Georgina Galardy González

„Vy jdete do letecké společnosti a koupíte si letenku. Tahle letenka automaticky putuje do databáze, ve které se aktivuje proces a vystaví se oběžník s upozorněním. Když se oběžník s upozorněním dostane k příslušnému úředníkovi, začne se na tom pracovat. To znamená, že mezi tím, co si koupíte letenku a vaším odletem, se může oběžník s upozorněním změnit na zákaz. Takže máte letenku, potom přijedete na letiště a mezitím vám zakázali odletět. To samé se může stát ve chvíli, když chcete letět na Kubu.“

„Jiní měli ty nejnovější modely televize a veškeré módní výstřelky doby. V takovém prostředí žili. Můžu vám říct, co jsem zažila někdy v roce 1971 nebo 1972… // Byla jsem na oslavě patnáctých narozenin jedné známé, slavilo se v centru Havany v tehdejší tělocvičně. Jaká hudba tam asi hrála v době, kdy bylo zakázané poslouchat muziku s anglickými texty? V době, kdy se utlačovali umělci, mládež, kdy platil zákaz poslechu Beatles a tohle všechno… Na té oslavě jsem si připadala jako na módní přehlídce Chanelu. Ten přepych… Já jsem měla na sobě bavlněné šatičky, které mi ušila babička, tehdy ještě byla naživu. Boty, které mi sehnala maminka, mi byly velké. Byla jsem hezky oblečená, čistá… Nicméně uprostřed veškeré té okázalosti jsem si připadala jako přivandrovalec. Šokovalo mě to. Tehdy mi mohlo být takových jedenáct, dvanáct let. Ta okázalost a přepych se v ničem nepodobaly tomu, co mi doma vtloukali do hlavy. Viděla jsem na vlastní oči to pokrytectví a velmi se to na mě podepsalo.“

„(Na Kubě) se zpracovávají veškeré možné informace. Nikdo není tak nedůležitý, aby nebylo v zájmu státu ho sledovat. Ani ten nejubožejší z nejubožejších. To, co si lidé řeknou v obchodu s potravinami, to, o čem se baví v autobuse hromadné dopravy. To všechno se analyzuje. Všechno se vyhodnocuje, studuje a následně se určí, jakým způsobem v daném případě postupovat. Představte si to… postup se zakládá na tak titěrných věcech jako je to, o čem si lidé povídají v supermarketu.“

„Můj tatínek vystudoval politologii a z ideologického hlediska byl velmi oddaným marxistou. Nakonec dokončil i postgraduální studium a marxismus měl opravdu hluboko pod kůží. Řekla bych, že v nezdravé míře. Jeho ideály a zásady byly chorobně striktní, nikdy nechápal nic, co by s nimi bylo v rozporu. To, že by s něčím nesouhlasil, jsem zažila jedinkrát. Bylo to 26. července 1992, když se povolilo používání dolaru. Tehdy sice nesouhlasil, nicméně nijak se proti tomu nevymezoval, protože to bylo Fidelovo rozhodnutí. A je třeba si vzpomenout na to, v jaké situaci byla Kuba. To proto se užívání dolaru povolilo. Podle něj to ale bylo protirevoluční a anexionistické, tak to řekl doslova. Nikdy na to nezapomenu. Revolucionář totiž musí žít s tím, co má zrovna k dispozici. Představte si, že dnes je kontext ještě závažnější. A on si myslel, že bylo třeba žít s tím, co bylo. V tomto myšlení pokračoval až do své smrti. U nás doma bylo zakázané používat angličtinu, nemohli jsme si pouštět anglické písničky. Říkal, že od těch lidí nechce slyšet jediné slovo v jejich jazyce. Nic, co souviselo s kapitalistickým světem… Chtěli jste žvýkačku? Tak s tím jen velmi opatrně. Byl to marxistický nacista.“