Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hanuš Hron (* 1925)

Z Terezína se dalo utéct. Ale kam by člověk šel?

  • narozen 18. června 1925 jako Hanuš Weinstein

  • otec byl lékař, matka ošetřovatelka

  • na podzim 1938, po zabrání Sudet, se rodina uchýlila do Prahy

  • v Praze dokončil měšťanku a krátce byl učněm v několika různých firmách

  • začátkem roku 1941 se otec vystěhoval do Číny, usiloval o možnost vycestování pro celou rodinu

  • dopis s papíry potřebnými k vycestování dorazil v den, kdy Hanuš s matkou a sestrou nastoupili do transportu do Terezína

  • v Terezíně se Hanuš uplatnil jako opravář čerpadel a potrubí

  • v roce 1944 se přihlásil na stavbu tábora pro důstojníky SS nedaleko Berlína

  • konec války prožil v Terezíně

  • v roce 1945 si změnil jméno na Hanuš Hron

  • stal se členem KSČ

  • 1957 vyloučen z KSČ kvůli kontroverznímu vystoupení na odborové schůzi

  • dostudoval Vysokou školu báňskou, ale mohl zastávat pouze dělnické profese

  • působil v dělnických profesích na Ostravsku a Mostecku

  • sledován Státní bezpečností

  • v letech 1969–1989 pracoval v podniku Chodos v Chodově u Karlových Varů

Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v Mostě jako Hanuš Weinstein. „Jméno jsem si změnil v roce 1945, kdy v Čechách bylo tolik protiněmeckých nálad. Změnil jsem si jméno na české, abych ho nemusel stále hláskovat. Můj otec toho tenkrát litoval a dnes toho lituji já. Myslím, že člověk si má své jméno ponechat,“ konstatuje. 

V roce 1945 však měl bezpochyby i jiné důvody ke změně jména: jméno Weinstein odkazovalo na jeho židovský původ. A přestože on i jeho rodiče a sestra shodou téměř zázračných okolností přežili holokaust, většina jejich příbuzných to štěstí neměla. 

Byl tu signál, ale nikdo na něj nechtěl brát zřetel

Hanuš Hron prožíval celkem šťastné dětství v předválečném Mostě, kde jeho otec působil jako lékař se specializací ušní-nosní-krční. „Pocházím z rodiny, které se tehdy říkalo ‚Dreitagsjuden‘, třídenní Židé. Chodili jsme do synagogy jenom třikrát ročně, na svátky pesach, jom kipur a roš ha-šana,“ popisuje vlažné náboženské zvyklosti své rodiny. On sám se v dětství pokoušel získat důkaz o existenci Boha tím, že za bouřky provolával na zahradě do nebes: „Pámbíček je vůl!“ „Jelikož se mi nic nestalo, došel jsem k názoru, že všemocný Bůh by si nenechal nadávat do volů, aniž by na to reagoval. Takže neexistuje. S tím jsem si pak vystačil celý život.“ 

Jeho maminka nicméně udržovala styky se skupinou židovských dam na obtýdenních dýcháncích, jichž se musely účastnit i děti, otrávené povinností svátečně se obléci, ale odškodněné dortíkem nebo koláčem. 

Hanuš byl v té době členem skautské organizace a jak sám říká, i díky členství ve skautu dokázal pozdější události ve svém životě, související s holokaustem, vnímat spíše jako dobrodružství než jako utrpení. 

Jeho spolužáky v mostecké základní škole byli převážně chlapci z dělnických rodin. „Až do druhé poloviny třicátých let jsem se s antisemitismem, s výjimkou běžného dětského pošťuchování, moc často nesetkával,“ vzpomíná. Pak ale agresivita mosteckých Němců vůči Židům pomalu narůstala. „Dělali noční průvody s pochodněmi, které se občas zastavily i před naším domem. Bylo obecně známo, že v něm žije židovský lékař. Ale nikdo nečekal, že to dojde až do takových konců,“ dodává Hanuš Hron. Rodina místního židovského uhlobarona Petschka v té době prodala všechny své majetky na Mostecku a odstěhovala se do Velké Británie. „To byl určitý signál, že se něco blíží. Ale nikdo ho nechtěl uposlechnout. Nikdo na něj nebral zřetel.“

Dlouho očekávaný dopis přišel v den transportu

Po obsazení Sudet na podzim 1938 se rodina musela přestěhovat do vnitrozemí. Hanušovi rodiče si pronajali byt v Praze a chlapec pak ještě chvíli mohl studovat, i když místo gymnázia navštěvoval jen měšťanku. Po jejím dokončení hledal alespoň příležitost, kde by se mohl vyučit. Ale příležitosti se stále zužovaly: na krátký čas ho přijali jako učně do klempírny v ČKD, brzy byl ale kvůli židovskému původu propuštěn. To se opakovalo u různých firem ještě několikrát, krátkou dobu také pracoval jako učeň ve vodárně. Nakonec ho zaměstnala židovská obec: měl na dvoukoláku tahat zavazadla lidí, kteří odcházeli do transportů. 

Volný čas trávil převážně v židovském sportovním klubu Hagibor, kde se mohl věnovat kolektivním hrám i lehké atletice. „Významný faktor byl také seznamování s děvčaty. Žádnou jinou příležitost jsme k tomu neměli, na taneční zábavy jsme chodit nemohli, jako Židé jsme po dvacáté hodině večer měli zákaz vycházení,“ konstatuje. „Já jsem ta omezení tolik neprožíval. Ale pro mou matku, i když byla psychicky dost odolná, to pochopitelně bylo těžší než pro mě.“ 

Hanušův otec už od vyhlášení protektorátu sháněl pro celou rodinu možnost vystěhování do zahraničí. Bylo to obtížné, protože většina zemí požadovala vysoké kauce anebo ručitele z řad vlastních občanů. Otec nakonec získal možnost odcestovat do čínské Šanghaje, kde o něj jako o lékaře měli zájem. Ani tak ale neměl dost prostředků na to, aby mohl rodinu vzít s sebou. Odjel tedy do Číny začátkem roku 1941 sám s tím, že až bude ekonomicky zajištěný, manželka a děti za ním přijedou. „Většina židovských rodin tu možnost neměla. Navíc by pro ně nebylo přijatelné odejít někam, kde neměly zaručenou práci. Pro jejich mentalitu to bylo nemyslitelné,“ vysvětluje Hanuš Hron. 

Weinsteinovi na dopis od otce dlouho čekali marně. Bohužel jim dorazil právě v den, kdy nastupovali do transportu do Terezína, 17. prosince 1941. „Přinesli nám ho ve chvíli, kdy už jsme stáli v davu u Veletržního paláce. Nějaký esesák tam vyvolával jméno mé matky a dopis jí předal. Byly v něm všechny náležitosti potřebné pro naše vystěhování, včetně jízdenek na transsibiřskou magistrálu. Ale už bylo pozdě. V té době už probíhala válka Německa se Sovětským svazem a cesta přes Rusko byla tedy nemožná,“ říká Hanuš Hron. 

Spolu s ostatními se museli odebrat na nádraží Praha-Bubny, odkud osobním vlakem cestovali do Bohušovic a odtamtud tři kilometry pěšky do Terezína. 

Jako zámečník jsem měl štěstí

„Někdy se mě lidé ptají, proč Židé nastupovali dobrovolně do transportů nebo proč jsme neutekli z Terezína. Nechápou, že člověk v protektorátu nemohl existovat bez potravinových lístků. Leda že by měl příbuzného v zapadlé vesnici, který by ho dokázal ukrýt a uživit. Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?“ říká Hanuš Hron. 

Nejprve byl přidělen na práci ke skupině zámečníků, kteří měli za úkol opravovat šicí stroje zabavené v židovských rodinách. Nacisté plánovali v Terezíně spustit textilní výrobu uniforem a maskovacích plášťů. Výroba ale nikdy nezačala, a tak se zámečníci zprvu zabývali různými jinými činnostmi. Vyráběli například snubní prstýnky z německých mincí, které obsahovaly určité množství stříbra. „Za dva prstýnky byla taxa jeden bochník chleba, což bylo velké bohatství.“ 

Později dostal za úkol opravovat čerpadla pro terezínský rozvod vody. „Zásobování vodou bylo v Terezíně projektované na 12 tisíc obyvatel města plus vojenskou posádku. Jenže v té době tam v ghettu bylo uvězněno 50 tisíc Židů. Rozvod vody byl tedy v dost kritickém stavu,“ vysvětluje Hanuš Hron, proč byly jeho zkušenosti s opravováním potrubí a čerpadel v Terezíně velmi cenné a pravděpodobně mu zachránily život. Ani on, ani jeho matka a sestra nebyli během pobytu v ghettu zařazeni do žádného transportu na východ. Díky své práci ve vodárně se občas i dosyta najedl, třeba když byl povolán, aby opravil čerpadlo na místních jatkách. 

Tajných chodeb bylo v Terezíně mnoho

Bydlel v terezínském domově mládeže, kde se přátelil s budoucím entomologem Erichem Mautnerem. Jednou před Vánoci 1943 se spolu tajně v noci vypravili pro vánoční stromek, pod kterým chtěli s ostatními oslavit Štědrý večer. Většina dětí v domově mládeže pocházela z asimilovaných židovských rodin, takže oslava Vánoc, včetně stromečku, pro ně byla něčím zcela přirozeným. 

„Šli jsme tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Žebřík, který jsme nesli, jsme v jednu chvíli museli rozříznout, abychom prošli zátočinou chodby. Došli jsme k zamřížované střílně z doby Marie Terezie, uzamčené řetězem. Ten jsme přeřízli a okénkem jsme spustili žebřík. Sešplhali jsme dolů do příkopu a potom přeběhli silnici do lesa, kde jsme uřízli stromek. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky,“ vzpomíná Hanuš Hron. 

Děti a mladí lidé měli podle něj v Terezíně poněkud lepší příděly stravy. Naopak velmi zle na tom byli staří lidé, kteří přijížděli v transportech z německých domovů pro přestárlé Židy. „Během krátké doby přijely do Terezína tisíce úplně zubožených starých lidí. Nemohli pracovat, takže měli minimální příděly jídla. Denně umíralo až sto padesát lidí.“ Hanuš Hron dále popisuje nakládání se zemřelými: „Nebylo už možno je pohřbívat do individuálních hrobů, začaly se tedy kopat hromadné hroby. Každé ráno vyjížděly pohřební vozy, zabavené v židovských obcích. Byly zvlášť upravené, horní část vozu byla odříznutá, takže se z nich staly plošiňáky. Na ně se mrtvoly nakládaly napříč, vešlo se tam najednou třeba deset těl. Ta se odvážela do kasemat, pevnostních objektů, které tam zůstaly od časů výstavby terezínské pevnosti.“ 

Vypukla panika, že jsou v plynových komorách

Židé v Terezíně podle Hanuše Hrona dlouho nevěděli nic o vyhlazovacích táborech, netušili, co se děje s lidmi, kteří míří v transportech na východ. Tato informace se k nim dostala až v roce 1942 nebo 1943. „Tehdy dorazil do Terezína transport asi tisícovky dětí z Osvětimi. Byli v něm i lékaři a zdravotní sestry, všechno Židé. Když odvedli děti do sprch, aby se umyly, vypukla šílená panika, že jsou v plynových komorách. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují,“ říká Hanuš Hron. „Ten transport pobyl v Terezíně jen několik týdnů. Potom šel kompletně celý zpátky do Osvětimi a tam hned na smrt, do plynu.“ (Zde má pamětník možná na mysli příjezd dětského transportu z likvidovaného ghetta v Bialystoku v srpnu roku 1943, pozn. red.) 

On sám se v roce 1944 dobrovolně přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Jeho cílem byl tábor v lesích u Wulkoes, asi osmdesát kilometrů od Berlína, kde měli za úkol vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín vybombardovaný.

Při opravě střechy ve Wulkově Hanuš jednou dostal příležitost zmocnit se jednoho z bochníků chleba, které byly skladovány v podkroví. Vylovil ho skrze děravou střechu pomocí špičatého drátu. „Nemohl jsem se o něj s nikým rozdělit, abych se neprozradil, takže jsem musel někam zalézt a celý ho sníst.“ 

Když se k Wulkowu přiblížila fronta, řemeslníci byli vlakem transportováni zpět do Terezína. „Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,“ říká Hanuš Hron. Přinejmenším v jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a se sestrou. Tehdy už tušil, že konec války se blíží, protože při práci v Německu občas slýchali dunění dělostřelby. 

Dej sem boty!

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě, žádný Němec ani český četník. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo.“ V té době sem směřovaly tisíce vězňů z jiných koncentračních táborů v katastrofálním fyzickém i psychickém stavu. „Když jsem jim měl donést chleba, vrhli se na mě, povalili mě, koš převrhli a chleba rozdupali, bylo to zoufalství. Přestože jsme byli vězňové stejně jako oni, museli jsme je držet od sebe pomocí klacků, abychom mezi ně mohli chleba rozdělit,“ říká Hanuš Hron. 

Když z terezínských hradeb viděl, jak kolem projíždí nekonečná kolona sovětských vojáků mířících od Drážďan na Prahu, naskočil na ruský gazík a jel do Prahy společně s nimi. „Před Prahou se kolona zastavila, v protisměru nás míjela obrovská kolona německých zajatců,“ vzpomíná Hanuš Hron. „Jeden zajatec měl okolo krku na tkaničkách pověšené boty. Ruský voják ukázal na moje boty, úplně rozervané, a pak na ty jeho. Poprvé v životě jsem mohl zvýšit hlas na německého občana. Odhodlal jsem se a zařval: ‚Gibt die Schuhe!‘ On si ty boty sundal a podával mi je. Když jsem se pro ně shýbnul, uviděl jsem, že on sám je bos. Nebyly to náhradní boty, byly jeho jediné. Zastyděl jsem se a hodil jsem mu ty boty zpátky. V ten okamžik se kolony daly do pohybu, takže k lepším botám jsem přišel později. Ale netrvalo to dlouho,“ popisuje Hanuš Hron moment ve svém životě, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít. 

Znovu bylo zaostřeno na Židy

Přestože Hanušova nejužší rodina holokaust přežila, ostatní jejich příbuzní takové štěstí většinou neměli. Většina matčiných sourozenců zahynula i s celými rodinami. 

V roce 1946 se Weinsteinovi znovu shledali s otcem, který se vrátil z Číny. Ale po pětileté odluce bylo těžké obnovit zpřetrhaná pouta. „Moje matka už s ním vztah nikdy nenavázala. A já… Ten večer, co se otec vrátil, jsem měl koupené lístky do kina. A nechtěl jsem to propást. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo otci hrozně líto,“ konstatuje Hanuš Hron. 

V té době už byl členem komunistické strany a Československého svazu mládeže. „Sympatizoval jsem se Sovětským svazem, protože jsem to vnímal tak, že nás osvobodila sovětská armáda,“ říká pamětník. Začal pracovat pro firmu Sigma vyrábějící čerpadla v Lutíně u Olomouce a přitom dálkově studoval průmyslovku. Později působil jako zaměstnanec svazu mládeže v Třineckých železárnách, dálkově studoval Vysokou školu báňskou.

„Naznačujete snad, že já mluvím ve frázích?“

Jeho kariéra komunisty a svazáckého funkcionáře ale neměla dlouhé trvání. „Po procesu s Rudolfem Slánským znovu začalo být zaostřeno na Židy,“ popisuje Hanuš Hron nový nárůst antisemitismu v padesátých letech. 

Na první problémy narazil už před základní vojenskou službou, když působil jako tajemník ČSM v Olomouci. Na slavnostním vyřazování důstojníků z důstojnické školy v Hranicích na Moravě byl přítomen i generál Ludvík Svoboda, tehdejší ministr národní obrany. Hanuš Hron ve svém projevu zmínil, že „nechce mluvit ve frázích“. Ludvíka Svobodu to popudilo: „Co si to dovolujete? Chcete snad naznačit, že já jsem mluvil ve frázích?“ křičel na mladého funkcionáře. Tehdy ale ještě Hanuš Hron následky nést nemusel, protože, jak říká, „stranický aparát nebyl Svobodovi nakloněný“. 

Další problémy se dostavily během jeho práce pro ČSM v Třineckých železárnách. Měl se účastnit mezinárodního festivalu mládeže v Berlíně, Státní bezpečnost mu ale bez vysvětlení zabavila cestovní pas, a tak odjet nemohl. Definitivní rozsudek si podepsal kontroverzním vystoupením na jedné odborářské schůzi, kde veřejně kritizoval jednoho z kandidátů do celopodnikové odborové rady. 

Přišel nejen o pozici tajemníka, ale byl také vyloučen z KSČ a na tři roky ztratil podnikové doporučení k dálkovému studiu, takže studium na Vysoké škole báňské musel přerušit. V Třineckých železárnách pak pracoval jako řadový dělník. Vysokou školu mohl nakonec dokončit, ale měl „kádrový strop“, mohl dělat nanejvýš dílenského mistra. 

Smyšlená plastika nosu

Hanuš Hron během svého života opakovaně čelil zájmu Státní bezpečnosti, zřejmě zejména kvůli svému židovskému původu. Jednou, když byl pozván k pohovoru na vojenskou správu, zůstal na chvíli sám v kanceláři, a tak nahlédl do svého spisu, který ležel před ním na stole. Narazil na spoustu zcela smyšlených informací, jako například: „Aby zakryl svůj židovský původ, nechal si udělat plastickou operaci nosu.“ Když si stěžoval, dostal pouze vynadáno, že se odvážil číst si svůj spis. 

V šedesátých letech na pozvání své tety navštívil Izrael a před odjezdem i po návratu musel absolvovat výslech na StB. Později v sedmdesátých letech mu Státní bezpečnost nabídla spolupráci: „To jsem samozřejmě bryskně odmítl. Od té doby jsem měl svatej klid.“ 

Jednou dole, jednou nahoře

V šedesátých letech začal pracovat v ocelárně v rodném Mostě. Zde zažil i vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Byl jsem zrovna jako mistr na noční směně. V provozu byly dvě čtyřicetitunové martinské pece, obě plné žhavé oceli. Když se v noci objevily tanky, lidé řekli: ‚Jdeme od toho.‘ Uvědomil jsem si, že pokud tam zůstanu sám, ocel vystydne a pec by se musela zbourat. Svolal jsem lidi a domluvil jsem se s nimi, že kalby, které máme započaté, musíme dokončit a odpíchnout.“

V roce 1968 se mu podařilo udělat konkurz na ředitele slévárny hliníku v Nejdku na Karlovarsku. Ale hned na počátku normalizace o tuto práci z politických důvodů zase přišel. A do roku 1989 pak pracoval ve výrobě vulkanizačních lisů v Chodově u Karlových Varů. „Jednou dole, jednou nahoře,“ popisuje Hanuš Hron své životní peripetie. 

Krátce po invazi roku 1968 se s celou rodinou připravoval na odchod do emigrace. Na poslední chvíli z ní sešlo, když jeho nejstarší syn odmítl odcestovat kvůli své přítelkyni. 

Se zlem se nediskutuje

„Existuje něco jako historická pravda, ale ta se hodí jen archivářům nebo historikům. Pro obyčejného člověka nemá cenu. My, ať už Židé, Češi, nebo Němci, kteří jsme ty události prožili, se na ně díváme z úhlu pohledu svých vlastních osudů,“ říká Hanuš Hron. „Soužití Čechů a Němců může přerůst v intenzivnější přátelství až v době, kdy odejdou generace, které prožily válku nebo o ní slyšely od rodičů. Teprve nové, historií nezatížené generace dají ty vztahy do pořádku. Možná líp, než si teď umíme představit.“

V nahrávce z roku 2022 se Hanuš Hron vyjadřuje také k ruské agresi na Ukrajině: „Jsem toho názoru, že Západ projevil zbabělost. NATO mělo zahrnout Ukrajinu do svých řad. Diplomaté možná uvažují jinak, ale já si myslím, že kdyby se proti Rusku pohotově a rychle zakročilo, mohli jsme být války ušetřeni,“ říká a dodává: „Se zlem se nediskutuje.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)