Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Hašek (* 1934  )

Jak je možné, že tři pobudové si jen tak přijdou na vaše hospodářství a řeknou: Ve jménu lidu vám toto hospodářství zabavujeme

  • narozen 6. 9. 1934 v Úhonicích nedaleko Prahy v rodině sedláka

  • absolvoval dva ročníky vyšší zemědělské školy v Poděbradech, 1952 vyloučen

  • v letech 1952 a 1953 na nuceném pracovním pobytu na státním statku na Osoblažsku spolu s dalšími dětmi perzekuovaných sedláků

  • 1953 pracoval v JZD v Úhonicích

  • 1954–1956 na vojně v Lounech a ve Slaném, z toho půl roku v ostravských dolech

  • po návratu z vojny pracoval jako nádeník, hrál fotbal za Rudnou

  • 1986–1987 v Libyi jako tesař u firmy Konstruktiva, a to i po listopadovém převratu

  • 1992 začal s manželkou hospodařit na rodném statku v Úhonicích

Dětství, rodina, škola a okupace

„Prožil jsem šťastné dětství,“ vzpomněl hned v úvodu rozhovoru Jindřich Hašek, který se narodil v roce 1934 do rodiny sedláka Jindřicha Haška staršího. Jeho otec vlastnil v Úhonicích u Prahy 23 ha a jeho grunt byl třetí největší v obci. Svého otce popisuje Jindřich Hašek jako velmi společenského a aktivního muže, který se angažoval v několika spolcích – hudebním, sportovním i mysliveckém. „S maminkou jezdívali ve volných chvílích do Prahy do divadel. Taky se bavili, nebyla to jenom dřina.“

Jindřich Hašek navštěvoval úhonickou obecnou školu a na měšťanskou školu docházel pěšky do nedalekých Nučic. Svá raná školní léta prožil již za Protektorátu Čechy a Morava, který i přes útlak ze strany nacistů označuje jako „dobu rozkvětu zemědělství. Ať byli Němci jakýkoliv, ty sedláky tolik neutiskovali. Dali jim sice dodávky, ale ty byly lidský, oproti komunistickým, a nám se celkem pracovalo dobře.“ Na dobu nacistické okupace a především na rušné poslední měsíce války má pan Hašek mnoho vzpomínek – na černý obchod („Kladeňáci k nám jezdili pro potraviny“), na nedovolenou porážku prasete, na utečence z východu a na revoluční boje, jichž se zúčastnilo i pár úhonických občanů, z nichž někteří za to zaplatili svými životy. O Němcích, kteří v rámci nacistických přesídlovacích akcích migrovali ze svých domovin v Besarábii a z dalších oblastí do východního Pruska, aby se na konci války stěhovali znovu, tentokrát kvůli postupující frontě, pan Hašek říká: „Tzv. flüchtingové, neboli utečenci se zastavili na jaře 1945 u nás v Úhonicích. U nás se ubytoval jeden učitel a jeho bratr sedlák. S otcem si rozuměli. Ti lidi neměli s nacionálním socialismem nic společného. To byli prostí sedláci, kteří utíkali před frontou, aby je tam někde nezabili.“

Boje v květnových dnech nepřežili čtyři občané Úhonic. Rozjeli se na pomoc Praze, ale v Hostivicích je postřílela německá posádka. „To byla největší úhonická tragédie.“ První květnové měsíce se téměř všude v Československu vyznačovaly mimořádně rozjitřenou atmosférou plnou negativních i pozitivních událostí. Pohledy lidí na ony měsíce se velmi různí. Jindřich Hašek vzpomíná na příchod Rudé armády takto: „V prvním sledu přišlo elitní ruské vojsko. Za tři neděle přišla ta horší vojska. Ti měli spoustu koní a byli tady asi týden. Ale nemám na ně špatné vzpomínky, to byli prostí lidi, ti taky zažili hodně krutosti. Chovali se slušně.“

Měšťanskou školu v Nučicích dokončil Jaroslav Hašek v roce 1947. Poté nastoupil na jednoletou nižší zemědělskou školu v Ruzyni, po roce udělal zkoušku a nastoupil na střední zemědělskou školu. V té době se ale již politická situace v Československu změnila a sedlákům nastaly zlé časy.

Nástup kolektivizace a situace v Úhonicích

Výrazným ukazatelem levicového smýšlení obyvatel se staly již volby v roce 1946. Podle Jindřicha Haška získali v obci nejvíce hlasů komunisté, stejně jako v celém Československu: „Polovina obyvatel z obce pracovala na Kladně, to byli dělníci a většinou komunisti. Navíc – komunisti slibovali rolníkům půdu, takže oni získali i ty zemědělský dělníky, který dělali u těch sedláků, a ti jim dali svoje hlasy. Takže komunisti vyhráli volby a připravovali se pomalu, ale jistě na Únor.“ U rodiny Haškovy pracovali nastálo tři lidé, v sezoně přibylo ještě šest dalších pomocníků.

Po převzetí moci komunisty v únoru roku 1948 došlo k plnému prosazení zemědělské politiky podle sovětského vzoru. Od vydání zákona o jednotných zemědělských družstvech (JZD), které svou organizací nebyly pravými družstvy podle prvorepublikové tradice, ale spíše sovětskými kolchozy, a od schválení nové generální linie v roce 1949 datujeme první fázi kolektivizace. Ta se nevyznačovala jen zakládáním JZD, ale také nelítostným třídním bojem na vesnici, který se projevil zejména v perzekuci velkých sedláků.

V Úhonicích žilo kromě Hašků ještě několik sedláků, kteří byli režimem označeni za kulaky. Nejasné vymezení, kdo je a kdo není kulak, se projevilo v tom, že ne vždy se tak dělo podle výměry půdy. Okresní národní výbory, které měly za úkol sestavit seznamy kulaků, nezřídka nechávaly tuto činnost na místních národních výborech a místních organizacích KSČ, čímž docházelo k zneužití a k vyřizování osobních účtů. Na seznamu se tak ocitali i střední rolníci, majitelé půdy do hranice 10 ha, nebo také vlastníci hospody a jiní živnostníci. Sedlákům „ocejchovaným“ přízviskem kulak nebo také vesnický boháč byly předepsány nesplnitelné dodávky obilí, brambor, mléka, vajec a dalších produktů z jejich hospodářství a za jejich neplnění a případné další přestupky a zločiny vůči lidově demokratickému zřízení byli soudně stíháni.

Jednotné zemědělské družstvo bylo v Úhonicích založeno v roce 1951. Vstoupili do něj však jen zemědělští dělníci a drobní rolníci, zkušení sedláci si raději hospodařili na svém. V důsledku toho JZD Úhonice živořilo, podobně jako většina družstev v Československu v první fázi kolektivizace v letech 1949–1953. „Sedláci už byli opatrní, protože věděli, že se na ně něco chystá. A když tam sedláci nechtěli vstoupit, tak jim dali pozemky s nejhorší bonitou a začali jim předepisovat dodávky. To byl zcela normální postup, jak znemožnit soukromé hospodaření. … A potom na ně navlíkli, že sabotujou, že nechávaj shnít úrodu apod.“

První perzekuce

„První zavřenej sedlák byl náš otec. Když jsme hospodařili, tak tady byl předsedou místního národního výboru (MNV) Lomoz, to byl elektrikář. Když jsme mlátili, tak vypadával pořád proud. A dobré duše řekly otci, že to dělá Tonda Lomoz. A oni to byli s mým otcem kamarádi, tak otec za ním šel a řekl mu: ‚Tondo, nedělej to, vždyť já nemůžu vymlátit!‘ A on mu na to řekl: ‚Vy stejně jednou domlátíte!‘“ Jindřich Hašek st. se nechal touto větou vyprovokovat a fyzicky předsedu MNV napadl. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat: „Druhý den ráno jsme jeli na krmení, sekali jsme tam jetel a najednou vidíme, jak k nám jede auto. Sebrali otce přímo na poli a on mi ještě říká: ‚Já se vrátim, odvez to krmení domů.‘ Tak se nevrátil, byl půl roku ve vazbě. Za to fyzické napadení předsedy. Bez soudu.“ Úhonický sedlák Jindřich Hašek st. pobyl půl roku v Bartolomějské ulici ve vazbě, po svém návratu mnoho o svém věznění nevyprávěl.

„Tak to byl první incident. Potom padl na vesnici strach, že jsou komunisti neomezení páni. Sedláci jako by rezignovali. Ale to režimu nestačilo a zorganizovali soud.“ Po odstartování tzv. akce Kulak v roce 1951 bylo okresním národním výborům doporučeno, aby v každé vsi byl alespoň jeden velký proces. Ne všude se toto tajné nařízení podařilo naplnit, v Úhonicích však ke „kulackému“ procesu došlo, a to v roce 1952, kdy byli u okresního soudu v Praze souzeni sedláci Josef Kučera, Josef Zima, Antonín Markup, Antonín Pomajzl st., Jaroslav Příhoda, Karel Slaboch st. a Karel Slaboch ml. za sabotáž.

Jindřich Hašek se domnívá, že to byl na tu dobu ještě malej proces“. Během procesu byl nejvyšší trest odnětí svobody na dva roky a propadnutí veškerého majetku udělen Josefu Kučerovi, ostatním byly vyměřeny vysoké peněžité tresty, případně měsíční vězení, které si však odbyli již pobytem ve vazbě. (Údaje převzaty z knihy Pavla Kováře Otec kulak, syn Zelený baron, str. 59–63.)

Jindřich Hašek st. po návratu z vazby nastoupil do rudných dolů v Chrustenicích. Před vystěhováním za hranici okresu, což se podle směrnic akce Kulak dělo ve většině případů, ho uchránili jemu naklonění členové MNV. Neuchránili ho však před sebráním jeho statku pro účely JZD. Haškova rodina sice mohla zůstat bydlet v obytných budovách rodného statku, ale zato se musela dívat, jak jejich hospodářství pustne.

Na Osoblažsku

Když mladý Jindřich Hašek odjížděl v roce 1952 po druhém ročníku zemědělské školy v Poděbradech domů na prázdniny, netušil, že mezitím se na ministerstvech vnitra a zemědělství rozhodlo o jeho osudu.

„O prázdninách v roce 1952 nás zavolali na krajský národní výbor. Nevěděl jsem o co jde, ale tam už byly houfy kluků, který už věděli – je zle, budou nás vylučovat ze škol.“ Součástí akce Kulak byla totiž tzv. očista středních zemědělských škol od dětí vesnických boháčů, schválená v květnu 1952. Ministerstvo zemědělství a ministerstvo vnitra ve spolupráci s krajskými národními výbory byly pověřeny na základě dotazníků vypracovat seznam těchto studentů, kteří měli být vyloučeni ze zemědělských škol a posláni do pohraničí, „aby poznali kolektivní hospodaření“. Celkem bylo takto postiženo 473 středoškolských studentů, z vysokoškoláků veterinárních a zemědělských oborů se vyloučení týkalo 133 studentů. „Na krajským národním výboru nám vysvětlili, že nám přerušujou studium a že musíme nastoupit do kolektivního hospodářství, abysme nebyli pod vlivem svých rodičů, kteří nám dávaj špatnou výchovu. Když se osvědčíme po roce, tak můžeme pokračovat ve studiu. Polovina z nás tomu věřila.“

Jindřich Hašek dostal umístěnku na státní statek Albrechtice na Osoblažsko. Osoblažský výběžek byl po odsunu Němců velmi vylidněným krajem, za trest sem kromě kulackých dětí putovaly např. i řádové sestry, které zde pracovaly v továrnách. Svůj nucený nástup do Osoblahy však Jindřich Hašek měsíc oddaloval, k odjezdu ho donutila až výstraha úhonického policisty, že ho „odvedou v poutech, pokud do týdne nenastoupí. Otec povídal – ono to nějak dopadne, jeď, budeš tam mezi svýma.“ Jindřich Hašek přijel do Albrechtic 3. října 1952. Zde mu bylo sděleno, že pracovat bude na statku ve Studnici.

Jindřich Hašek st. měl pravdu, mladý Jindřich byl opravdu mezi svými: „Tam byli kluci postižení jako já, ze selskejch rodin. Z pohledu starýho chlapa si říkám, že to byly nejšťastnější chvíle našeho mladýho života. My se scházíme, říkáme si Zelení baroni, a tohle si tam vždycky říkáme. To bylo vlastně štěstí v neštěstí.“

Ve Studnici pracovalo celkem jednatřicet kulackých dětí, z toho čtyři dívky. Nejmladší ročník, který do Studnice přijel, byl ročník 1937, nejstarším byl čtyřiadvacetiletý student veterinární vysoké školy v Brně. Mezi práce, které vyloučení studenti museli vykonávat, patřila veškerá práce na polích a loukách, péče o dobytek, meliorace, ošetřování porostů atd. „Tři kluci a děvčata v šestnácti letech dojili sedmdesát dva krav ručně! To je dneska nepředstavitelný. Sedm kluků jezdilo s koňma a já například jsem dělal meliorace – odvodňoval jsem.“

Nicméně zbyl čas i na zábavu: „Hráli jsme fotbal, Státní statek Albrechtice nám koupil dresy, traktor a valník a my jezdili na zápasy. Dostali jsme název Dynamo Osoblaha. Ale diváci nám říkali spíš Kulaci Stundorf. (Stundorf = Studnice) Kopali jsme po práci – to byl náš svět. My jsme nakonec byli oblíbení!“ Čas si mládež našla i na tancování a divadlo. Za dobře vykonávanou práci koupil Státní statek Albrechtice mládeži rádio. „Oni nám koupili rádio a my na tom rádiu poslouchali Svobodnou Evropu.“

Ubytovací a stravovací podmínky hodnotí Jindřich Hašek jako hrozné: „To mi ostatní vyprávěli, že když tam přijeli, tak tam nebylo vůbec nic zajištěné. Ukázali jim místnost, kde byl špejchar, a tam bylo obilí. Než si lehli, museli to obilí všechno dát pryč. Pak si lehli na holou zem a přikryli se dekama. Takhle to tam začalo. Záchody žádný, to bylo normální. … Strava byla všelijaká, pak nám ale vařili ty naše holky, a to bylo slušný.“ Později, když se vše zařídilo, bydlely kulacké děti ve dvou až třech místnostech, na třicet lidí připadal jeden záchod.

Vzhledem k tomu, že kulacké děti byly v pohraničí na převýchovu, byla součástí tohoto plánu i ideologická výchova. „Ze začátku nám tam nasadili ideologickýho pracovníka, ale ten to po čtrnácti dnech práci s námi vzdal.“

Jezdit domů nebylo snadné, muselo se žádat o povolení a získat propustku nebylo jednoduché. Jindřich Hašek se tak podíval domů do Úhonic jen jednou. Celkově pobyl Jindřich Hašek v Osoblaze rok a tři měsíce, domů se vrátil před Vánocemi roku 1953. Ačkoliv původně jim na krajském národním výboru slibovali návrat do školních lavic, pokud se jako pracovníci osvědčí, nestalo se tak. Děti kulaků měly svůj osud předem vymezený v posudku z místních národních výborů. Přesto Jindřich Hašek dnes říká: „To, co se stalo mně, byla nevinná hra.“

Na vojnu a do ostravských dolů

„Během toho druhýho roku v Osoblaze jsme začali jeden po druhým mizet. Oni nás tam nemohli udržet, na to neexistoval žádnej zákon.“ Jindřich Hašek se tedy vrátil domů, jedinou práci, kterou mohl dělat, byla práce v JZD. „Já jsem tam jezdil s našima koňma. V září jsem ale stejně rukoval.“ Jindřich Hašek nastoupil základní vojenskou službu ve Slaném v září 1954. Ačkoliv běžně byly tzv. státně nespolehlivé osoby – tzn. řeholníci, kulaci a jejich synové ad. – přiděleni k pomocným technickým praporům (PTP), Jindřich Hašek nastoupil k normální posádce ve Slaném. V roce 1954 již byly PTP zrušeny, místo nich fungovaly Vojenské technické jednotky. „Jako dobrej fotbalista jsem se dostal do Dukly Slaný a hrál jsem závodně fotbal. Tam jsem to měl dobrý. Ale posudek dál ležel v šuplíčku. A když jsem to měl za pár, tak mi řekli, že černý barony sice zrušili, ale na Ostravsku je nedostatek pracovních sil, tak půjdete na půl roku k technickejm jednotkám. Takže jsem jel ještě s ostatníma do dolu Julius Fučík v Petřvaldu. Den školení a hned dolů!“ Jindřich Hašek popisuje práci v dolech jako velmi namáhavou – kopalo se v nízkých slojích v leže, ve tmě a prachu, navíc tam panovalo nesnesitelné horko. „Tam jsem myslel, že zahynu.“ Vzhledem k jeho výšce se Jindřichu Haškovi pracovalo velmi obtížně, po měsíci se mu však podařilo dostat se k tzv. závalovému týmu, který likvidoval stojky z vytěžených chodeb. To bylo nebezpečný jako prase.“ Pan Hašek zde přežil také jeden velký zával. V prosinci 1956 jeho služba u důlních technických praporů skončila.

Nádeníkem a fotbalistou

Po návratu z vojny se Jindřichu Haškovi díky dobrým známým podařilo vyhnout práci v JZD a začal pracovat jako „nádeník“ na stavbách. K tomu hrál fotbal za Rudnou a v roce 1956 se oženil.

V roce 1958 nastoupil Jindřich Hašek ke stavební firmě Konstruktiva, kde začal na stejné pozici. U Konstruktivy se však vyučil tesařem a v osmdesátých letech odjel na rok pracovat do Libye. Zde stavěla Konstruktiva spolu s PZO Omnipol vodní nádrž. „Tam se každej nedostal, tam jsem jel za odměnu. To už byla skoro normální doba.“ Práci v Libyi popisuje pan Hašek jako velmi tvrdou: „Byly chvíle, kdy jsem myslel, že to tam nevydržim, bylo tam až 50 °C ve stínu. A mně už bylo 52 let! Jinak tam byli samí mladí kluci.“

Znovu se Jindřich Hašek podíval s Konstruktivou do zahraničí v roce 1991. To už bylo po pádu komunistického režimu a Jindřich Hašek se chystal přejít zpět do zemědělství. Při stavbě v Německu se seznámil s redaktorem Františkem Vohryzkou, kterého zaujal dopis poslaný hned po revoluci Jindřichem Haškem do redakce Svobodné Evropy v Mnichově.

V létě roku 1991 na doporučení redaktora Františka Vohryzky absolvoval Jindřich Hašek půlroční stáž v Německu u bavorských sedláků. Snažil se u nich dohnat ztracená léta práce ve stavebnictví a nabýt vědomosti pro nadcházející vlastní hospodaření. Na pobyt u německých sedláků, kteří nikdy nepoznali kolektivizaci, vzpomíná pan Hašek s vděčností. Zajímavá situace nastala, když měl vysvětlovat situaci v Československu v 50. letech: „Musel jsem jim vykládat, jak to tady bylo s tím zemědělstvím. Jednu věc jsem jim nikdy nedokázal vysvětlit – jak je možný, že mohli přijít tři vandráci do statku a říct: ‚Jménem lidu to tady zabavujem!‘ To oni nedokázali pochopit. Pořád se ptali: ‚A to byly takový zákony?‘“

Opět sedlákem

V roce 1992 začal Jindřich Hašek znovu hospodařit se svou manželkou na rodném statku. Nebylo jednoduché začínat, ale výrazně mu pomohli přátelé z Německa, které poznal při své půlroční stáži: „Začínal jsem se strojema z Německa. Ti sedláci mi pomohli, oni mě milovali.“ Restituce dopadla v případě Hašků dobře, rodině byly vráceny veškeré pozemky, ačkoliv to trvalo čtyři roky. „Státní statek Jeneč mi vyšel vstříc, ti se se mnou vyrovnali výtečně. Každej to štěstí neměl!“

Jindřich Hašek hospodařil ještě 12 let, dnes už ale na práci sám nestačí, synové se totiž zemědělství nevěnují. „Můj starší syn hospodaří jen tak bokem na deseti hektarech, jenom si tak hraje, jako hobby.“

V roce 2004 napsal Pavel Kovář na motivy příběhu Jindřicha Haška knihu Otec kulak, syn Zelený baron. Název „zelení baroni“ vznikl na jednom z prvních setkání v roce 1970. Bývalí vyloučení studenti a nucení pracovníci na státních statcích se scházejí dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Anna Macourková)