Doris Grozdanovičová

* 1926  †︎ 2019

  • „Já jsem pásla u krematoria a to už bylo jasné, že bude konec války v dohlednu. A tam byli, jak jsem říkala, po třech měsících se vždycky střídali, tak úplně cizí četníci a ten jeden se mě ptal, kam půjdu po válce. Já jsem říkala, že nemám tušení, že nikoho nemám a nevím skutečně kam. To si člověk neumí představit, jak je to smutné. Na jedné straně radost a štěstí, že je konec příšerné války, ale na druhé, že nevíte, kam se vrtnout. A ten jeden se ptal, jestli bych nechtěla jít k nim, že měl dceru, která by byla stará jako já a umřela před čtyřmi lety na zápal mozkových blan, a já jsem řekla ano.“

  • „My jsme všichni museli od 15 let pracovat, já jsem byla vždycky v zemědělství, v landwirtschaftu. Byla jsem tam přidělena. Nejdřív tam ovečky nebyly, ale byla jsem vždycky venku. Měla jsem štěstí, že jsem třeba nemusela šít uniformy pro Němce, i taková práce tam byla v jednom dřevěném baráku, nebo pracovat v prádelně nebo v kuchyni. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem byla vždycky venku. Ovečky tam přivezli údajně z Lidic, ale nebyly z Lidic, protože v Lidicích mám kamarádku, dost často tam jezdím, a tam tolik ovcí nebylo. Byly asi ze Slovenska.“

  • „Strašně na mě řval: ‚Kdo jí to dal?‘ Já pořád, že nevím, půl hodiny řval dál, ale já jsem opakovala, že nevím. Nakonec zařval: ‚Když to neřekneš, tak tě oběsíme a pošleme do Polska.‘ Mně bylo sedmnáct a představa, jak oběšená jedu do Polska, byla dosti komická, takže jsem se začala smát. On mě vyhodil, protože mě nesměl uhodit, já byla taková nevinná, pod ochranou četníků. Ani ta dívka taky nikam nejela a tím to skončilo.“

  • „Vždycky jsem nenáviděla nacisty. To zůstalo i v tom Brně, když pochodovali se svými prapory a hulákali tam protižidovské písně a tak, takže samozřejmě jsem nenáviděla a dodnes nenávidím pachatele, esesáky a podobně, ale znám se například s Heydrichovým synem, který mu tehdy, když byl spáchán atentát na jeho otce, který byl opravdu katem českého národa a Židů, naprosto nepřijatelným zločincem, ale tvrdím, že děti nemohou za své rodiče.“

  • „Tatínek byl v transportu a já chtěla skutečně jet s ním. Pronikla jsem kordonem četníků. Každý mě pouštěl, nevím proč, k hamburským kasárnám, odkud tedy odcházely ty transporty. Stáli tam čtyři vysocí esesáci. Já jsem k nim šla, jeden říká: ,Co chceš?‘ Já jsem řekla: ,Tatínek je v transportu a chci jet s ním.‘ ,Ne.‘ Jsem řekla, bratra jsem zapřela tehdy, ten tam ještě byl, jsem řekla: ,Budu sama v Terezíně.‘ ,To je hezké být sama v Terezíně. Ne?‘ A zachránili mi esesáci život teda a nepustili mě s tatínkem vůbec. Takhle to bylo a opravdu jsem chtěla jet.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 29.04.2017

    (audio)
    délka: 02:29:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 7

    ZŠ Hanspaulka, 02.12.2014

    (audio)
    délka: 50:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každý má jiný Terezín

Doris Grozdanovičová
Doris Grozdanovičová
zdroj: Pamět národa - Archiv

Doris Grozdanovičová, za svobodna Schimmerlingová, se narodila 7. dubna 1926 v Jihlavě. Vyrůstala v židovské nenáboženské rodině spolu se starším bratrem Hanušem. Otec pracoval jako úředník v bance, později v pojišťovně, matka byla v domácnosti. Začátkem 30. let se rodina přestěhovala do Brna. Doris zde navštěvovala obecnou školu, poté klasické gymnázium, odkud byla kvůli židovskému původu vyloučena. Další rok pokračovala na židovském gymnáziu v Brně až do jeho zrušení v roce 1941. Dne 28. ledna 1942 odjela spolu s rodiči a bratrem do ghetta v Terezíně. Pracovala v zemědělství, později se starala o stádo ovcí. Maminka v Terezíně zemřela, bratr s otcem byli v říjnu 1944 deportováni do Osvětimi. Doris zůstala v Terezíně sama až do osvobození, kdy jí četník Josef Urban nabídl, že se jí ujme. Odjela k jeho rodině do Kostelce nad Orlicí. Zde ji v létě 1945 vyhledal bratr, který přežil válku, zatímco otec zahynul. Doris se vrátila s bratrem do Brna, doplnila si maturitu a v letech 1946-1950 studovala angličtinu a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Po ukončení studia pracovala rok na ministerstvu zahraničních věcí, poté nastoupila jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel, kde zůstala až do odchodu do penze v roce 1985. Doris Grozdanovičová je rozvedená, vychovala jednoho syna. Často jezdí na besedy se studenty do škol v Česku i do zahraničí, pravidelně přednáší také v Terezíně. Je aktivní členkou Terezínské iniciativy a rediguje časopis, který sdružení vydává. Zemřela 21. srpna 2019 (při cestě z Terezína, kde dopoledne přednášela, domů do Střešovic).