Ing. Hanuš Hron

* 1925  

  • “Jednoho krásného dne se v Terezíně rozkřiklo, že přijel transport asi tisíce dětí z Osvětimi. Ten skutečně přijel, byli v něm lékaři, zdravotní sestry, všechno Židé. Měli z Terezína jít potom někam. Když ten transport přijel, ty děti chtěli někde nechat osprchovat, vedli je pod sprchy a mezi těmi dětmi vypukla šílená panika, protože myslely, že jsou v plynových komorách. To jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují. Ovšem ten transport pobyl několik týdnů v Terezíně a potom kompletně celý i s tím personálem, i s těmi dětmi šel zpátky do Osvětimi a tam hned celý do plynu.”

  • "Poslední příhoda byla, když jsem se jednou rozhodl - když kolem toho ghetta jezdila nekonečná obrovská sovětská vojenská kolona, která jela od Drážďan na Prahu - řekl jsem si, že tu disciplínu, že nemám opustit ghetto, poruším. Mávl jsem rukou na nějaký ruský gazík, to byl takový malý válečný náklaďáček, na něm seděl nějaký ruský vojáček a uprostřed té nekonečné kolony jsem jel směrem na Prahu. Pokud to vůbec bylo možné, protože o ruštině jsem tehdy nevěděl nic, bavili jsme se posunky. Až když jsme přijeli před Prahu, vojenská kolona se najednou zastavila a v protisměru šla obrovská kolona německých zajatců. Provoz na chvíli zůstal stát. Před tím gazíkem, na kterém jsem seděl, stál nějaký německý zajatec a měl kolem krku boty. Ruský voják ukázal na moje boty, což už ani žádné boty nebyly, a pak ukázal na ty boty, co měl ten německý zajatec kolem krku. Tak já, po třech - pěti letech jsem poprvé mohl zvýšit hlas a zařvat na německého občana a poručit mu, aby mi dal ty boty. Odhodlal jsem se a zařval jsem: “Gibt die Schuhe!” No a on ty boty sundal a podával mi je, a když jsem se pro ně shýbnul, viděl jsem, že on sám je bos. Neměl jiné boty, jen si ty svoje boty šetřil. Tak jsem dostal takový šílený vztek, ale taky jsem se zastyděl, vzal jsem ty boty a mrsknul jsem mu je zpátky na hlavu. V tom okamžiku se ty kolony daly do pohybu, takže jsem k lepším botám přišel až v jiných okamžicích, ale netrvalo to příliš dlouho."

  • “A ten Erich Mautner mě jednou na Vánoce 1943 oslovil, jestli bych nechtěl mít vánoční stromek na ubikaci. Řekl jsem, že jo, a jelikož jsem byl ve vodárně a měl jsem přístup k nářadí, k lanům, ke svíčkám, k žebříkům... řekl, co mám připravit. Vše jsem připravil a jednoho dne, asi tři dny před Štědrým večerem 1943, řekl: ,Dneska v noci jdeme.' Vyrazili jsme nějakou tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Šli jsme tak, že on šel vpředu, nesl žebřík a já nesl zadní konec toho žebříku. Každý z nás měl svou svíčku a svoje lano a postupovali jsme tou chodbou někam, nevěděl jsem kam. Až v určitém momentu ta chodba uhýbala tak, že s žebříkem nebylo možné projít. Povídá: ,Rozřízni ten žebřík.' Tak jsem ho rozřízl. Potom jsme pokračovali odděleně, každý se svou půlkou žebříku. Až jsme došli k nějaké zamřížované střílně z doby Marie Terezie, která byla obtočená řetězem a uzamčená visacím zámkem. Jeho příkaz zněl: přeříznout ten řetěz. Tak jsem ten řetěz přeřízl, okno jsme otevřeli, podíval jsem se dolů - nevím, kolik to bylo metrů, asi šest. Ten žebřík jsme svázali, spustili jsme ho z toho okna a lezli jsme po něm dolů, i když jsme nevěděli, zda sahá až na zem, či nikoliv. Ale byli jsme v šancích a teď jsme jen čekali, až patrolující četník přejde hlavní silnici Terezín-Lovosice. On [Erich Mautner] už to měl všechno zjištěné. V ten okamžik jsme přeběhli tu silnici a objevili jsme se v nějakém lesíčku, tam mi určil nějaký stromek, ten jsem uřízl a zase zpátky jako dva bumerangy jsme letěli, vylezli po tom žebříku, vytáhli jsme ho a na Štědrý večer jsme slavnostně na stůl v našem domě mládeže postavili takový nepatrný smrček, samozřejmě neozdobený. Museli jsme překonat odpor sionistických vychovatelů, ale oni měli rozum, tak to pochopili a po třech dnech, co tam ten stromek stál, jsme ho zrušili.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 12.07.2018

    (audio)
    délka: 01:24:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z Terezína se dalo utéct. Ale kam by člověk šel?

Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v Mostě pod jménem Hanuš Weinstein. Jeho otec pracoval jako lékař se specializací ORL. Po obsazení Sudet rodina hledala útočiště v Praze. Hanušův otec usiloval na začátku protektorátu o vystěhování celé rodiny do zahraničí. Nakonec získal možnost odcestovat do Číny s tím, že později zařídí vycestování pro celou rodinu. Než ale zařídil vše potřebné, byly jeho žena i obě děti povolány do transportu do Terezína. Šestnáctiletý Hanuš, který se předtím krátce učil ve vodárně, zde získal uplatnění jako opravář čerpadel a potrubí, což pamětníka i jeho matku a sestru chránilo před transporty na východ. V roce 1944 dobrovolně nastoupil na několikaměsíční práci do Německa, kde židovští vězni budovali tábor pro důstojníky SS. Konec války prožil opět v Terezíně a vzápětí nato se s kolonou ruských vojáků vydal do Prahy. Po válce se stal členem KSČ, pracoval v továrně na čerpadla v Lutíně u Olomouce, později jako zaměstnanec Československého svazu mládeže v Třineckých železárnách. Po procesu s Rudolfem Slánským a novém vzestupu antisemitismu byl ale ze strany vyloučen. Následující léta prožil v dělnických profesích na Ostravsku a Mostecku. V roce 1968 uspěl v konkurzu na místo ředitele podniku v Nejdku, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl však této funkce opět zbaven. Do roku 1989 pracoval v podniku Chodos v Chodově u Karlových Varů.