Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Walter Fischl (* 1932)

• narozen 17. dubna 1932 v německém Düsseldorfu

• otec i matka pocházeli z československého pohraničí

• rodiče se kvůli rasovým zákonům rozvedli

• matka Lucie rozená Fischerová pocházela z německo-židovské rodiny

• matčini příbuzní zemřeli v koncentračních táborech

• za války museli podstupovat pravidelné prohlídky „rasové čistoty“

• matka Lucie Fischlová za války přítelkyní ilustrátora Františka Bidla

• svědkem událostí spojených s koncem války v Praze

• matka v únoru 1948 vystoupila z komunistické strany

• krátce před maturitou vyloučen z gymnázia pro otevřeně protikomunistické názory

• vojnu sloužil u PTP

• vzdělání si doplnil až počátkem 60. let

• v období 60. let vedený jako agent, spolupráci ale nepodepsal a odmítl ji

• v září 1968 emigroval do Rakouska

• jeho příbuzným byl rakouský kancléř Bruno Kreisky

• od 90. let žil v Plzni

Walter Fischl se narodil 17. dubna 1932 v Düsseldorfu, jeho rodiče ale pocházeli z Československa. V Německu v té době pobývali kvůli otcově práci obchodního zástupce. Rudolf Fischl, Walterův otec, byl český Němec a narodil se v Liběšicích u Žatce. Walterova matka Lucie Fischlová se narodila ve Znojmě. 

Několik málo měsíců po Walterově narození se německým kancléřem stal Adolf Hitler a zakrátko, v roce 1935, přijal německý Říšský sněm v Norimberku nové ústavní zákony, které měly zajistit zachování čistoty německé rasy a tím vyloučit ‚rasově méněcenné‘ Židy z německého národa. První protižidovská opatření proběhla v Německu ale už v roce 1933. Ve stejném roce se Rudolf Fischl se svou ženou rozvedl, byla Židovka a setrváním v manželství s ní by přišel o práci.

Zůstal v Německu a následující roky do jeho života příliš nezasáhly. Svého syna, kromě jediného letmého setkání, už nikdy neviděl a zřejmě ho to ani příliš netrápilo. Lucie Fischlová to měla o poznání těžší. Vrátila se do Československa a začala si hledat práci. Získala místo koncipientky v Praze, ale kvůli dlouhé pracovní době po šest dnů v týdnu se nemohla o malého Waltera starat. Odvezla ho proto ke své matce do Znojma. Babička pak o něj pečovala až do jeho šesti let. 

 

Přihlásit se k české národnosti znamenalo přijít o všechno

Walterova matka Lucie se za svobodna jmenovala Fischerová a pocházela z německo-židovské podnikatelské rodiny ze Znojma. Krátce po záboru československého pohraničí v září 1938 se Fischerovi museli rozhodnout, zdali se přihlásí k německé, nebo české národnosti. Přihlásit se k české národnosti znamenalo přijít o všechen majetek a v případě rodiny Fischerových to nebylo málo. Walterova babička měla čtyři děti, tři dcery a syna. Nejstarší Lilly se vdala do Rakouska, její manžel dostal od tchána ve Vídni banku. Manžel mladší sestry Grety byl majitelem koželužny a nejmladší ze sourozenců, Bibi, v té době studoval medicínu.

Walter Fischl na své příbuzné vzpomíná: „Nechtěli být za žádnou cenu Němci. Hlásili se k češství.“ Přišli o všechno a museli se z pohraničí vystěhovat. I Walterova babička přišla o vilu ve Znojmě, kde Walter prožil první a zároveň i poslední bezstarostné roky svého dětství. Babička se přestěhovala do Třebíče a Walter se vrátil k matce do Prahy. To málo, co tehdy uměl z češtiny, ho naučila jeho česká chůva u babičky, matka ho přesto do první třídy poslala do české školy. „Máma se rozhodla, že nechce mít s němčinou nic společného, a tak mě dala do české školy. A tam jsem měl hned od začátku problémy, protože jsem česky moc neuměl, ostatní děti se na mě dívaly skrz prsty a ze mě se stal otloukánek,“ vzpomíná Walter na těžké začátky v Praze. Děti ho považovaly kvůli jeho němčině za někoho, kým nebyl a nechtěl být. Ale možná i díky tomu se naučil česky rychle a hlavně dobře. A vztahy s vrstevníky se po čase urovnaly. 

 

Všichni odešli do koncentráku a už se nevrátili

Ještě před vypuknutím druhé světové války donutila prozíravá Lucie Fischlová svou matku, aby úředně potvrdila, že Lucie není dcerou svého otce, že ji matka počala mimo manželské lože. A současně koupily doklady zemřelého znojemského knihkupce Němce Loose, který se tak stal fiktivním Luciiným otcem. Chtěla tím pro nadcházející nejisté roky zajistit pro sebe a svého syna alespoň částečně árijský původ. Tehdy ještě nevěděla, že knihkupec Loos měl vlastního syna, který o něco později udělal velkou kariéru, když se stal velitelem gestapa v řeckých Aténách. A v životě Lucie Fischlové sehrál podstatnou roli.

Po obsazení zbylého Československa se působnost říšských zákonů rozšířila i na území nově vzniklého protektorátu. Včetně těch o diskriminaci Židů. První transporty z území protektorátu vyjely na podzim roku 1941. V polovině následujícího roku doprovázel Walter na nádraží v Třebíči svou babičku. „Bylo mi deset let a na to, jak jedeme na to seřadiště, na to nedokážu zapomenout. Měli jsme dvoukolák a na něm byly kufry, s babičkou jel její nejmladší syn, on byl lékař. Odcházeli spolu do Terezína. Greta šla s manželem taky do Terezína, ale s babičkou se tam už nesešli. Všichni odešli do koncentráku a už se nevrátili. Všichni.“ Berta Fischerová, Walterova babička, stejně jako její nejmladší syn, kterému rodina říkala Bibi, zemřeli 1. září 1942 ve vyhlazovacím táboře v dalekém Estonsku. Stejně tak její dcera Greta s manželem.

 

Herbert a Kerstin Felix

Nejstarší teta Lilly ještě stihla se synem odjet do Anglie. Ale ani ona to neměla lehké. Těsně předtím její manžel zbankrotoval, neunesl to a zastřelil se. Další Walterův strýc Herbert Felix, syn babiččiny sestry, také před nacisty včas utekl do Švédska. I on patřil mezi úspěšné znojemské podnikatele. Krátce před válkou se oženil se Švédkou Kerstin Cruickshank, která v Československu pracovala pro mezinárodní Červený kříž a ve spolupráci s Nicholasem Wintonem se jim podařilo z Československa vyvézt více než dvě desítky židovských dětí. Herbert Felix ve Švédsku zpočátku znovu úspěšně podnikal, ale v roce 1943 odjel do Velké Británie a vstoupil do Československé armády a mimo jiné se zúčastnil i bojů v Normandii. Kerstin zůstala v Praze a dokud to ještě bylo možné, pomáhala s vycestováním Židů a komunistů z Československa a Rakouska.

 

Ten gestapák nás vlastně zachránil

Lucie Fischlová se synem v Čechách zůstala s vírou, že je před transportem ochrání falešné doklady. Tak se i stalo, ale za cenu neustálé nejistoty, napětí a strachu, co jim přinesou následující dny. Každý měsíc, počínaje rokem 1942 až do konce války, docházela se synem do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Tam je opakovaně přeměřovali, zda podle Norimberských zákonů jejich tělesné proporce odpovídají ‚árijským normám‘. Ponižující, vyčerpávající. Rozhodnutí, zda odejdou, či neodejdou do transportu, se každý měsíc oddalovalo. Do značné míry to ovlivnili dva lidé. A ironií bylo, že oba to byli nacisté. Jeden příslušel k pražskému gestapu a podle slov Waltera Fischla se jim snažil pomáhat. „Ten gestapák, který později rozhodoval o tom, jestli jsme, nebo nejsme Židi, byl Willyho spolužák z lékařské fakulty. A byli i velcí kamarádi.“ [Willy byl bratr jeho strýce Herberta Felixe.] 

Druhým, kdo zcela zásadním způsobem ovlivnil jejich další osud, byl syn znojemského knihkupce a podle falešných dokladů Luciin ‚nevlastní bratr‘. Jenže na pražském gestapu to Lucii příliš nevěřili a rozhodli, že to v Aténách prověří. Pro Lucii Fischlovou to musela být velmi těžká chvíle. Velitel gestapa Loos prý na dotaz, zda je možné, aby jeho otec měl nemanželské dítě, pobaveně odpověděl, že to možné je. A zřejmě netušil, že nevědomky v té chvíli zachránil dva pro něj zcela neznámé Židy z Prahy. Walter Fischl dodává: „To bylo ale obrovské štěstí. Kolikrát to bylo jen o štěstí nebo o náhodě. Po válce jela moje matka do Řecka, aby pro něj svědčila, protože nás vlastně zachránil. A když tam přijela, tak akorát visel na nějaké lampě. Tak zase přijela domů.“

 

Židovskou hvězdu nosila, jen když jsme šli na gestapo

Během války pracovala Lucie Fischlová jako pomocnice v nemocnici. Pro Waltera to bylo těžké období, říká, že byl často sám, že ho vychovávala ulice. V Praze se ocitl v téměř výhradně českém prostředí a neznalost češtiny se zpočátku podepsala i na jeho prospěchu, což také těžce nesl. Židovskou hvězdu nosit nemusel, oficiálně byl jen ‚čtvrtinový‘ Žid. Nenosila ji ale ani Lucie Fischlová. „Moje matka byla docela odvážná, židovskou hvězdu nosila, jen když jsme šli na gestapo,“ vzpomíná Walter a pokračuje: „Já na to nerad vzpomínám. Bylo pořád nebezpečí, že odejdeme oba do transportu. Oddalovalo se to díky tomu pánovi na gestapu, který pořád nebyl rozhodnutý, jestli vypadáme jako Židi, nebo ne. Pořád nás měřili, pořád to vyhodnocovali a pořád se nedostávali k žádnému závěru. Já si to nepamatuju tak dobře, protože... Prostě matka byla hodně vynervovaná, takže se stávalo, že když jsme přišli domů, tak si na mně vybíjela vztek. Byl jsem bit jako žito a nevěděl jsem proč.“ 

 

Většina z nich byli umělci a většina z nich byli i komunisti

Lucie Fischlová dávala v sázku všechno, co měla, a podle toho také žila. Až mnohem později si uvědomila, jak těžké toto období bylo i pro jejího syna. Bydleli v té době na pražských Vinohradech a stali se tam součástí bohémské komunity umělců a také komunistů. Všichni se začali scházet u nich doma. Walter ale na jejich návštěvy a často divoké a nevázané večírky nevzpomíná rád. „Moje matka se seznámila s Frantou Bidlem a poznala tak i jeho přátele. Založili komunistickou buňku, ve které všichni ti umělci byli, jeden druhého podporovali. Maminka byla komunistkou dost dlouho, myslím, že tam vstoupila ještě před válkou a za války s tou komunistickou buňkou spolupracovala.“ Další nebezpečná hra o život.

Walter k tomu ještě dodává: „Měla tolik problémů, že už jí to asi bylo jedno. Buď to přežiju, nebo to nepřežiju.“ K častým návštěvám u Lucie Fischlové patřili také básníci František Halas a František Hrubín, hudební skladatel Jiří Šust, kameraman Ferdinand Pečenka, operní pěvkyně Marta Krásová nebo herec Zdeněk Štěpánek. Walter ale nejvíc a nejraději vzpomíná na Františka Bidla, tehdy velmi známého karikaturistu a ilustrátora. 

 

Franta Bidlo byl trochu jako můj táta

Bohémský a výrazně levicový František Bidlo se na čas stal nejen blízkým přítelem Lucie Fischlové, ale Walterovi nahradil tolik chybějícího otce. „Tehdy jsem nevěděl, že mi otec chybí, ale určitě to tak bylo,“ dodává Walter. Žili ve společné domácnosti až do ledna 1945, kdy Františka Bidla zatklo gestapo a převezli ho do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín. To už se blížil konec války. Walter vzpomíná na velké bombardování Prahy v únoru 1945 i na jeho následky a také na vypuknutí Pražského povstání, kdy s maminkou pomáhal stavět barikády. Na té ‚jejich‘ se nakonec nebojovalo, ale boje mezi Němci a vlasovci probíhaly na nedalekých Olšanských hřbitovech.

Walterovi bylo třináct, byl ve věku, kdy všechno, co se okolo něj dělo, vnímal jako velké dobrodružství. „Maminka se mě snažila zoufale držet zpátky a hlavně doma,“ vzpomíná. František Bidlo v Terezíně onemocněl skvrnitým tyfem a jeho bratrovi a přátelům se koncem dubna podařilo vyjednat jeho převoz do nemocnice na Bulovce. Pro něj už ale bylo pozdě, 9. května, den po konci války, zemřel. „Když se matka dozvěděla, že umírá, lezla přes barikády na Bulovku, a když tam dorazila, tak se dozvěděla, že deset minut předtím zemřel. On s námi žil a byl trochu jako můj táta.“ 

 

Byli to antifašisti a na nich se mstili

Další vzpomínky Waltera Fischla se týkají prvních dnů po osvobození, vyhrocené atmosféry spojené s ‚účtováním‘ s Němci. Se všemi, ať už se jednalo o ty vinné, či nikoliv. V Praze, stejně jako na mnoha dalších místech nyní již bývalého protektorátu, začali dělat pořádek příslušníci revolučních gard. Walter Fischl je nazývá ‚rabovacími‘ a vzpomíná: „To byli Němci, kteří nesouhlasili s Hitlerem a hrozně se mě dotklo, když potom ta rabovací garda, ti lidi, kteří byli u Vlajky a kteří se chtěli rehabilitovat, tak tyhle Němce, kteří celou válku stáli proti tomu režimu, potom nechali čistit ulice kartáčky na zuby, aby se zavděčili novému režimu. Oni je nutili, aby ty dlažební kostky, které my jsme vytrhávali a dávali je na barikády, aby je tam znovu zasazovali. A když je jedna žena už neunesla, tak jsem viděl, jak ji uhodili. A nejhorší na tom bylo, že jsme věděli, že jsou to antifašisti. A na nich se mstili.“

Když válka skončila, odjel Walter s matkou domů do Znojma. Chtěli se nastěhovat do vily, kde předtím bydlela její sestra Greta. Gretu a jejího manžela poslali nacisté na smrt a jejich vilu zabavili. Na konci války nacisty vyhnali vojáci Rudé armády a vilu naopak obsadil sovětský důstojník, tehdejší vojenský velitel Znojma. „A moje matka, bez ohledu na to, že on byl naprosto ožralý a celkově byl hrozný, tak tam šla a řekla mu, že ten dům patří jí a on že musí odejít. Vytáhl pistoli, že ji zastřelí. Tak to jsem taky viděl,“ vypráví dál Walter. Ale dům jim nakonec uvolnil. Walter ve Znojmě nastoupil na gymnázium, které během války kvůli židovskému původu studovat nesměl. Musel zůstat na obecné škole, v páté třídě. A odsud pak přestoupit rovnou do tercie na gymnáziu. „Tak si asi umíte představit, jak jsem byl dobrý. Zase jsem byl špatný žák. Jenže matka ve Znojmě nenašla práci, a tak jsme se zase vrátili zpátky do Prahy,“ vzpomíná Walter na krátký pobyt ve Znojmě. 

 

Nepovedená adopce

V roce 1947 se Lucie Fischlová díky své sestře Lilly, která žila v Londýně, seznámila s britským Židem, který byl ochotný se s ní oženit. Případný sňatek však podmínil tím, že do Anglie přijede sama, bez syna. Lucie ale chtěla poválečné Československo opustit za každou cenu a vzniklou situaci se rozhodla vyřešit Walterovou adopcí. Osvojit si ho přislíbil strýc Herbert Felix. Walter proto odjel do Švédska a začal pracovat ve strýcově továrně na zpracování okurek. V roce 1947 však Švédsko postihlo obrovské sucho spojené s neúrodou, továrna zkrachovala a strýc se o synovce dál starat nemohl. Ovšem ještě další okolnosti zabránily adopci. V té době už byl Herbert Felix s Kerstin Cruickshank rozvedený a jeho další nastávající, Maj Sandberg, měla také podmínku, která se opět týkala Waltera. Nesouhlasila s jeho adopcí, důvodem byl tentokrát rozsáhlý majetek rodiny Felixových a jeho případný dědic. A tak Walter po třech měsících putoval opět zpátky do Prahy. Lucie Fischlová se musela vzdát výhodného sňatku a z Anglie se vrátila také. 

 

Hluboce se mě dotklo, když přišel převrat

Po návratu ze Švédska pokračoval Walter ve studiu na gymnáziu na Lobkowicově náměstí v Praze. Po jeho zrušení v roce 1949 přestoupil na gymnázium ve Vršovicích a v roce 1950, těsně před maturitou, ho pro ‚záporný poměr k lidově-demokratickému zřízení‘ ze školy vyloučili. „Mě se hluboce dotklo, když přišel ten převrat. Já jsem potom byl opravdu protikomunistický. Došlo to tak daleko, že jsem si nastudoval komunistickou filozofii a současně filozofii idealistů a prostě jsem strašně ve škole vyváděl. Neměl jsem nic lepšího na práci, než svoje dojmy a pocity vyjadřovat veřejně, tak mě potom vyhodili ze školy. Zavinil jsem si to sám, ale nikdy jsem toho nelitoval.“ A dál vzpomíná, jak hluboce se ho také dotýkalo, když sledoval proces s Miladou Horákovou, ale i proces s Rudolfem Slánským. A všechno, co pak následovalo. V procesu s Rudolfem Slánským byl popraven i otec jeho kamaráda Tomáše Frejky. „A to už jsem vůbec nemohl vydržet,“ říká Walter a pokračuje: „Moji spolužáci přes Svaz mládeže odsouhlasili, že mě vyhodí.“ 

V únoru 1948 na protest proti způsobu, jakým komunisté převzali moc, vystoupila ze strany i jeho matka. I ji pak vyhodili z práce a dlouho nemohla najít jinou. Waltera prý strašila, že když se nebude dobře učit, skončí jako zedník. Když ho vyhodili z gymnázia a dali mu na výběr práci zedníka nebo gumaře, rozhodl se tedy raději pro to druhé. 

 

Nic mě nedonutilo k tomu, abych začal vzývat komunisty

Nastoupil do zaměstnání v tehdejším podniku Mitas a zapracoval se dobře, vyhodnotili ho jako nejlepšího pracovníka. Ale nepůsobilo dobře, aby nejlepší pracovník měl současně tak špatný kádrový profil. Záhy proto dostal povolávací rozkaz a narukoval k Pomocným technickým praporům. Tam ho poslali na práci ke stavební četě a nabídli mu, že se může i vyučit. Stalo se a z Waltera se stal zedník. „K velké nespokojenosti mé matky,“ dodává. Po vojně začal pracovat u Pozemních staveb a postupem času se vypracoval na místo mistra. Kromě jiného byl i u oprav Emauzského kláštera poničeného během bombardování Prahy v únoru 1945, nebo při stavbě školy v Sázavské ulici.

Škola byla postavena na místě Vinohradské synagogy, také poškozené během náletu. V roce 1951 byla tato výjimečná stavba zcela zbořena. Walter Fischl v této souvislosti vzpomíná na svého tehdejšího nadřízeného, vedoucího stavby Bohumila Modrého, bývalého hokejového reprezentanta a politického vězně, který byl v politicky vykonstruovaném procesu v roce 1950 odsouzen za velezradu. V době, kdy ho Walter Fischl poznal, byl již vážně nemocný, zemřel předčasně ve svých čtyřiceti šesti letech. Na jeho zdraví se podepsal několikaletý pobyt v jáchymovských dolech.

Walter, kterému nedovolili, aby dostudoval, si mohl v době politického uvolnění počátkem 60. let konečně splnit svůj sen. Vystudoval stavební průmyslovku a po ní už mohl stavby i sám řídit. Oženil se, měl děti. Zdálo se, že všechno se v dobré obrací. Ale nebylo tomu tak. V roce 1965 za ním poprvé přišli dva důstojníci tehdejší Státní bezpečnosti. „Jejich jména si nepamatuju. A i kdyby, určitě to nebyla jejich pravá jména,“ říká Walter. Z jejich dosahu, systematického nátlaku, který trval další dva roky, se vymanil teprve poté, co se rozhodl, že Československo navždy opustí. 

 

Spolupráci slíbil pod podmínkou, že se nic nestane jeho dceři a matce

Všechno začalo tím, že Walterova matka chtěla navštívit ve Vídni svého synovce Bruna Kreiskyho a chtěla, aby ji syn doprovodil. Smůla pro Waltera byla v tom, že Bruno Kreisky byl v té době rakouským ministrem zahraničí. Za povolení vycestovat požadovali spolupráci - banální informace o příbuzných. Slíbil jim to, domníval se, že tím to skončí a povolí mu cestu do Vídně. „Pak jsem si to celou dobu vyčítal, že jsem to slíbil, že jsem se s nimi vůbec zapletl,“ dodává. Ve spisu uloženém v Archivu bezpečnostních složek stojí: „Sledoval se záměr, že s ním budou udržované schůzky, ale přitom aby bylo zabráněno jeho výjezdu nebo výjezdu jeho matky do kapitalistického zahraničí.“

Walter Fischl zakrátko jejich úmysl i to, do jaké pasti se dostal, pochopil. A stejně tak pochopili i oni. „Tuší, že spolupráce s ním není prováděna za tím účelem, ke kterému byl získán. Nepodává žádné zprávy, z jeho chování je patrná nechuť ke kontaktu s orgány MV. Projevuje se u něj maskovaná nechuť ke spolupráci. Úkoly plní tak, aby z nich nebyl výsledek.“ Přesto se ho nechtěli jen tak vzdát. Walter Fischl byl díky svým ‚schopnostem, inteligenci, vědomostem a plynné němčině‘, ale především kvůli mnoha významným příbuzenským kontaktům po celé Evropě, ideální adept pro zpravodajskou činnost. Aby znovu získali jeho důvěru, cestu do Vídně mu nakonec povolili.

Ale jak dále stojí ve spisu, Walter Fischl už pak nepokrytě schůzky s nimi odmítal, kritizoval jejich ‚neseriózní chování‘. Snažili se ho kompromitovat, čekali na něj před podnikem, kde tehdy pracoval, tak aby to všichni viděli a odváželi ho do konspiračních bytů. Sledovali ho, četli jeho i matčinu poštu. V bytě jeho matky nainstalovali odposlouchávací zařízení, aby si byli jisti, že matce o kontaktech s nimi nic neřekl. Neřekl, rodinu se snažil chránit. „Spolupráci slíbil pod podmínkou, že se nic nestane jeho dceři a matce.“ [Citace ze spisu] Jeho trvalý odpor se jim zlomit nepodařilo a spolupráci s ním formálně ukončili. Přesto spis uložili, pro případ, kdyby se naskytla další příležitost ho kompromitovat. 

Přestože s nimi pod neustálým psychickým nátlakem spolupráci odmítal a reálně opravdu nikdy nespolupracoval, ani spolupráci nepodepsal, byl Státní bezpečností vedený jako agent. Jediné, co Walter Fischl podepsal, byla mlčenlivost. Tedy to, že o svých kontaktech s orgány StB nebude nikde a s nikým hovořit. „Měl jsem z nich strach. Sledovali mě všude, v práci, doma... A i potom, když už jsem pro ně nemohl být ničím zajímavý, tak se neustále snažili udržovat se mnou nějaký vztah. A ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohl vystavit rodinu nějakým represím. Ale už je to pryč,“ uzavírá svoje vzpomínky na toto nelehké (kolikáté už?) životní období Walter Fischl. 

 

Do Čech jsem se už vrátit nechtěl, ublížili mi tady

Když v srpnu 1968 přijely sovětské tanky, rozhodl se Walter Československo opustit. Odjel s rodinou do Vídně, kde se pak na dlouhá léta usadil. Stejně jako on emigrovala do Vídně i jeho matka. Později přesídlila do Düsseldorfu, který ještě z předválečných let znala a kde dostala byt a práci v knihovně. Před emigrací pracovala v knihovně při židovské obci. Waltera a jeho rodinu ve Vídni podporoval Bruno Kreisky, pozdější rakouský kancléř. Po jeho matce dostala Walterova rodina malý byt a on získal místo stavebního investora na vídeňském magistrátu, kde zůstal až do penze. Ve Vídni prožil Walter Fischl více než tři desítky let, ale k srdci mu nikdy nepřirostla. Na rozdíl od Prahy, přesto se do Čech nikdy vrátit nechtěl. „Ublížili mi tady,“ říká. Ale nakonec se přece vrátil. Důvodem, silnějším než všechna zklamání, bolesti a tíživé vzpomínky, byla láska. V roce 1996 se podruhé oženil a následoval svou manželku do Plzně. „Šťastný jsem až teď,“ uzavírá své vyprávění.