Ludmila Hochmanová

* 1932

  • „Měla jsem panenku z polínka. To mně maminka na to ušila takovou sukýnku a... z polínka. A hráli jsme na silnici před naším takovou házenou, jsme tomu říkali. Nebo tak nějak jsme tomu říkali. A to jsme měli taky, že nám rodiče udělali, nejenom mně, ale víc rodičů, udělali takový balón. Jako míč. Z punčochy – nacpali tam staré hadry a tak jako. No a s tým jsme si hráli na silnici.“

  • „Od té mojí sestřenice ten manžel mě jako zlákal na tu traktorovu stanicu na žně. Jako vazačářku. No a tak jsem šla na tu traktorovu stanicu. Celých čtrnáct dní, co jsem tam byla, jsem akorát první den seděla na vazači. Jinač jsem jezdila traktorem. Furt. Na tom samovazu bylo dvaasedmdesát mazniček. Ty jsme museli večer naplnit. Jako jsem to měla já, ale ten traktorista mně pomáhal. A tak jsme jich naplnili. Štauferky se tomu říkalo. No a jsme jich naplnili, abysme to měli na ráno nachystané, a ráno zase.“

  • „...Tehdá byl, nevím, jestli už byl rozhlas, nebo ještě chodil bubeník. No a vyhlásili to, že je jako ta mobilizace a že musí jít do Zádveřic na vlak. No a tak to jsme šli, celá dědina, s nima. Ženský plakaly, že, no a my děcka, když jsme viděly, že ty maminky pláčou, tak jsme plakaly zároveň s něma.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kroměříž, 06.11.2019

    (audio)
    délka: 01:55:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Být čestný člověk, nic víc

Ludmila Hochmanová v raném dětském věku
Ludmila Hochmanová v raném dětském věku
zdroj: Soukromý archiv Ludmily Hochmanové

Ludmila Hochmanová se narodila 9. dubna 1932 jako první ze čtyř dětí Františka a Ludmily Řehákových v obci Raková u Vizovic. Rodina byla velmi chudá, žili ze skromného hospodářství. Tatínek jako malý spadl z půdy a celý život nemohl kvůli tělesnému hendikepu najít dobré zaměstnání. Maminka se ucházela o práci u Bati, ale nebyla přijata. Za druhé světové války byl u Řehákových ubytovaný maďarský voják a pamětnice rovněž vzpomíná na falešné partyzány, kteří ve vsi vykradli obchod i trafiku a zavraždili hospodského Oškeru. Po skončení základní školy nemohla jít Ludmila Hochmanová dále studovat, rodina si to nemohla dovolit. Její sourozenci šli do učení, pamětnice jako nejstarší pomáhala zabezpečit rodinu. Zpočátku sloužila u bratrance své matky, později pracovala jako zaklepávačka ve Svitu Zlín, kde se seznámila s mladými komunisty a vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM). V nastupujícím režimu spatřovala naději na lepší život. Když dostala nabídku jít pracovat na traktorovou stanici ve Kvítkovicích u Otrokovic, přijala ji a brzy se stala pracovnicí s největším počtem zoraných hektarů. Za odměnu byla vyslána na III. světový festival mládeže a studentstva do Berlína. V roce 1950 vstoupila do KSČ. Manžela Jaroslava Hochmana, rovněž komunistu, potkala v roce 1952. Nejprve spolu žili v Oseku u Rokycan, po čase přesídlili na Moravu. Od roku 1959 žili v Hulíně, kde až do důchodu v roce 1983 pracovala jako dělnice v TOS Hulín. Ludmila Hochmanová zůstala komunistické straně věrná.