Dobromila Janáková

* 1932  

  • „Nejhorší bylo za války, když procházela fronta u nás. Vyhnali nás z baráku, postavili kanony před náš dům, vzali všechno maminčino prádlo bílé a natáhli to na to. Tatínek se na to připravil, vzal vzácné knihy, vzácné dokumenty, peníze i nějaké maminčiny šmuky a to zazdil ve sklepě. Oblečení – vykopal v předsíni díru velkou, vytrhal prkna, podlahu, vykopal to a dal tam plnou bednu šatstva a bot, oblečení, a zase to zasypal, dal tam prkna a vysypal na to v té chodbě ještě dva pytle řezanky nebo šrotu. My jsme museli utéci už dřív, když šla fronta. Tatínek, když viděl, že se už přibližují tanky, tak taky utekl. Oni je odrazili. Ale maminka, ta byla z velkého statku, ta musela mít prasátko, kravičku v pronajmutí, slepice, husy a takovéhle zvířectvo. Tu krávu vrátili sousedům, ale tamto zvířectvo tam zůstalo. Když jsme přišli, já jsem se tam vrátila první, pro něco mě maminka poslala, když už fronta ustoupila, ale vrátila jsem se se strašným brekem. Všechny fotografie byly rozsypané po dvoře, v blátě rozšlapané, viděla jsem, že ten šrot je pryč, prkna vytrhaná, všechno šatstvo pryč. Tatínek pak zjistil, že proťukali celý sklep, že našli i to, co zakopal a zazdil. Takže my jsme zůstali jedině v tom, co jsme měli na sobě. Nové bylo těžko pořídit.“

  • „Víte, jak nás okupovali Němci? U jedné tety zrovna byla maminka, tam byla zabijačka. Smažili, sádlo dělali, klobásy strejda vezl na kole. Oni k nám přijeli na kolech. Celou vesnici vybrali, samá kola. Když viděli zabijačku, tak se vrhli na všechno, sebrali to, tomu strejdovi sebrali věnce buřtů ze hřbetu a z kola. Vtrhli do stavení, sebrali všechno, co tam bylo, i to sádlo, načež se moje maminka rozčílila, ona byla dost odvážná, popadla hrnec a rvala mu ho zpátky a říkala: ‚To se nestydíte? Takhle nám... Děti nemají co jíst, a vy všechno seberete.‘ On něco řekl tomu druhému, asi to byl nějaký Sudeťák, ale vrátil jí to zpátky. Vrátil, ale z celé zabijačky zachránili jediný hrnec sádla.“

  • „My, když jsme sem přijeli, jeli jsme v těch dobytčácích, přijeli jsme do Žatce na nákladní nádraží. Tma, nikde nic, teď tam běhal nějaký vojáček a volal: ‚Není tady někde paní Vlková?‘ A my: ‚Tatínku, tatínku!‘ Tak na nás čekal s autem, odvezl nás. On si založil autoškolu tady v Žatci. Odvezl nás domů, do takové malé vilky, a rozsvítil. My jsme byli jak u vidění, protože v Lucku se sice svítilo, ale byla to taková mrkačka, asi jako to, co bliká tady v levém rohu. Takže jsme s bratrem zůstali úplně stát, ochromeni z toho ohromného světla. Tatínek říkal: ‚Tak pojďte, nebojte se.‘ Teď pro nás měl připravenou veku chleba, nějakou šunku, sýr a maminka, když to viděla, tak říkala: ‚To je požehnání! To bude na dnes, to bude na zítra, to bude na pozítří.‘ Tatínek jí říkal: ‚Ale maminko, to můžeme sníst, kdykoli budeme chtít. Půjdeme si koupit jiné.‘ A maminka říkala: ‚A to budeme stát frontu?‘ To bylo přivítání!“

  • „Představte si, že jsme se ráno vzbudili se strašlivým křikem. To byl strašnej křik, ten mě nad ránem probouzí. Prostě se probouzím hrůzou ještě dnes. Protože přijely kolony aut a brali jim děti, od kojenců po čtrnáctiletý, a rovnou do transportu a do Osvětimi. Ani jeden nepřežil. A potom přijeli... oni říkali, že tam za námi, tam byly louky a malinkatej kopeček, že tam kopou nějaký příkopy. No, kopali hroby kilometrový, že jo. Pak když ty děti odvezli, tak přijeli a odváželi ty Židy. To byl další křik. Já tam měla kamarády. My jsme bydleli v sousedství, že jo. Starej děda Geržon, ten mě houpal na kolenou, když jsem byla malá, a překřtil mě. Já se jmenuju Dobromila a židovsky jsem se jmenovala Dobeles. Nosil mi macesy, to je takovej ten jejich chleba pečenej. No, děda a všichni, nepřežil to nikdo. Museli běžet po prkně a odstřelili, stříleli je, padli, byli mrtví, byli raněný, posypali vápnem a další a další. Tam se tři dny hýbala zem.“

  • „Uzavřený vesnice, přijeli v koloně vozů a sebrali jim... honili po dveře slepice, kočky i psy a brali i kompoty, prostě všechno, co měli, jim sebrali. Nemohli a oni umírali. Nemohli odtamtud, to bylo hlídaný. A bylo to tak strašný, nevíte, tak je to dobrý, že když potom zemřel Stalin, tak se ty hranice otevřely a maminka tam měla sestřenici a ta přijela na návštěvu. Oni si mysleli, že spím, když jí to vyprávěla ta sestřenice. No, já nevím, jestli jim to mám říct, nevím. (Jen jim to řekněte. Zvládnete to, že jo?) No, snědli tu mladší dceru a maminka říkala: ,No, to snad ne!‘ A ona říkala, no mrtvou, samozřejmě, ne tedy živou: ,Co jsem měla dělat, měla jsem nechat umřít i tu druhou?!‘ Tam byl normálně kanibalismus a málokdo to přežil. Bylo to strašný.“

  • „Když jsme přejeli hranice, teď nevím, který velký město to bylo, Košice, co to bylo za město, nevím, ale tam nám vařili. Řekli, že si můžeme dojít pro teplou polévku, protože my jsme měli studený všechno. I když tam byly kamínka, ale v těch se nedalo topit, taky nám spadly, když jsme jeli. No, maminka mi dala bandasku, já si to pamatuju jak dneska, byla bílá, smaltovaná, a šla jsem pro to. Teď tam byl nějaký číšník, míchal v kotli tu polívku, měl takový ten číšnickej kabát a rukáv namočenej v tom a nadával: ‚Svině!‘ A ještě další slova, já už ani nevím. Nadával a míchal to a já jsem to neunesla, my jsme se vraceli do vlasti, domů. Nikomu jsme tu nepřekáželi, protože jsme šli do těch částí země, kde byli Němci, a ty byli odsunutý, že jo. Já jsem to neunesla a bandasku jsem ztratila a přišla jsem s hrozným brekem.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha 6 , 15.12.2014

    (audio)
    délka: 01:27:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 8

    Hroznová ul., Praha , 08.10.2015

    (audio)
    délka: 01:51:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby Hitler nenapadl Sovětský svaz, dnes bych tu už nebyla

Pamětnice při křtu v 9 měsících, 1933
Pamětnice při křtu v 9 měsících, 1933
zdroj: archiv pamětníka

Dobromila Janáková, rozená Vlková, se narodila 22. října 1932 v Českém Boratíně na Volyni, dnešní Ukrajině. Rodiny jejích rodičů přišly z českých zemí na Volyni v 19. století. Dědeček pamětnice z otcovy strany Václav Vlk byl učitelem a patřil mezi významné osobnosti českého života na Volyni. Otec, vyučený strojní zámečník, pracoval jako opravář aut, později provozoval taxislužbu, matka byla v domácnosti, starala se o hospodářství a pečovala o dvě děti. Rodina Vlkových byla evangelického vyznání, stejně jako většina obyvatel Českého Boratína. Později se rodina přestěhovala do nedalekého Lucku. Pamětnice navštěvovala českou obecnou školu v Boratíně a později měšťanku v Lucku. Západní část Volyně, v níž leží Boratín, spadala po první světové válce pod polskou správu, od roku 1939 pod Sovětský svaz, po jeho napadení Německem v červnu 1941 okupovali oblast nacisté. Dobromila Janáková byla svědkyní hromadných poprav židovského obyvatelstva Volyně i dalších krutostí války. V létě 1944 otec stejně jako většina mužů v širokém příbuzenstvu narukoval do Svobodovy armády, jako automechanik prošel boji na Dukle a po skončení války zůstal v Československu, kde pomáhal vyřizovat repatriaci volyňských Čechů do vlasti. Pamětnice s matkou a mladším bratrem zůstali v Boratíně do února 1947, kdy odjeli s prvním repatriačním transportem do Československa. Setkali se po třech letech s otcem a usadili se v Žatci. Dobromila Janáková vystudovala sociální školu a později pracovala jakou učitelka. Složila státní zkoušku ze tří jazyků a pracovala jako průvodkyně, později přešla do památkového oddělení Pražského hradu, kde zůstala sedmadvacet let, až do odchodu do penze. Dobromila Janáková je vdova a žije v Praze.