Netrestal se jen odsouzený

Zločinnost totalitního systému nespočívala jen ve vykonstruovaných procesech a postihování lidí otevřeně se stavících proti režimu, tresty prarodičů a rodičů, jejich provinění proti tehdejšímu pokřivenému právu, dopadaly i na další generace. Josef Jehlička i jeho mladší bratr přišli po zatčení dědečka a otce o nárok na zajištěný život. Malý Josef vyrostl v Nivnici u babičky, rodiče žili v Bojkovicích. Otec se stal řidičem, matka uklizečkou. Na uherskobrodské gymnázium se Josef Jehlička dostal podle svých slov jen díky babiččinu zásahu. Bez protekce by neměl šanci. Na vysokou školu ale už nedosáhl. Po vojně se stal řidičem z povolání a jezdil s linkovými autobusy i zájezdy. Nesměl ale vycestovat do zahraničí, ačkoliv v Německu žil dlouhé roky jeho strýc Jožka, který utekl roku 1948 po maturitě do Francie. Zadostiučiněním se pro pamětníka stala až porevoluční dědečkova rehabilitace a možnost oživení jeho firmy Sběr, nyní Raciola Uherský Brod, s.r.o.

 

*vzpomínky J. Bruštíka viz bak. práce Libora Bílka: Akce „Včela“ – Likvidace údajné protistátní skupiny na Uherskobrodsku v roce 1951, dochováno v Národním archivu / NA, GP, neuspořádáno, sp. zn.T 333/51 Dopis Josefa Bruštíka, 20. 3. 1968, s. 2.