Jindřich Fencl

* 1934

  • „Tatínek se vrátil. Všude po lesních cestách byly americké tanky. Tak jsme tam za nimi chodili. Lidi jim nosili buchty, oni zase rozdávali cigarety. A já jsem toho, nevím, asi devátého nebo desátého května měl poprvé čokoládu. Dostal jsem krabičku, byla zalitá voskem, doma jsme to rozebrali a byla to půlkilová hořká americká čokoláda. Američané nechali v Evropě všechno – vlaky, lokomotivy, auta, potraviny, léky… A tak vznikla organizace UNRRA, která tyto potraviny přidělovala do jednotlivých států. U nás byly vydány takzvané body, kde byly určité hodnoty, a podle toho, který týden byl vyhlášen třeba bod číslo deset, se dala koupit v konzumu svačina. Byla to plechovka. Když se otevřela, tak tam byly burské oříšky, lentilky, kakao lisované s cukrem a limonáda v sáčku. A takových bylo víc. Byly obědy, byly večeře. A jednou maminka koupila velikou plechovku a bylo to hříběcí s bramborem. To jsme se měli! Za války se totiž kupovalo i koňské maso a po té stránce veterinární to bylo zdravější maso než třeba vepřové.“

  • „Tatínek jel do Škodovky. Bylo 6. května, Praha volala o pomoc. Tak se domluvili, že pojedou škodováckým autem na pomoc. Tatínek přijel na kole. Nakázal nám, abychom nikam nechodili. A jel na kole na pražskou silnici. Tam ho naložili a jeli do Prahy. Někde v blízkosti Olšanských hřbitovů byla barikáda. Převrátili auto, dali do něj kostky a tam čekali, co bude dál. Byl tam taky jeho bratranec. A chvilku po tom, co za ním přišel, ho záškodník zezadu za barikádou střelil do zad a zabil. Pak se tam rozběhli a zastřelili ho. Tatínek si potom vzal na barikádě volno a s kolem jel za svojí tetou Magdalenou do Prahy, kde bydlela se svým synem Petrem. Zabalili peřiny a věci a na kole to všechno potom v noci odvezli za druhou tatínkovou sestrou Maruškou do Podolí. Tam byl klid. Tam o povstání nic nevěděli. A tam se zdržovala až do doby, kdy se Praha osvobodila.“

  • „Když byl velký nálet v dubnu 1945, my jsme měli malý sklep. Utíkali jsme s maminkou do sklepa. Tatínek byl na noční směně ve Škodovce. [Dne 17. dubna] byla bombardovaná Doubravka, Letná. Bomby měly být určené pro nákladové nádraží, ale netrefili se úplně a bylo hodně mrtvých. Tatínek šel z noční a přivedl k nám domů svoje rodiče a řekl mi: ‚Vezmeš si motyčku, já si vezmu velkou motyku a jdeme vyhrabávat lidi z domu, kde bydlí teta Živná.' Byl to roh Spolkové ulice a roh další ulice. Tam už plno lidí vyhrabávalo, takže jsme pomáhali. No vyhrabali jsme ji. Teta se venku zhroutila, tak jsme čekali, až se trošku vzpamatuje. Tatínek jí vyfoukával omítku z vlasů, otřepali jsme jí oblečení. V ruce měla taštičku, ve které měla doklady a peníze. A odvezli jsme ji taky k nám domů. No, a protože maminka měla v Podlesí bratrance a ten bydlel s rodiči a měli na zahradě časovanou bombu, tak taky přišli k nám. A tak v domku 1+1, [kde byla] podkrovní místnost a půda se senem, bylo dohromady osmnáct lidí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 17.02.2025

    (audio)
    délka: 01:14:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 20.02.2025

    (audio)
    délka: 01:40:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 02.04.2025

    (audio)
    délka: 01:22:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínkovu sestřenici zabili za schvalování atentátu na Heydricha, tatínkova bratrance střelil záškodník během Pražského povstání

Jindřich Fencl zhruba ve svých 50 letech
Jindřich Fencl zhruba ve svých 50 letech
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Fencl se narodil 26. prosince 1934 v Plzni Janu Fenclovi a Anně Fenclové, rozené Havlíčkové. Po náletu spojeneckých letadel na Doubravku 17. dubna 1945 vyprošťoval spolu s tatínkem z trosek tetu Annu Živnou. Dne 6. května během Pražského povstání byl na barikádách zezadu zastřelen tatínkův bratranec. Jindřich Fencl cvičil v Sokole, rodiče po krutých událostech 50. let vystoupili z komunistické strany. Po studiích plzeňské reálky pracoval ve Škodovce, pak v dopravním oddělení městských jatek. Kvůli špatnému kádrovému posudku a nedorozumění v zaměstnání nastoupil 1. října 1954 do Děčína k 60. technickému praporu, pak sloužil v Kynžvartu a na Sokolovsku. Po vojně pracoval jako dopravní a investiční referent v plzeňském družstvu Dílo. Oženil se s Marií Kopečnou, vychovali spolu tři děti. Od svého tchána Františka Kopečného získával náboženské samizdaty, které pomáhal rozmnožovat a šířit. Spolu s manželkou podepsal v kině Eden manifest Dva tisíce slov. Až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval jako vedoucí technolog v Družstvu invalidů. Od poloviny 80. let se přátelil s politickým vězněm a tvůrcem plzeňské Meditační zahrady plk. Lubošem Hruškou, o nějž na sklonku jeho života s rodinou pečoval. V době natáčení v roce 2025 žil s manželkou v plzeňské čtvrti Doubravka.