Hana Hnátová

* 1924  

  • „Němci potřebovali pracovní síly, protože dělníci z továren museli na frontu a volná místa bylo potřeba nahradit, tak Třetí říše hledala mezi vězni. V roce 1944 na podzim bylo rozhodnuto, že půjde deset transportů za prací někam jinam mimo ghetto. Do prvního transportu byl zařazen tatínek, do druhého Arnošt. Arnošt pak vyprávěl, že když přišel na místo určení, tak říkal: ‚Kluci, kde najdu tatínka? Já jsem pro něj obstaral cigaretu.‘ Rád kouřil. – ‚Podívej se na ten kouř, to je tvůj tatínek, nesundal si brýle.‘ Ale to jsem asi neměla říkat, jenom jsem měla naznačit, že Arnošt byl zařazen do druhého transportu a my jsme čekali, co bude dál. Vzápětí dostala povolání do transportu maminka a sestřenice, a já, snad že jsem stloukala ty bedýnky na munici, jsem žádné předvolání nedostala. Ale řekla jsem si, že třeba těm dvěma můžu pomoci, požádala jsem o zařazení a bylo mi vyhověno, tak jsem nastoupila s maminkou a jely jsme.“

  • „Všechno nechat ve vlaku, ven, ven. Viděly jsme [s matkou a sestrou] nápis Arbeit macht Frei. No, budeme tu pracovat. Komíny? Tak to je fabrika. Mezitím jsme dorazily do toho tábora, viděly jsme vězně v pruhovaných oblecích nebo mundúrech a jeden z těch vězňů – Věrka byla menší než já a mladší –, tak jí říkal: ‚Holčičko, kolik je ti?‘ – ‚Čtrnáct.‘ – ‚To nesmíš říct. Ty musíš říct, že je ti šestnáct a že máš nějaké řemeslo. Budeš si to pamatovat?‘ – ‚Ano.‘ Tak s tím jsme šly dál.“

  • „Povolání do transportu dostala maminka, bratr, sestřenice a já. Tatínek v té době plnil svoji pracovní povinnost. Nejdřív zametal sníh, vím, že jim maminka vařila teplé černé kafe, aby se trochu zahřáli, a dávala i některým tatínkovým spolupracovníkům, to byli míšenci a jejich křesťanské manželky se bály, ale maminka poslala kafe i těm, o kterých si myslela, že nic na zahřátí nebudou mít. Pak byl tatínek z toho sněhu odvelený na Smíchov, tam se budovalo hřiště pro SS. Proto jsem vyjmenovala jenom nás čtyři, tatínek povolaný nebyl. To bylo strašné vzrušení v rodině, protože rozdělení rodin působilo strašně depresivně. Do tří dnů jsme měli nástup. Tatínek nás šel doprovodit do Radiotrhu v Holešovicích, kde se shromažďovaly transporty, a poprvé jsem viděla tatínka plakat. Říkal: ‚Jestli já vás ještě někdy uvidím.‘ Pořád v nás byl strach. To se esesákům a Hitlerovi dokonale povedlo, trvale nás udržovat ve strachu, v obavě o život, o to, co bude v dalších dnech.“

  • „Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a hned příslušní esesáci nás dali do takového štrúdlu, pětistupu. Ta pětice vždycky předstoupila před esesáka a viděly jsme [se sestrou a matkou], že vždycky ukáže rukou nalevo nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak ukázal esesák na dobrou stranu. Maminka v Terezíně úplně zbělela, tak, jak jsem teď šedivá já, tak maminka ve svých pětačtyřiceti těmi starostmi zbělela, ukázal na špatnou stranu a maminka si rychle řekla: ‚To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu?‘ A odvážila se říci dobrou němčinou: ‚Prosím, to jsou moje děti.‘ On se na ni podíval, maminka o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: ‚Můj Bůh byl se mnou.‘“

  • „V Hamburských kasárnách na palandách jsme spali. Já jsem byla na horní palandě, měla jsem to velice příjemné. Maminka byla dole, byly třípatrové, ty palandy. Když měla přijít kontrola Červeného kříže, tak se ty palandy, které byly vidět z oken ulice, kterou vedli ty příslušníky Mezinárodního červeného kříže, tak se všude srazily, ty palandy, na dvě patra jenom a do oken se dávaly záclonky. Drhly se chodníky a ti pracovníci Červeného kříže vůbec neměli zájem se podívat nějak do hloubky, ti věřili tomu, co jim Němci nakukali.“

  • „Co se týče ostatního obyvatelstva v Terezíně, musím říci, že s tolika vzdělanými, nadanými, chytrými lidmi bych se byla asi nikdy nesetkala. Poznat osobně Karla Poláčka, Karla Ančerla… Tam byli takoví jedinci, kteří mohli tajně pořádat nějaké přednášky a trošku lidi rozptýlit, po šesté hodině do osmi. Potom, když avizovali, že přijede Mezinárodní Červený kříž, byly tyhle kulturní akce povolené a už se mohly provozovat. Třeba v dětském domově známá opera Brundibár. To bylo tak povzbuzující. Prostory, ve kterých představení byla předváděna, byly malé, takže se tam moc lidí ani nedostalo, ale melodii Brundibára si pamatuju. Končí to – nebudu obsah říkat, je známý, protože přírodní škola to začala nacvičovat a hodněkrát to bylo předvedeno. Jak se zpívá: ‚Brundibár poražen, my jsme to vyhráli,‘ tak [pro nás to znamenalo]: ‚Hitler poražen, my jsme to vyhráli!‘ Kultura tak strašně může pomoci a pomáhá, když je člověk mladý a citlivý a chce slyšet.“

  • „My jsme pořád jeli, ráno vždycky přišel esesák, rozevřel dveře, zeptal se, kdo chcípnul, jedna směla vynést kbelík a zase za námi zabouchl. Byly jsme strašně namačkané, a abychom se vešly do jednoho vagonu, tak nohy musely být roztažené a mezi mýma nohama na podlaze seděla další vězeňkyně. Nedostaly jsme pít, nedostaly jsme jíst. Oni zřejmě mysleli, že budeme za krátkou dobu v tom Flossenbürgu, tak s sebou měl snad jen nějaké svačiny pro sebe, ale pro nás nic. Jednou jsme jeli přes městečko, které se jmenuje Horní Bříza, a tam jsme stáli dlouho. Dokonce byly otevřené dveře a hodně lidí si rozmýšlelo, že uteče. Ale volná krajina, oni měli samo sebou zbraně, když jste rozumně uvažovala, tak nemělo šanci z toho vlaku utéci.“

  • „On utek z transportu a byl tady v Praze a potkal se s jednou dívkou, která – jak končí Čechy, jak je ten výběžek – tak tam vyskočila z vagonu, nějaká Eva Ronková, a říkala mi: ‚Pojď se mnou.‘ Já jsem říkala: ‚Ne, já tady maminku nenechám.‘ A jela jsem dál. Tahleta holka řekla Arnoštovi, že žijeme a že jsme jeli někam do Rakouska, protože věděla, že jsme překročili hranice. Usoudili, že to bude Mauthausen, tak když hlásili, že se vracejí různé transporty, tak chodil na nádraží, chodil od vagonu k vagonu a ptal se: ‚Jsou tady ženy Lustigovy?‘ Až se mu to podařilo, že nás našel.“

  • „19. května první autobus, který byl k dispozici, tak ti vězni, kteří tam byli třeba tři roky, ty ženy, které se vešly do toho autobusu, mohli odjet směr České Budějovice a odtamtud vlakem domů. Abychom nejeli v těch spodkách – Němci samo sebou utekli, Američani ale měli bílou záclonku, protože předpokládali, že Němci budou tábor bránit a že budou muset bojovat, ale Němci už vzali dávno do zaječích a nebyli tam, byly tam jenom sklady, kde měli povlečení, takové kostičkované plátno. Tak maminka z toho sobě a Věře ušila šaty a já jsem si ušila sukni z nějaké deky, která tam byla, a nějakou pánskou košili jsem dostala. Tak jsme jely vyštafírované do světa.“

  • „Pak jsme nastoupili do selekce. To znamenalo, že jeden esesák třídil ty lidi, kteří byli nastoupení v pětistupech. Třídil do práce, nalevo, nebo napravo. Nevěděli jsme, co znamená nalevo, nebo napravo. Maminku dal nalevo a mě a tu sestřenici napravo. Jelikož jsem se přihlásila dobrovolně, tak maminka si řekla: ‚To se mnou ta holka měla jet jenom ve vlaku, a teď už mám být já někde jinde?‘ Tak řekla: ‚Bitte, das sind meine Kinder.‘ On ji vzal a šoupl ji k nám. Což je úplný zázrak, protože když někdo řekl, že jsou sestry, tak je schválně rozdělili, nebo matka s dcerou, schválně je rozdělili. Já nevím, co to bylo za šťastný okamžik. Třeba mamince pomohl ten její Pánbůh.“

  • „Když byly nálety, tak jsme museli zůstat v továrně. Němci šli do krytu a nás tam nechali a my jsme si přáli, aby jen ten nálet už tu továrnu zničil, aby byl konec války, i třeba s námi. Potom se blížila z východu ruská armáda a ze západu armáda Spojenců, tak nás naložili do vagonu a měli nás odnést do koncentráku, do kterého jsme patřili, protože byl vždycky nějaký hlavní koncentrák a ten měl spoustu takzvaných vedlejších lágrů. My jsme byli vedlejší lágr, ten Freiberg v Sasku, a patřili jsme do Flossenbürgu. Tam nás chtěli odvézt na zaplynování. Ale trať byla rozbombardovaná v severních Čechách, takže se nepodařilo přes tu českou hranici dostat a jeli jsme podél celých českých hranic až na jih a skončili jsme v Mauthausenu.“

  • Celé nahrávky
  • 12

    Praha, 29.05.2019

    (audio)
    délka: 02:16:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 13

    Praha, 15.06.2018

    (audio)
    délka: 01:14:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 14

    Praha, 15.06.2018

    (audio)
    délka: 01:32:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 15

    Praha, 15.07.2017

    (audio)
    délka: 02:47:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 16

    Praha, 01.02.2010

    (audio)
    délka: 01:29:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strach z nečekaného zazvonění mě nikdy neopustil

Dobová fotografie
Dobová fotografie
zdroj: archiv pamětnice

Hana Hnátová, rozená Lustigová, se narodila 20. června 1924 v Praze v židovské rodině. Společně s o dva roky mladším bratrem Arnoštem (1926–2011), pozdějším spisovatelem, vyrůstala v Libni. Otec provozoval obchod s textilním zbožím a matka, vyučená švadlena, se starala o domácnost a pomáhala v obchodě. Pamětnice navštěvovala obecnou školu a později libeňské gymnázium, odkud však byla v kvintě z rasových důvodů vyloučena. Krátce pracovala ve skladišti Treuhandstelle ve Španělské synagoze. Dne 20. listopadu 1942 byla spolu s bratrem, matkou a sestřenicí Věrou, která žila s rodinou Lustigových, deportována do ghetta v Terezíně; otec přijel kvůli pracovnímu nasazení na veřejně prospěšné práce o několik měsíců později. V Terezíně pracovala v jednotce zvané Hundertschaft a později v truhlárně a šicí dílně. V září 1944 byli otec a bratr transportováni do Osvětimi, kde otec zahynul, bratr Arnošt se později dostal do pracovního tábora Buchenwald. 4. října 1944 se Hana v Terezíně dobrovolně přihlásila do transportu do Osvětimi s matkou a sestřenicí Věrou. Po kratší době v Osvětimi byly vybrány na práci do pracovního tábora Freiberg, pobočného tábora Flossenbürgu, kde pracovaly v továrně na letadla. V dubnu 1944, při evakuaci tábora, odjely do Mauthausenu, kde se začátkem května 1945 dočkaly osvobození americkou armádou. Pamětnice s matkou a Věrou se vrátily do Československa, kde se sešly s bratrem Arnoštem. Po válce dostudovala gymnázium a pracovala jako obchodní korespondentka. Založila rodinu a vychovala syna a dceru. Hana Hnátová žije v Praze a v posledních letech se účastní besed o holokaustu.