Brigita Hertlová

„Těsně předtím v červenci (1968) jsme byla za mámou, která byla v Trenčianských Teplicích v lázních, a máma mi říkala: ‚Prosím tě, co je? My jsme tady v obklíčení.‘ A já říkám: ‚Mámo, z toho si nic nedělej, to už není šestapadesátej rok. To oni už si nedovolej.‘ No… těpic. Dovolili si. No a já se na tu středu tak těšila (21. srpna), protože jsme měli brát výplatu a najednou bouchali… to jsme měli ještě stará okna. Plačící Kačka třískala do okna, brečela a volala: ‚Vstávajte, vstávajte, obsazujú nás Rusové.‘ Vyletěli jsme a slyšela jsem to dunění. Od Blatnice jely tanky a to tak strašně (dunělo). Tak František odjel do divadla sám a já jsem vybrala dětem kasičku, drobný, že si koupím kafe. Protože už jsme neměli vůbec nic. Říkala jsme si, že abych tady byla s Rusama bez kafe?! Tak jsem jim sebrala peníze a měla jsem to v kapse. Takové džínové šaty jsem měla. A jak jsem tam pořád s těma drobnýma mlela, tak jsem najednou zjistila, že mám úplně plnou hrst prachu. Jak Rusáci jeli a rozbíjeli chodníky, byl prach ve vzduchu. Odvedla jsem děti do školky. A na těch tancích byli úplně zsinalí mladí kluci. Mému synovi bylo tehdy pět a já jsem si říkala: ‚Dyť vlastně to jsou oběti, to jsou chudáci. Takhle za pár roků, za deset, patnáct let.‘“

„Válku jsem vnímala velmi jako silné ohrožení a utkvěly mi třeba takové všední momenty, jako výraz války. Ve Vojkovicích, kde jsme bydleli, jsme měli veliká okna přes celý pokoj. To byly asi čtyři metry oken. To byla moderní funkcionalistivká vilka… mě se velmi líbila. Stavěl ji dědoušek, Hertl. No a načež byla přísná nařízení, chodily hlídky, že musí být zatemníno, aby město světlem neprovokovalo nálety. A to byly takhle tlusté těžký černé houně na kroužcích, a to se muselo každý večer před rozsvícením (pověsit)… A moje matka balancovala na takovém kostnu… trnula jsem, že spadne, protože jak se jí lýtka napínaly a jak se snažila tu těžkou látku za ten háček (pověsit)... Toto jsem vnímala jako válku. Že je to nebezpečí.“