„Tak nejdřív se nás snažili psychicky zdeptat. Přišly výhružky směrem k rodičům, kteří mě také měli přemlouvat, že když se přiznám, tak trest bude lehčí a dostanu se dřív domů. Potom začaly výslechy. Oni mnohé věci věděli a já jsem je měl potvrzovat nebo vyvracet. Já jsem jim těžko mohl něco vyvracet. Protože mluvím jenom za sebe a ne za druhé, tak já jsem tvrdil, že o věcech nevím nebo že to není možné, že takové věci se neděly. Ale potom přišly fyzické výslechy, které se protahovaly. Oni se střídali a člověk se tak složí nejprve psychicky a potom ani fyzickému již nedokáže odolávat a člověk se složí. U mě byly tři výslechy až do ztráty vědomí. Při výsleších elektřinou – oni přeci chtějí z člověka něco dostat a ne pustit elektřinu hup – to zabíjeli. Oni to dělali tak, že přidávali a ubírali a na určitá místa, třeba na zátylek, kde je člověk citlivý. To byly nejhorší výslechy. Člověk neztratil vědomí třeba tři až pět hodin. Až to bylo úplně moc, tak psychika vypla. To byly po této stránce opravdu nejhorší výslechy.“
„Moje přímé zatčení - nevím přesně, kdy bylo, protože nevím, kdy byli Pospíšil a Vymyslický zavření. Bylo to asi za tři nebo čtyři dny. StB přišla ve dvě hodiny v noci, měli vše obsazené a věděli, že jsem já Vetejšku ukryl. Proto když StB přišla, tak první, po čem se sháněla, byl bunkr, který jsem měl za okupace. Tak oni šli na něj. Potom vlezli oknem k mojí tehdejší babičce, obsadili barák a dali rodiče automatama do latě. Já jsem vstával sám, a tak tam vtrhli. Zatýkalo mě pražské StB. Při zatčení pořád bylo, kde je Vetejška, a přivedl je Pospíšil.“
„Jožka Pospíšil mě zavolal k Pospíšilům a představil mně Vetejšku, i když já jsem ho trochu znal, protože se také se mnou asi rok učil. Takže jsem ho trochu znal. Pospíšil mně řekl, že Jara by chtěl s naší organizací něco udělat a že by si skupinu převzal. Já jsem odvětil, že s tím musí ti lidé souhlasit. Tak se k tomu sešla schůze ve vinném sklípku u Petra Vymyslického, kde Jara ústy Jožky Pospíšila převzal odbojovou skupinu.“
„To se zasmějete, ale já děkuji Bohu, že jsem byl tak dlouho a s takovými lidmi zavřený. Protože když si vezmu ty lidi, kteří byli doma a museli takzvaně nebo mohli i jinak, ale dělali to, co se hlásalo, chodili spontánně na volby, tak já jich lituju. Kdežto u mě to není. Já jsem dostal takovou školu a od nejpovolanějších lidí.“
„Mé jméno je Pavel Hubačka a narodil jsem se 18. května 1925. Pocházím z rodiny malorolníka - otec měl čtyři hektary půdy. V rodině nás bylo dohromady devět.“
„V roce 1950 zemřela už matka, děvče, se kterým jsem vážně chodil a chystala se svatba, tak to mě za tři roky opustilo, což děkuji Bohu. Prostě neměl jsem závazky. Když mě propouštěli, tak to lágr nedoporučoval, protože jsem měl dvanáct kázeňských trestů. A to bylo vždy, že jsem někoho podporoval nebo podobně. Když oni udělali obnovu řízení, tak se mě ptali na různé věci. Taky jestli jsem už zjistil, že jsem se pletl a že bych se měl napravit. Já jsem říkal, že už sedím třináct a půl roku a neviděl a neslyšel jsem o žádných změnách, tak jak můžu posoudit, zda je to dobré?“
Pavel Hubačka se narodil 18. května 1925 v malorolnické rodině. Otec Metoděj Hubačka byl zemědělec a matka Františka Hubačková, rozená Dvořáková, byla v domácnosti. Obecnou školu vychodil v Dolních Bojanovicích, roční kurz měšťanské školy absolvoval během prezenční vojenské služby ve Šternberku. V Hodoníně se vyučil automechanikem a až do zatčení pracoval u několika firem jako autoelektrikář. Po válce byl místonáčelníkem Orla a spoluzakladatelem bojanovického Junáka. Až do nástupu prezenční vojenské služby byl organizován v ČSL. Ilegální činnost P. Hubačky byla zaměřena několika směry. Organizoval akce proti místním exponentům komunistického režimu v Dolních Bojanovicích - pro tyto účely uspořádal i branný výcvik členů odbojové skupiny. Zároveň ve spolupráci s bojanovickým římskokatolickým knězem P. Jaromírem Pořízkem zajišťoval podporu pro rodiny perzekvované komunistickým režimem. Během své ilegální činnosti se dostal i do kontaktu s kurýrem Jaroslavem Vetejškou, který se podílel na zastřelení poručíka StB Aloise Dyčky. Právě čerstvě vycvičený kurýr J. Vetejška po svém návratu ze zahraničí převzal od P. Hubačky a Josefa Pospíšila vedení bojanovické odbojové skupiny. Dne 7. ledna 1950 byla na P. Hubačku uvalena vazba. Vyšetřován byl v Hodoníně, Uherském Hradišti a Břeclavi. Během vyšetřování v Uherském Hradišti prodělal brutální výslechy. Samotný proces se skupinou Jaroslav Vetejška a spol., do kterého byl P. Hubačka zařazen, se konal ve dnech 20. až 22. března 1950. Senátu Státního soudu v Praze předsedal JUDr. Jaroslav Novák, žalobu zastupoval prokurátor JUDr. Karel Čížek. Hlavní líčení probíhalo za účasti předem vybraného publika přímo v Hodoníně. P. Hubačka byl pro trestné činy velezrady a vyzvědačství odsouzen k 30 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 30 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu 10 let. Po svém odsouzení prošel těmito věznicemi a tábory: Praha-Pankrác, Bytíz, Leopoldov, Mírov, Vojna, Plzeň-Bory. Nejdelší čas prožil v uranových lágrech na Příbramsku. V průběhu věznění onemocněl TBC a byl opakovaně kázeňsky trestán. Podmínečného propuštění se po obnově řízení dočkal v červenci 1964. Po propuštění byl nejprve zaměstnán v Československé automobilové dopravě v Gottwaldově (Zlíně), následně téměř celý produktivní věk pracoval jako svářeč a svářečský instruktor. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let založil a provozoval ještě s několika bývalými mukly svářečské družstvo a svářečskou školu. V roce 1965 se oženil, s manželkou vychovali tři děti. Je členem KPV - pobočka Hodonín, kde do roku 2003 zastával funkci místopředsedy. Jeho životním krédem bylo: Jít čestně a poctivě životem. Pavel Hubačka zemřel v roce 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
