Eva Haňková

* 1925

  • „Hnedka ten den, kdy jsme přistáli, jsme odjeli autobusem z New Yorku do Iowy. Cesta z New Yorku do Cedar Rapids – Cedar Rapids Iowa, to je velká česká komunita – trvala asi tak dva a půl dne. Takže to je dlouhá cesta autobusem. A tak jsme hnedka večer nasedli na autobus a jeli. Tak nějak mi to připadalo – já už jsem to někomu říkala – že někde visíme a to sedadlo v autobuse že je jediný domov, který mám. Všecko to kolem je cizí. A když jsem tak koukala v jednom z těch měst, která jsme projížděli… ono se zrovna stmívalo a lidi si rozsvítili v obýváku nebo v jídelně nebo někde a bylo vidět do oken – poněvadž tam nezatarasí okna – teď tam vidím, že servírují večeři nebo nalívají kafe v nějaké společnosti, tak jsem si říkala: ‚Pane jo, jednou tohle budeme mít taky.‘ Abysme si mohli někoho pozvat a mít společnost… někde ve snu… Ale v té době jsme někde viseli.“

  • „První americký svátek, Thanksgiving, který je tak důležitý, jsme prožili na lodi. A byla strašná bouře. Slíbili nám, že dostaneme pečeného krocana a po večeři že se bude tancovat. Z toho nic nebylo. Ráno byl Atlantik rozbouřený pekelným způsobem. Vlny jako hory a tříštily se o loď a dělalo to strašlivej kravál. Úplně hroznej kravál. A lidem bylo zle. Tak z toho pečenýho krocana a z tancování nic nebylo. Nicméně se lidi sešli večer v jídelně, a tak nám tam udělali nějaké přednášky o Americe a o Thanksgiving a tak dále a potom tam byla nějaká muzika. Tak alespoň to mohl být příjemný večer, ale houpalo to s námi pěkně a moře ještě řvalo na plný pecky, když jsme šli spát. A loď skřípala! Tak vám to byl takový nepříjemný pocit, loď skřípala. Ale druhý den to bylo dobrý.“

  • „Tam se to jmenovalo Buchenau. A to byla ale malá vesnička. Poslali nás do tábora Valka v Norimberku, tak tam jsme byli akorát pár dní, moc ne. Ten tábor, no tak když se muselo, tak se tam dalo bydlet, ale ono to nebylo na bydlení nikdy myšlené. Byly to šatny stadionu, co tenkrát tam Speer postavil pro Hitlera. Šatny. Tak to bylo, ale byl to přístřešek. Tak v tom jsme bydleli. Ale dlouho jsme tam nebyli. A potom jsme se přesunuli do Frankfurtu, tam byli taky naši příbuzní, manželovi příbuzní. Tam jsem dostala tenhle job, a když jsem dostala job, tak jsme si najali místnost v takovém prachrozbitém, polorozbitém domě. Ten byl rozbombardovaný. Ale dalo se tam bydlet. Tak jsme měli jednu místnost. A to už jsme se cítili: to už bydlíme. A už jsme se cítili jako Frankfurťáci.“

  • „Museli jsme přejít zakázané pásmo. A to zakázané pásmo, do toho jsme vstoupili v šest hodin ráno a bavorské hranice jsme překročili ve tři odpoledne. Takže to je dlouhá cesta a je to strašně zarostlé, je to strašně… A další věc je, ono taky se hrozně snadno lze ztratit. A chtít po někom, aby vás převedl – to bylo riskantní. To bylo velice riskantní. Tak těch lidí, kterým se to podařilo, projít železnou oponou, bylo teda dosti málo.”

  • „Konec války, ten poslední den, ten jsem skoro nepřežila. To jsem byla ve Žďáře a tam se opravdu strhlo střílení. Ale tam to taky skončilo. Vím, že jsme tenkrát poslouchali 8. května, dali jsme si na sebe deky a poslouchali jsme BBC. Winston Churchill oznamoval světu, že válka s Německem končí. Pro nás nekončila. Pro nás končila až tak za dva dny. Tak takhle to bylo. Poslední den pro nás byl 9. a pak 10. května. Pak to opravdu skončilo. Ale do té doby se střílelo a bylo to něco strašného. Vím, že jsem se schovávala v nějakém příkopu vedle cesty před esesáky. Všechno přede mnou hořelo. A kolem mě. A esesáci nade mnou. Já jsem nečekala, že tohle přežiju. Pak jsem měla takové vidiny, které často mívají lidé před smrtí. Ale dobře to dopadlo a nějak jsem se z toho dostala.“

  • „Nicméně pak jsme se dostali do Frankfurtu a oba, můj manžel i já, já jsem byla první, kdo dostal práci a sice u IRO, což byla agentura Spojených národů, a ta se starala o uprchlíky, emigranty, kteří se potřebovali znovu někde usadit. Tak tohle jsme dělali. V tomhle jsem dostala práci, protože jsem uměla dobře německy a anglicky. A jakžtakž jsem se vyznala ve všech slovanských jazycích. Takže jsem mohla třídit dokumenty všech těch lidí. Když si to tak vezmu, musela to být strašlivá situace, kolik lidí bylo vyhnáno z domova. Skončili pak tam v Německu. Ztratili všechno a hledali nový život. A těch lidí byla celá spousta. Četla a třídila jsem jejich dokumenty, a tak jsem viděla, co se dělo. To byla strašná situace. A všechno se překonalo.“

  • „Když jsme tam byli asi rok, ve Žďáře, tak tam přijel na návštěvu prezident Masaryk. Moje babička mi ušila kyjovský kroj pro malou holčičku na tuto příležitost. Maminka a babička mě do toho navlíkly a pak jsme šly do města prezidenta navštívit. Lidé byli tenkrát šťastní. Republika byla šťastná tenkrát. A já si myslím, že to na tom obrázku je vidět. To je asi to, proč ten obrázek je tak populární pořád. Dobrá vůle první republiky je z toho vidět. A samozřejmě prezident Masaryk byl velice populární. Tahle návštěva se tam tímto způsobem odbyla. Vzpomínám si, že jsme s maminkou stály pod tribunou a čekaly, co bude. Přišel tam pan řídící Jindra, který tam přivedl svoje žáky. Pak mluvil chvíli s maminkou, na to se pamatuju. Pak oba přišli za mnou, jestli bych šla nahoru na podium a dala kytičku tomu starému pánovi. Po letech mi maminka řekla, že na mě byla strašně pyšná. Ve třech letech by to každé dítě neudělalo. Na to si nepamatuju, ale říkali mi moje rodiče, že mi dalo spoustu práce vylézt po schodech na podium. Ale vylezla jsem tam a holt jsem se tam pletla. Jeden z činovníků si všiml, že má prezident zájem o to, co tam dělám. Takže mě zvednul a prezidentovi podal. A to bylo ono. Vzpomínám si, že jsem byla v jeho náručí a ptal se mě, jak se jmenuji a kde mám maminku. Tak jsem se snažila ji v tom davu najít a ukázat mu ji, ale nepodařilo se mně to. Nenašla jsem ji. Pak mě prezident zvednul. Pak jsem to doma vykládala babičce, že to zrovna někdo vyfotografoval. A byl to důležitý snímek, který se skutečně zachoval. A je populární dodneška.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chicago, Illionois, USA, 22.10.2022

    (audio)
    délka: 51:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 01.06.2023

    (audio)
    délka: 02:09:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 02.06.2023

    (audio)
    délka: 01:52:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Buď nás zavřou, zastřelí, nebo budeme mít nový život

Eva Haňková s kotětem
Eva Haňková s kotětem
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Haňková, rozená Neugebauerová, se narodila 20. května 1925 v Praze. Od svých dvou let žila ve Žďáře na Moravě (dnes Žďár nad Sázavou) se svými rodiči Richardem a Antonií Neugebauerovými, kteří v obci vlastnili a provozovali parní pilu. V roce 1928 vznikla slavná fotografie, na níž prezident Masaryk drží tříletou Evu, oblečenou v kyjovském kroji, v náručí. Podle fotografie později vznikla i poštovní známka. Eva Haňková maturovala na pardubickém gymnáziu v roce 1944, poté v Praze studovala jazyky v Ústavu moderních řečí. Provdala se za zemědělského inženýra Ladislava Haňku a v roce 1950 s ním utekla přes Šumavu do Bavorska. Následující rok se jim podařilo emigrovat do Spojených států amerických. První útočiště nalezli v Cedar Rapids v Iowě, následně přesídlili do města Kalamazoo ve státě Michigan. Eva Haňková tam vyučovala jazyky na střední škole. Vychovali dvě děti. Ladislav Haňka v roce 2000 založil na gymnáziu ve Žďáře nad Sázavou nadaci pojmenovanou po své ženě. Z prostředků nadace dostává stipendium a pamětní stříbrnou minci každý rok nejlepší absolvent gymnázia. V roce 2022 žila Eva Haňková v Kalamazoo.