Pavel Hubačka

„V roce 1950 zemřela už matka, děvče, se kterým jsem vážně chodil a chystala se svatba, tak to mě za tři roky opustilo, což děkuji Bohu. Prostě neměl jsem závazky. Když mě propouštěli, tak to lágr nedoporučoval, protože jsem měl dvanáct kázeňských trestů. A to bylo vždy, že jsem někoho podporoval nebo podobně. Když oni udělali obnovu řízení, tak se mě ptali na různé věci. Taky jestli jsem už zjistil, že jsem se pletl a že bych se měl napravit. Já jsem říkal, že už sedím třináct a půl roku a neviděl a neslyšel jsem o žádných změnách, tak jak můžu posoudit, zda je to dobré?“

„Tak nejdřív se nás snažili psychicky zdeptat. Přišly výhružky směrem k rodičům, kteří mě také měli přemlouvat, že když se přiznám, tak trest bude lehčí a dostanu se dřív domů. Potom začaly výslechy. Oni mnohé věci věděli a já jsem je měl potvrzovat nebo vyvracet. Já jsem jim těžko mohl něco vyvracet. Protože mluvím jenom za sebe a ne za druhé, tak já jsem tvrdil, že o věcech nevím nebo že to není možné, že takové věci se neděly. Ale potom přišly fyzické výslechy, které se protahovaly. Oni se střídali a člověk se tak složí nejprve psychicky a potom ani fyzickému již nedokáže odolávat a člověk se složí. U mě byly tři výslechy až do ztráty vědomí. Při výsleších elektřinou – oni přeci chtějí z člověka něco dostat a ne pustit elektřinu hup – to zabíjeli. Oni to dělali tak, že přidávali a ubírali a na určitá místa, třeba na zátylek, kde je člověk citlivý. To byly nejhorší výslechy. Člověk neztratil vědomí třeba tři až pět hodin. Až to bylo úplně moc, tak psychika vypla. To byly po této stránce opravdu nejhorší výslechy.“

„Moje přímé zatčení - nevím přesně, kdy bylo, protože nevím, kdy byli Pospíšil a Vymyslický zavření. Bylo to asi za tři nebo čtyři dny. StB přišla ve dvě hodiny v noci, měli vše obsazené a věděli, že jsem já Vetejšku ukryl. Proto když StB přišla, tak první, po čem se sháněla, byl bunkr, který jsem měl za okupace. Tak oni šli na něj. Potom vlezli oknem k mojí tehdejší babičce, obsadili barák a dali rodiče automatama do latě. Já jsem vstával sám, a tak tam vtrhli. Zatýkalo mě pražské StB. Při zatčení pořád bylo, kde je Vetejška, a přivedl je Pospíšil.“

„Jožka Pospíšil mě zavolal k Pospíšilům a představil mně Vetejšku, i když já jsem ho trochu znal, protože se také se mnou asi rok učil. Takže jsem ho trochu znal. Pospíšil mně řekl, že Jara by chtěl s naší organizací něco udělat a že by si skupinu převzal. Já jsem odvětil, že s tím musí ti lidé souhlasit. Tak se k tomu sešla schůze ve vinném sklípku u Petra Vymyslického, kde Jara ústy Jožky Pospíšila převzal odbojovou skupinu.“

„To se zasmějete, ale já děkuji Bohu, že jsem byl tak dlouho a s takovými lidmi zavřený. Protože když si vezmu ty lidi, kteří byli doma a museli takzvaně nebo mohli i jinak, ale dělali to, co se hlásalo, chodili spontánně na volby, tak já jich lituju. Kdežto u mě to není. Já jsem dostal takovou školu a od nejpovolanějších lidí.“