Jaroslav Hrubeš

* 1926  

  • „Tenkrát jak napadli Rusové Maďarsko, to bylo v roce 1956, tak samozřejmě komunisté hned vyhlásili brigády. Odpracovat jednu směnu na Maďarsko. Pracoval jsem v leteckém závodě v Letňanech. Komunisté tedy udělali schůzi, kde se ve velké hale sešli všichni pracovníci. Ředitel na schůzi říkal: ‚Soudruzi, situace je taková… A navrhli jsme, že bychom mohli udělat směnu na to Maďarsko. Kdo souhlasí, ať zvedne ruku.‘ Tak všichni zvedli ruku. Prý zda je tam někdo, kdo nesouhlasí. Jediný, kdo nesouhlasil, jsem byl já. Prý proč nesouhlasím. Řekl jsem, že mi to připadá divné. Že jsem neslyšel, že by se ptali lidí, proč souhlasí. Ale souhlasit bylo prý samozřejmé. Řekl jsem, že je tedy taky samozřejmé, když nesouhlasím. Musím prý vysvětlit proč. Řekl jsem, že nemusím, ale že jim to vysvětlím: Žádnou škodu jsem na Maďarsku neudělal, ani nikdo z naší republiky, tak nevím, proč bychom měli dělat osm hodin na Maďarsko.“

  • „Hodně se kolaborovalo. Nechtěli jsme dělat pro Němce, tak jsme si dělali různé úrazy. Vidíte tenhle flek na ruce. Vzal jsem brusku a brusný kotouč a přiložil si ho k ruce. Byla to hrozná bolest. Ruku jsem si obrousil. Aby to bylo ještě horší, nalámal jsem hlavičky sirek, přiložil to do rány a škrtl zápalkou. Chytlo to hned. Tím jsem si to tedy ještě víc připálil a zhoršil. Ten den jsem k doktorovi nešel, chtěl jsem jít až další den ráno. Než jsem šel spát, chtěl jsem si ránu ještě zhoršit a nasypal si do ní sůl. Nemohl jsem to vydržet. Už za hodinu jsem si sůl musel jít vymývat. Hrozně to pálilo a bolelo. A ráno jsem šel na tu chirurgii.“

  • „A u té kanceláře byl nějaký civilista a říká mi: ‚Ty jsi Jarda Hrubeš?‘ Já říkám ‚ano‘. Řekl, že až budu uvnitř, nemám dělat hrdinu a mám na všechno kývnout. Poděkoval jsem mu a šel jsem dovnitř. Tam mi Němec řekl, abych se posadil, dal mi papír a tam byl transport do Terezína. To víte, že jsem byl asi bílý jak křída. Vrátil jsem mu ten papír a on ho přetrhl a hodil do koše. Začal plynně česky. Povídal mi, že v Praze studoval sedm let – proto mluvil tak dobře česky. Řekl: ‚Do Terezína nepůjdeš, půjdeš do pracovního tábora. Já si to musím obhájit. Úplně tě pustit nemůžu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.01.2017

    (audio)
    délka: 05:07:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    ZŠ Strossmayerovo náměstí 4, Praha 7, 16.03.2017

    (audio)
    délka: 01:19:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes si myslím, že z pracovního lágru mě na svobodu dostal německý důstojník

Jaroslav Hrubeš
Jaroslav Hrubeš
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Hrubeš se narodil 13. října 1926 v Pečkách do dělnické rodiny Jaroslava Hrubeše a Františky, rozené Plačkové. Měl tři sestry. Když zkrachovalo otcovo povoznictví, rodinu citelně zasáhla nezaměstnanost v době hospodářské krize ve třicátých letech. Těžko živili čtyři děti, a tak otec, podobně jako další chudobou stižení obyvatelé Peček kradl uhlí z odstavených vagonů, které se pak dále prodávalo či vyměňovalo. Jaroslav se vyučil zámečníkem a za války pracoval ve Vysočanech. V roce 1944 měl být transportován do Terezína za to, že jakožto neplnoletý odmítl pracovat dvanáct hodin denně. Díky tomu, že sestra uplatila úředníky 40 tisíci korunami, poslali Jaroslava „jen“ do pracovního lágru v Kamenném Přívozu. Zde pracoval v kamenolomu. Propustili ho za dva a půl měsíce, zřejmě na přímluvu jednoho německého důstojníka. Po návratu přežil nálety na Vinohradech. Jeho syn, který se nemohl v ČSSR uplatnit dle svých představ, v 70. letech emigroval, v Německu pak v roce 1990 předčasně zemřel.