Mária Hejdová

* 1934  

  • „Vzali nás pryč. Odvezli nás do Košic, tam nás ošetřili, umyli, odvšivili. Všichni jsme byli zavšivení. Vši tam skákaly po postelích. Ty řádový sestry nás tam umyly, převlékly. Dostali jsme dvoje kompletní oblečení i s botama. Odvezli nás do Prahy. Tam jsme byli dva měsíce. Byli jsme podvyživení, tak nám tam dávali jídlo, kakao. Já jsem do té doby kakao v životě neviděla a nevěděla jsem, co to je. Vážila jsem dvacet sedm kilo. Byli jsme podvyživení, tak nám dávali vitamíny, léky, komplet všechno. Takhle se o nás starali dva měsíce a pak nás rozebrali do těch rodin. Všude, do Budějovic. Já nevím, kde jsme všude byli. Tak nás oblíkli, já jsem se dostala do toho Pacova.“

  • „Tam byl zabitý dobytek. Nebylo tam ničeho. Nejenom Maďaři, ale i Němci tam byli dva roky. Tak to likvidovali, co se dalo. Žít se z něčeho muselo. Tak se vybil všechen dobytek a ta bída potom začala. Nebo ty miny. To je něco strašnýho. Každým krokem nevíte, kdy vás zabije mina. A před mýma očima dva kluky zabila. Ještě na ně moje mamka volala: ,Nechoďte tam, kluci, tam jsou miny.‘ Kopali jsme brambory, abychom si zachránili život. Oni tam šli a už tam zůstali. Už se ti kluci nevrátili. To je něco hroznýho. Bylo tam podminovaný kde co. Jmenoval se Vasil a po válce tam pět roků odminovával. A nakonec přišel kvůli minám o nohu.“

  • „Ještě bych zdůrazňovala, že můj tatínek byl velký partyzán. Najednou nad Ulič přiletělo letadlo a všichni se divili, co je. Vystoupili němečtí generálové. Jako Němci. Jako. Táta neřekl ani slovo. On to s těma kamarádama organizoval. Byli to Rusi v německých uniformách, přijeli si ofotit zákopy, co se tam dělaly. Ještě je pozvali v Uliči na zámek, kde udělali velkou hostinu. Maminka vařila. Já si pamatuju, že jsem tam přiběhla a maminka mi ještě dávala nějaké jídlo, co tam zůstalo.“

  • „Na vlastní kůži jsem to prožila. Mám to dodnes v sobě, jak ty Židy zastřelili. Byli tam chudáci jenom čtrnáct dní nebo tři týdny poté, co se vrátili z koncentračního tábora. Nevím, kdo to oznámil, že tam jsou. Někdo to musel ohlásit, protože tam přišli banderovci čtyřikrát. Vozama, ozbrojení. Na vlastní oči jsem je viděla. Hrůza, jakou oni působili. Ty náboje kolem sebe, čtyři vozy s koňma. Stačilo deset minut a ti Židi by byli zachráněni. Táta sám to, chudák, nezmohl. Já jako dítě jsem běžela. ,Běž honem k Vajdíkům. Táta je u Vajdíků. Jdou banderovci.‘ Já dítě, oblečená, v noci, utíkala k Vajdíkům oznámit, že jedou banderovci. Kdyby ti lidi nečekali. Kdo ohlásil, že se ti Židé vrátili, dodnes nevím. Vystříleli je tam. Jenom ta šestnáctiletá holka se zachránila. Moje maminka ji měla schovanou na půdě. Potom ji odvezli do Čech, ale to všechno organizovala maminka. Já si na všechno nepamatuju. Měla asi šestnáct nebo sedmnáct roků, když se vrátila. Ta se zachránila. Maminka zařídila, aby se zachránila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 17.04.2013

    (audio)
    délka: 02:41:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

UNNRA mi zachránila život

Mária Hejdová
Mária Hejdová
zdroj: archiv pamětníka

Mária Hejdová, rodným příjmením Maliňáková, se narodila v roce 1934 v obci Ulič na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí československého státu. Dnes se Ulič nachází v nejvýchodnějším údolí Slovenska. Jako naprostá většina obyvatel obce měla i rodina pamětnice rusínský původ. Otec byl jednou z vůdčích osob místního odboje a po útěku z vězení žil několik měsíců v lesích s partyzány. U její rodné obce byla za války vystavěna tzv. Arpádova linie, která měla sloužit k obraně před sovětskou armádou. Maďarská a německá vojska proto v obci řadu měsíců pobývala a místní lidé je museli zásobovat. Kvůli podvýživě a nemocem proto zahynulo mnoho obyvatel. Po průchodu fronty zase obec terorizovaly ozbrojené tlupy, jež vyvraždily i místní Židy, kteří se krátce předtím vrátili z koncentračních táborů. Jak říká Mária Hejdová, život jí zachránila UNNRA, která z tohoto nebezpečného kraje v roce 1947 odvezla do Čech devadesát podvyživených a často nemocných dětí. Paní Hejdová žila pak čtyři roky u manželů Macurových v Pacově, než se vrátila na Slovensko. V roce 1957 odešla do Rýmařova, kde se provdala za Antonína Hejdu, který v západním Německu odkoupil licenci na dřevěné montované domky Okál a v Rýmařově zařídil továrnu. Počátkem normalizace za to byl vyhozen ze zaměstnání. Dnes žije paní Hejdová ve svém bytě v Olomouci, který se jí nedávno pokusili prodat podvodníci a dodnes jí po nich zbyl půl milionový dluh.