Květa Nives Folprechtová

* 1930

  • „Toho dne zazvonil u vchodu zvonek a do haly vstoupilo několik mužů. Oznámili naší sestře novicmistrové Bernardettě Šomošové důvod svého příchodu. Všechny jsme se shromáždily v hale, kde nám bylo sděleno, že ještě týž den musíme být převezeny do soustřeďovacího kláštera v Modré u Pezinku. Bez vědomí sestry provinciální nechtěla sestra novicmistrová jednat. Proto když se telefonicky nedovolala, naskytla se příležitost, že muži vyšli ven, a my jsme zavřely bránu. Vešly jsme do kaple a modlitbou - ‚Bože, v tebe věřím, tobě se klaním, v tebe doufám, tebe nade všechno miluji a prosím tě za ty, kteří v tebe nevěří, tobě se neklanějí, v tebe nedoufají a tebe nemilují.‘ - jsme se obracely na našeho Pána.“

  • „Také jsem v té době měla na starosti poutní kostel Panny Marie, Královny nanebevzaté. Mše svaté se tam konaly v neděli a zvláště slavná byla pouť 15. srpna. Věřící nedbali na to, že jsou sledováni, a odvážně přišli uctít Matku Boží v den jejího svátku. Ráda jsem též prováděla návštěvníky kostelem a vysvětlovala jeho bohatou výzdobu z doby baroka.“

  • „Nemůžeme si odpustit tento humorně znějící zážitek jedné sestry z jiného řeholního společenství z ústavu sociální péče: Ústav navštívila inspekce. Paní inspektorka se ptala chlapců: ‚A chodíte také se sestrami do kostela?‘ Odpověď: ‚Ano, my chodíme, ale jenom idioti nechodí.‘“

  • „Na druhý den jsme se ocitli v továrním objektu Holba-Lenas v Hanušovicích u Šumperka. Po ubytování v internátní budově jsme nastoupili do továrny, kde se předly lněné nitě. Z tzv. mokrého sálu si některé sestry odnesly poruchy na zdraví - ztrátu sluchu z velkého hluku strojů, poškození ruky o článek prstu a jiné choroby z pohybování se v mokru. Naší silou a radostí byl náš Pán, který s námi byl ve svatostánku v kapli, kterou nám vedení továrny dovolilo zřídit si v poschodí, přímo nad mokrým sálem.“

  • „Velká změna však pro nás nastala v roce 1966, kdy si nás na ministerstvu kultury vyžádal primář dětské psychiatrické léčebny v Ročově z Loun doktor Zdeněk Kopecký. Dostal povolení pod podmínkou, že sestry nebudou dětem mluvit o Bohu. Samozřejmě, že jsme to nevydržely, proto jsme byly i napomínány. Panu primáři záleželo i na tom, abychom mohly ve spolupráci s ostatními zaměstnanci léčebny tvořit ustálený kolektiv, který si navzájem rozuměl a cele se věnoval dětem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jiřetín pod Jedlovou, komunitní dům voršilek, 28.09.2013

    (audio)
    délka: 17:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem vděčna Pánu Bohu, že nás stále provázel a provází svou pomocí a dává nám sílu

Folprechtova dobova orez.jpg (historic)
Květa Nives Folprechtová
zdroj: archivní foto - archiv pamětnice, současné - v květnu 2013 pořídila Lenka Vilímová

S. Nives (Květa) Folprechtová se narodila 18. dubna 1930 v obci Roztěž u Kutné Hory. Pochází z úplné rodiny. Měla ještě starší sestru, rodiče tedy počítali s tím, že právě ona jakožto mladší dcera s nimi zůstane a bude jim pomáhat s hospodářstvím. Rozhodnutí stát se řádovou sestrou voršilkou vznikalo postupně. V rodině měli kněze, babička také kdysi chtěla žít v klášteře a základní školu, kterou Květa navštěvovala, vedly voršilky. V osmnácti letech, po absolvování dvouleté rodinné školy, odešla Květa do voršilského penzionátu v Kutné Hoře. Tam bylo víc času na přemýšlení o budoucnosti. Květa si byla více a více jista, že řeholní život je právě to, co chce. Společenská situace se postupně zhoršovala, a tak se představená v Kutné Hoře rozhodla, že do noviciátu v Batizovcích na Slovensku odjedou dívky dřív. Byly ještě postulantky, ale bála se, že později by už neodjely vůbec. Zhruba od poloviny roku 1949 tedy Květa pobývala v Batizovcích. Zlom v poklidném přípravném životě nastal v srpnu 1950, kdy příslušníci Státní bezpečnosti donutili sestry k hromadnému vystěhování do obce Modra, kde pracovaly na polích, vinohradech a podobně. V roce 1951 převezli Květu s ostatními sestrami na severní Moravu, kde pracovaly ve výrobě lněných nití. Na Moravě s nimi byly i sestry vincentky. Po zhruba čtyřech letech komunitu znovu stěhovali - tentokrát do Hejnic u Frýdlantu, kde je ubytovali v opuštěném františkánském klášteře. Voršilky opět pracovaly pro textilní průmysl (pro podnik Textilana), ale práci vykonávaly přímo v klášteře. Po šesti letech začaly pracovat přímo v továrnách, každý den je vozili z Hejnic do továrny ve Vratislavicích nad Nisou. Po několika letech (asi v roce 1966) došlo k dalšímu stěhování. Práci v textilních továrnách nahradila sociálně-zdravotní oblast, nicméně stále se voršilky nemohly věnovat svému poslání - pedagogice. Květě Folprechtové začalo takřka dvacetileté působení v dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun, kde si rovněž doplnila zdravotní vzdělání. Dálkově absolvovala čtyřletou zdravotní školu s maturitou. Do Ročova se přesunula zhruba polovina sester z Hejnic, ostatní řeholnice odešly do ústavu sociální péče v Horní Poustevně v severních Čechách. Léčebna v Ročově byla zřízena v opuštěném augustiniánském klášteře, kde sestry nejdříve i bydlely. Po několika letech byly na kraji obce vystavěny panelové domy, kde bydlely jak řeholní sestry, tak civilní zaměstnanci. V roce 1983 se začal v Jiřetíně pod Jedlovou budovat komunitní dům sester voršilek. Po jeho dostavění v roce 1986 se tam nastěhovaly sestry, které dosud působily v Ročově, v Poustevně nebo v soustřeďovacím klášteře pro starší sestry v Bílé Vodě. V letech 1994-2008 pobývala sestra Nives v Olomouci. V prosinci 2008 se vrátila do Jiřetína pod Jedlovou, kde žije dodnes, společně s dalšími jedenácti řádovými sestrami.