Herbert Jarošek

* 1925  †︎ 2016

  • „Vtom od Elektrických podniků běžel nějaký německý starší unteroffizier, měl v ruce pistoli, a vždy po někom střelil, netrefil nikoho. Ale nakonec zaběhl do vedlejšího baráku, asi už neměl čím střílet. Nevím, já jsem zrovna byl dvě poschodí nad ním, koukal jsem z okna a připevňoval (československý) praporek. Lidi ho vytáhli ven, to tam ještě byla dlažba, nyní je tam asfalt, a tam ho ubodali.“

  • “(Na Šumavě) byli Američané. Držely se jich německé holky, vždy ,mein Amerikaner’. Američané (tuto situaci) řešili všelijak. Když už toho bylo moc, bylo to podezřelé, některý kamarád Američana oznámil holce, že byl přeložený do Tokia, a víckrát ho neviděla. Ztratil se. Všichni Američané chodili v umělohmotných helmách. Já jsem od nich hlavně dostával benzín. Nefungovala tam žádná jiná doprava, takže jsem měl motocykl a vše jsem musel zvládnout, především kontakt s Okresním národním výborem.”

  • „Když k nám shodili parašutisty, byli vybavení všelijakými falešnými dokumenty, ale v té době se zaváděly pracovní knížky, které oni neměli. Někdo jim je musel vydat. Knížky vydávaly nemocenské pojišťovny. Zaměstnanci pojišťoven jim je přes různé odbojové organizace opatřili. Proto také bylo z této kategorie spoustu popravených, kteří se v tom exponovali.“

  • „Někde v podkroví jsme našli na dveřích cedulku ,Katedra marxismu-leninismu‘. Tak jsme tam zaklepali a uvnitř byli dva mladí lidé. Jeden se jmenoval Pudík a byl šéfem katedry. My jsme řekli, že potřebujeme potvrzení o zkoušce z marxismu-leninismu. On říkal: ,A kdy byste chtěli přijít? Za měsíc?‘ My jsme říkali: ,Ne, my chceme v pátek příští týden promovat.‘ Tak jsme se tam s nimi dohadovali. Fakt je, že jsme asi za deset minut odcházeli a měli jsme potvrzení o státní zkoušce z marxismu-leninismu.“

  • “Někdy byl problém, že někteří Američané nevěděli, že to je Československo, mysleli si, že jsou v okupované zóně Německa. Měli při vojenských útvarech instituci Civil Affairs. V Kunžvartu (neboli Strážném) byl také Mueller. Ale nadřízenou osobou byl major Brewster, který sídlil u hradu ve Strakonicích. Na této úrovni bylo možné se domluvit, ale s některými Američany to bylo dost složité, nebyli to žádní Einsteinové.”

  • Od roku 1946 byl Herbert Jarošek členem sociální demokracie. Po sloučení sociální demokracie s KSČ v roce 1948 musel každý její člen vstoupit do KSČ. To pamětník odmítl. „Když na mne přišla řada, řekl jsem: ,Soudruzi, já nemohu být členem vaší strany.‘ A oni: ,Proč?‘ Já jsem řekl: ,Protože nejsem komunista.‘ To byl rizikový krok, hrozilo, že mne vyhodí z fakulty a tak dále. Teď tam byl předseda komise, původně maďarský Žid, Andrej nebo Ivan Horvaj, později byl hypnotizérem na psychiatrické klinice. Znali jsme se ze studií, ostatní jsem neznal, sedělo tam asi deset lidí. A Horvaj řekl: ,Soudruzi, to je bolševická sebekritika! Kdo z nás může říct, že je komunista?‘ Tím se moje pozice zcela změnila.“

  • “Navázal jsem kontakt s několika (vojáky). Nejbližší mi byl Dealos Fuller. Desátník, který nastoupil na vojnu dobrovolně. Což zní hezky, ale asi to v Americe také bylo všelijaké. Když se někdo z mladíků dobrovolně nehlásil, už na něj okolí poukazovalo. Takže byli lidé trošku tlačení, aby nastoupili na vojnu. Potom dostávali na rukáv žluté pásky za každého půl roku overseas - za mořem. Dealos Fuller pocházel z Jolieta u Chicaga v Illinois. Šikovný kluk. Než šel na vojnu, zařídil si s kamarádem dopravní firmu, původně jeden náklaďák a vozili ovoce a zeleninu na trhy do Chicaga. Během roku měli už deset náklaďáků, jak jim to šlo. Představte si, že on byl na vojně desátník a měl nadřízeného poručíka, který byl truck driver, jak Fuller vždy zdůrazňoval. Špatně to nesl. Pokud to šlo, dlouho jsem si s ním psal, po válce, když byl demobilizován.“

  • “Číčenice byly ještě ruské, z nich jede vlak přes Vodňany do Prachatic a dál na Šumavu. Přijeli jsme do Vodňan, kde už byli Američané. Dojeli jsme do Prachatic, kde na nádraží stál vlak plný zraněných německých vojáků, měli ho na starost němečtí oficíři s pistolemi. Vyjednávali s Američany, protože měli strach, aby ten vlak neposlali do ruské zóny. Vlak tedy mohl jet jen na druhou stranu na Volary a Stožec. Nevím, o tom se tam nejednalo. Byla tam spousta Američanů, spřátelili jsme se s nimi.”

  • „Víte, život chirurga je, aspoň jsem si myslel, rozdělený na dvě části: ta první, když se něco učí od jiných, ať už je to ve škole, nebo od kolegů, nebo od svých nadřízených, a ta druhá je, když pak naopak už něco těm mladším předává.“

  • „Vláček vždy vyjel na viadukt a snažil se střílet na Němce, kteří byli pod Štvanicí na druhé straně řeky, pod Pražačkou. Strojvůdce už byl ve službě snad od pátku (bylo pondělí 7. 5.). On i topič už byli nevyspalí, byli na tom špatně. Nevím, z jakých důvodů, ale vlak zůstal stát na mostě. A Němci se do nás trefili.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Plzeň, 16.08.2011

    (audio)
    délka: 06:30:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevím, z jakých důvodů, ale vlak zůstal stát na mostě. A Němci se do nás trefili

Současná fotografie
Současná fotografie
zdroj: Eva Palivodová

MUDr. Herbert Jarošek se narodil roku 1925 v Praze, kde jeho otec pracoval jako přednosta nemocenského oddělení Ústřední sociální pojišťovny. Rodina udržovala před první světovou válkou styky s rodinou T. G. Masaryka, po Masarykově synovi se také pamětník jmenuje. Herbert Jarošek vystudoval gymnázium v Praze, v době druhé světové války byl totálně nasazen do továrny Autoarma v Holešovicích. Aktivně se zapojil do bojů za Pražského povstání v květnu 1945, poté pomáhal s obnovou pohraničí. Po válce vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a jako specializaci si vybral chirurgii. Již při studiu „fiškusoval“ na II. chirurgické klinice v Praze. Po promoci působil na chirurgii v Nemocnici pod Petřínem. V letech 1952-1954 absolvoval vojenskou službu, především jako lékař ve vojenské nemocnici v Terezíně a lékař tankového průzkumného praporu v Dobříčanech u Žatce. Z Nemocnice pod Petřínem odešel v roce 1967 na chirurgii v Plzni. V letech 1968-1973 žil a pracoval v Kuvajtu, vedl chirurgii v prestižní nemocnici Mowasad. Po návratu do Čech působil ve Fakultní nemocnici v Plzni a od roku 1977 byl primářem chirurgie v nemocnici v Písku, odkud v roce 1992 odešel do důchodu. Zemřel 4. února 2016.