Ludmila Janská

* 1938  

  • „A byl asi taky nějakou dobu…napřed byl v Ruzyni…taky mi vykládal takový nějaký surovosti, jak s nimi zacházeli, sem tam. Pak byl nějakou dobu na Borech v Plzni, dral peří a pak šel do toho Jáchymova a taky vzpomínal na to, jak třeba někdo utekl, pak oni stáli nahý na sněhu přes noc, nebo takový. No takový surový zacházení. A byl tam taky Zdeněk Mančal, což je jméno, který asi znáte a oni se skamarádili a ten byl dokonce svědkem na naší svatbě, Zdeněk. A Zdeněk, o něm věděli, věděla o něm Svobodná Evropa a vím, že vždycky hlásala, kde Zdeněk Mančal je uvězněnej a tak ho přesunuli jinam a zase to hned hlásala Svobodná Evropa. Zase se to nějak dostalo k nim a posléze prostě se jim nějakým způsobem vzkázalo, ať to nedělají, že on nemá chvíli klidu. Že ho pořád přesouvají z jedný šachty na druhou. A tak, Zdeněk byl fajnovej pán, toho jsem měla moc ráda. A ten bohužel zemřel poměrně mladej.“

  • „Tak vyhazovali lidi z partaje, že jo. Různý, ale ani nevím kdo všechno. Ale nikoho nevyhodili z divadla a třeba takovej Felix Le Breux byl ve straně a během toho šedesátýho osmýho roku on byl nemocnej, takže se neznemožnil, takže ho nevyhodili. No ale hodně lidí povyhazovali a pak, že jako někdo musí zase do partaje a tak…my jsme byly tři dramaturgyně a žádná ve straně a tak ředitel říkal, tak někdo bude muset nebo budu muset angažovat nějakýho straníka. Někdo z vás bude muset odejít. No, tak to bylo docela napínavý. No, ale kolegyně potom ustoupila, to zpracovala a vstoupila do tý partaje a zvládla to. A já jsem si v týhle době takhle soukromě zašla za ředitelem a říkám: ‚Pane řediteli, jenom abyste věděl, kdyby mě zvali do strany, tak já bych nemohla.‘ A on říká: ‚Buďte klidná, vás nikdo lákat nebude.“

  • „No a já jsem se s ním potkala jednou, to byl rok asi už 87 nebo tak nějak. Přijel jeden…přijel Edward Albee, ten dramatik. Já jsem šla na besedu s ním, ale zapomněla jsem si pozvánku, přišla jsem pozdě a oni mě už nepustili dál. Protože aby tam nechodili…a právě Havel tam šel a taky ho nepustili. Tak jsme zůstali stát na dvorku, tam v Divadelním ústavu a já jsem si sním chvíli povídala a šup ho, do tejdne byl za mnou fízl. Tak si mě vyfotili, našli si mě a už za mnou chodil. A říkal: ‚My by jsme chtěli, abyste nám řekla…,‘ já jsem byla zvaná na takový ty koktejly k Američanům nebo k Angličanům, tak jsem tam chodívala někdy, když přijela nějaká návštěva a podobně. ‚My bychom chtěli, když jdete na tyhle návštěvy, abyste nám řekla, kdo tam chodí z disidentů.‘ Protože to už byly ty gorbačovský léta a už tyhlety lidi chodili. Do tý doby…předtím ne, předtím si to netroufali. Ale proto jsem tam chodila já, protože jsem nebyla nic tak zajímavýho. Kdysi jsem byla…British Council …jsem jela do Londýna přes British Council, takže o mně věděli. No a koho by měli zvát? Tak mě zvali, že jo. A pak už tam chodili. Chodil tam Jarda Kořán, chodil tam Havel a různý lidi a jednou jsme byli takhle na nějakým koktejlu u nějakýho kulturního atašé na Náměstí míru v jeho bytě. Velkej byt, několik pokojů a teď tam bylo plno lidí a byla jsem tam i s manželem, s tím druhým manželem a říkám: ‚Hele, támhle jde Havel, tak jdeme jinam, aby mě někdo neudal, že jsem ho neudala. A půjdeme támhle ke Zdeňkovi Urbánkovi.‘ To byl vlastně spolupracovník. On byl taky chartista, ale byl to náš spolupracovník. ‚Tak půjdeme ke Zdeňkovi.‘ Tak jsme šli k němu a on stál s takovým nějakým pánem brejlatým a on říká: ‚Dovolte, abych vás seznámil. Tohle je Jiří Hájek, nynější mluvčí Charty.“

  • „Pak přišla Charta a anticharta. V té chvíli zavřeli našeho bývalého ředitele, Ornesta, a ještě další dva lidi, Pavlíčka a Lederera. Pavlíčka jako ředitele Vinohrad a jistého novináře Lederera. Takže už to bylo takové „pozor pozor, něco se děje“. A mimo to moje dcerka byla v osmé třídě a syn byl už maturitní nebo předmaturitní ročník. A já jsem si říkala: Jaký kotrmelce budu dělat, aby ty děti neměly stejný osud jako jejich otec, který nikdy nic nesměl? Takže jsem nakonec tu antichartu podepsala. A to bych ráda, aby se vědělo, že jsou vždycky takový osobní příklady. Já jsem to obrečela. Ale prostě jsem si řekla, to já nemůžu. Když jsem viděla, že všichni postupně přijeli a podepsali, herci, všichni. Tak já nebudu ten, který na sebe soustředí pozornost, aby se do mě pustili. Mně to nevadí, já půjdu klidně mýt metro, ale já nechci, aby ty děti prožívaly to, co jejich otec. Takže to jsou ty různé důvody. Třeba by ty děti byly na mě hrdý a rády by to snášely, ale já vím, že děti chartistů to hodně odnesly.“

  • „Tehdy se lidi samozřejmě chytali toho, co bylo třeba trošku jako protikomunistický, tak na to reagovali. Často, když jsme něco naštudovali, tak na generálku přišla nějaká komise a řekla: ,Můžete – nemůžete.‘ Nebo měla připomínky: ,Todle slovíčko by tam nemělo bejt a takhle by to nemělo bejt.‘ Kupříkladu jsme hráli Čechova, Strýčka Váňu, tam je doktor Astrov, a ten tam vykládá: ,Podívejte se, jak to tady vypadalo před padesáti lety, jak to bylo všechno zalesněný, jak to bylo krásný. A teď se podívejte, jak to vypadá dnes.‘ A zrovna bylo výročí založení padesáti let Komunistické strany Československa. Tak jsem musela opravit těch padesát let na šedesát, páč to už by bylo špatně.“

  • „Tak jsme hráli hru Křehká rovnováha, což je takové rodinné drama. Manželský pár, jejich dcera, která se zrovna rozvádí a dělá binec v domě. A přijdou jejich přátelé, manželský pár, že se doma bojí, jestli by u nich mohli zůstat. Tak oni jim poskytnou přístřeší, a nejenže trochu překážej... A teď si představte, že tohle bylo důvodem, aby se to stáhlo. Protože to byla nevítaná návštěva. A nevítaná návštěva byly tanky, který k nám přijely v roce 1968.“

  • „Pak jsme hráli hru od nějakýho endéráckýho autora. Slušnou hru o Janě z Arku. Byla to taková jako fantasy, že tu Janu z Arku neupálí, že upálili jakoby někoho jinýho, a ji uklidili někam do kláštera. A teď je to po letech v tom klášteře a ona se tam baví s jeptiškama. Už nevím, jakej byl konflikt, ale oni nám to pak zakázali, protože těch jeptišek bylo pět jako pět armád Varšavské smlouvy, které přepadly Československo. Takže jsme museli tu hru stáhnout. Někdy se něco hrálo s tím, že se vědělo, že to trošku je dráždivý, ale někdy jsme něco hráli, vůbec jsme netušili a obecenstvo si vytahovalo takový ty špeky a radostně reagovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ nám. Svobody 2, Praha 6, 19.10.2016

    (audio)
    délka: 01:10:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 02.10.2017

    (audio)
    délka: 03:27:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 10.09.2020

    (audio)
    délka: 01:43:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Viktor Preiss byl jeden ze dvou lidí, kteří ocenili práci dramaturga

Portrét, 2016
Portrét, 2016
zdroj: archiv PNS

Ludmila Janská, za svobodna Dědinová, se narodila 15. února 1938 v Praze. Odmalička chodila do ochotnického kroužku a chtěla být herečkou. Na herectví na DAMU ji nepřijali, vystudovala tedy na Divadelní fakultě obor dramaturgie a divadelní věda. Po vysoké škole pracovala nejprve dva roky jako dramaturgyně v Československých cirkusech a varieté. Od roku 1962 pak v městských divadlech pražských, kde strávila krásných třicet let. Přestože se museli potýkat s dobovou cenzurou, na léta v divadle vzpomíná s láskou. O zařazení některých her do repertoáru musela bojovat, o to větší měla pak radost, když měly úspěch, například Hra o lásce a smrti Edwarda Albeeho či Amadeus Petera Shaffera.