Jindřich Hašek

"Jo, ideologická výchova byla. Nepamatuju si to jméno, ale nasadili nám ideologickýho pracovníka. Byl to člověk asi padesátiletej. Po prvním sezení jsme ho odhadli jako jednoduchýho člověka, tzv. rychlokvašku, dá se říci primitiva, který po čtrnáctidenní práci s námi to sám vzdal a říkal, že to dělat nebude. Tím jsme nad sebou neměli už absolutně nikoho. To bylo v začátcích." Sběrač: "A co vám teda říkal, pamatujete si?" J. H.: "Politický věci hlavně, že komunistická strana to myslí s náma dobře, že se budem mít dobře v komunismu! Všeobecný ideologický řeči."

"O prázdninách v 52. roce nás zavolali na krajský národní výbor. Nevěděl jsem o co jde, ale tam už byly houfy kluků, kteří už věděli, je zle, budou nás vyhazovat ze škol. Tam vystoupili dva referenti a tam nám vysvětlili, že nám přerušujou studium, to je důležitý, a že musíme nastoupit do kolektivního hospodářství, abysme nebyli pod vlivem svých rodičů, který nám dávaj špatnou výchovu. Když se osvědčíte po roce, tak můžete pokračovat ve studiu. Tohle doslova nám tam... A polovina z nás tomu věřila. No mysleli jsem, že jako jo. A dostanete umístěnky na státní statek Albrechtice, hospodářství Osoblaha-Studnice. Tak tam jsme prostě museli nastoupit do 1. září. Já to odkládal pořád a ten první měsíc jsem tam nešel. Otec říkal: ‚Ty nikam nepůjdeš, to je bezpráví tohleto, vyučíš se třeba elektrikářem.‘ Zkoušel jsem to na několika místech, aby mě přijmuli do zaměstnání, všude se objevil posudek SSM, Svaz české mládeže Úhonice, kde bylo jasně napsáno: nepřevychovatelný, ovlivněný rodiči, neexistuje, aby dostal zaměstnání. Musí nastoupit z rozkazu krajského národního výboru. A to šlo se mnou celej život, ten posudek, napsanej na obci, ten platil do roku ’89. Je to neuvěřitelný, ale neustále to s těma lidma šlo."

"Když jsem se dostal k tomu Schlaudererovi, to byl velkopodnikatel, který měl 600 prasat a peníze vydělával hlavně na aukcích jeho vyhlášeným jménem, ten měl široký příbuzenstvo. Každou neděli, když bylo volno, mě vozil k těm příbuznejm, a tam jsem jim musel vykládat svou lámanou němčinou, oni se mně taky ptali, jak to tady bylo s tím zemědělstvím. A jednu věc jsem jim nikdy nedokázal vysvětlit – jak je možný, že přišli tři vandráci do statku a řekli: ‚Jménem lidu to zabavujeme.‘ Ten majetek... To nemohli prostě pochopit a furt říkali: ‚A jak to, to byly takový zákony, nebo co?‘ Ano, komunisti si udělali takový zákony, že si dělali, co chtěli. Ačkoliv jsem jim to několikrát vykládal, tak to stejně nepochopili, že to není možný. Aby soukromej majetek někdo vzal jinýmu! To byla rarita. Tam jde majetek z otce na syna po generacích neustálým vývojem. Co tady se stalo v zemědělství, to se nestalo nikde jinde, jenom v Rusku a tady!"

"Byl jsem tam, a to byla oblast – Osoblažsko – to je takovej zapomenutej kraj. Tam byli z 90 % Němci, který byli odsunutí, všechno do Německa, a neměl to tam kdo dělat. Krajina úrodná, tomu říkaj Slezská Haná! A jelikož ty Němce odsunuli, tak tam nikdo nebyl – tam byli Slováci a Řekové, který po prohranym povstání v Řecku utekli a u nás dostali azyl. Ale ti to neuměli. Tak jsme tam byli přidělený na statek. Jezdili jsme s koňma. Tři kluci a dvě holky, šestnáctiletý, dojili 72 krav ručně! To dneska, to si nikdo neumí vůbec představit. Děti, který to uměly z domova, ale doma měly šest krav, tak to podojily snadno. Ale tohleto bylo neuvěřitelný. A ten správce, nějakej Polák, byl jim vděčnej. My jsme byli nakonec oblíbený! My jsme tam dělali! Tak nám Státní statek Albrechtice, jelikož poznal, že jsme fakticky dobrý a že s námi vlastně vyhráli terno, tak když jsme hráli fotbal tam na louce a pokoušeli jsme se hrát jako mezi vesnicema, tak nám koupili dresy, dali nám k dispozici valník a traktor, a my jsme poznali celej osoblažskej výběžek, když jsme tam jezdili hrát na zájezdy. A jezdili s námi i fandové z Osoblahy!"

"Co pro vás znamenal rok ’89, pro vaši rodinu?" "Úplně v klidu, protože my jsme to tak trošičku čekali, ale nečekali jsme, že se režim úplně položí. Ale hlavně – když jsem viděl to zemědělství, jak jsem tam k tomu čuchnul, když oni už to mají vymakaný, že jsem se těšil, že začnu doma taky. To mě inspirovalo a těšil jsem se. A teďka jsem musel bojovat!. Už jsem bojoval o restituce, když jsem dělal v Německu v Omnipolu, tak jsem usiloval o navrácení majetku. Ten majetek nám nevrátili jen tak, to se táhlo čytři roky!"

"Sedláci byli opatrní, protože věděli, že se na ně něco chystá. A když začalo JZD, tak tam nikdo vstoupit nechtěl." "A kdy tady bylo v Úhonicích založené družstvo?" "V 51. roce. Založili družstvo, tam vstoupili samozřejmě nemajetní lidi, domkáři, který tomu vůbec nerozuměli. A když sedláci tam nechtěli vstoupit, ti největší, tak jim dali pozemky s nejhorší bonitou, kde pracovali, to bylo kamenitý, u lesa, a začali jim předepisovat dodávky. To je zcela normální postup, kdy chtějí zcela znemožnit soukromý zemědělce, to je všeobecně známý. No a potom, když nechtěli vůbec vstoupit do těch družstev, tak na ně navlíkli, že sabotujou, že nemůžou dodávat, že nechávaj shnít úrodu atd. To byl běžnej obrázek na každý vesnici."

"Mě by zajímalo, jaké tam byly stravovací a ubytovací podmínky?" "Hrozný, hrozný... Na to se dneska vzpomíná jenom tak. Když přišla první várka těch kluků, to mi vyprávěli, tak nebylo připraveno vůbec ubytování, ukázali jim místnost, kde byl špýchar, a tam bylo obilí! Než si lehli, museli to všechno napytlovat, lehli si na holou zem a přikryli se dekama. Takhle to tam začalo. Záchody žádný, to bylo normální. A jídlo, to nevim, to bylo všelijaký. Pak vařily naše holky, když už to bylo neúnosný, tak ty tři vařily, byly v kuchyni. Prostě je vyjmuli z těch polních prací a ty nám vařily, to bylo slušný."