„[Tam byl kluk,] který nedovedl vzít lopatu do ruky, jo? A jak se lidé na něj zaměřili, jak ho šikanovali, jak ho mlátili. Nakonec byl z toho psychicky [podlomený], jel do Osvětimi a tam šel do drátů. Celé to psychicky nevydržel. Dozvěděli jsme se, že šel do drátů. To byly takové věci. Fakt je, že když je vám osmnáct, tak to člověk snáší a z něčeho má i legraci, pokud se to tak dá říct. Ale dá se ještě něčemu zasmát. A teď si člověk říká: ,Co ten můj táta?‘ Ten tam měl dva syny, svého otce a ženu měl v Ravensbrücku. Co to je za tíhu, která na něm tenkrát ležela.“
„To byla taková doba, kdy člověk akorát myslel, jestli to vydrží nebo nevydrží. Jako mladého mě posadili ve špitále na ošetřovně do třetího patra. Člověk jíst nemohl, motal se, tu přišel průjem nebo něco jiného. Akorát vím, že jsem měl měsíc horečky. Měsíc jsem měl čtyřicítky. Takže to byl takový průběh celkem odpovídající tomu, co jsme se učili na medicíně, dodatečně zjištěno [smích].“
„Ptali se nás na základní věci. Samozřejmě nás oholili a dědovi oholili vousy, což se nám tenkrát zdálo dost směšné, protože jsme ho celý život znali s vousy, a najednou [byl] bez vousů. Dostali jsme se všichni na cimru, která byla, já už teď nevím, které číslo, to bych se musel zase někam podívat, vedle kuchyně. Dědovi dali na práci, že bude loupat v kuchyni brambory.“
„Tam byla marodka veliká. Tam byl můj děda, na té marodce. Pan doktor Bláha ho kryl tak, že ho ukrýval, když byly prohlídky a posílali dlouhodobě práce neschopné do toho zámku, kde je zahubili, kde je otrávili a nebo jinak poškodili a nebo rovnou zabili. Tak tam ta solidarita někdy přetrvávala… já vím, že jednou si vzal doktor Bláha, který dělal patologii, mého dědu do rakve. Po tu dobu, co byla ta prohlídka, aby určili, kdo půjde do toho zámku. A oni nechtěli, aby se tam děda dostal. Jeden čas byl nejstarší vězeň v Dachau. Bylo mu 81 let, když ho sebrali.“
„Jediné moje štěstí bylo, že jsem nebyl právník, inženýr a takový. Ti všichni šli fárat. Já jsem šel k tomu PTP na silvestra v roce 1952. Tam byly taky takové zrůdy, tam byli z vládního vojska a potřebovali si zase udělat ramena v armádě, tak to byly taky takové zrůdičky.“
„To je věc, která mi utkvěla v paměti, protože tenkrát se v Kobylisech po Heydrichovi stříleli – Heydrich byl ten důvod, proč se všechno tohle dělalo – a viděl jsem, jak tátovi teče pot. Bylo léto, tak bylo všechno vidět. On si skutečně myslel, že jedeme do Kobylis. Já jsem to tak nesledoval, mně to bylo fuk, poněvadž tenkrát jsem nesledoval všechny vyhlášky, kdo byl zastřelený a takové věci. Člověk to tak moc nesledoval. A že si táta oddychl, když jsme projeli.“
MUDr. Vladimír Feierabend se narodil 7. července 1924 v Praze do rodiny Karla Feierabenda, bratra národohospodáře a exilového ministra financí Ladislava Karla Feierabenda. V Praze vystudoval Vladimír Feierabend učitelský ústav a nastoupil na gymnázium, středoškolská studia mu ovšem ukončilo zatčení celé rodiny dne 1. července 1942, s výjimkou maminky, která se v době zatýkání nenacházela doma a která byla zatčena o tři dny později. Celá rodina Feierabendů byla vězněna na Malé pevnosti Terezín, poté byla mužská část, včetně Vladimíra Feierabenda, odvezena do koncentračního tábora Dachau, zatímco ženská část byla odtransportována do koncentračního tábora Ravensbrück. V Dachau byl Vladimír Feierabend vězněn se svým dědečkem, otcem a bratrem až do osvobození tábora americkou armádou dne 29.4.1945. Po příjezdu do Prahy nastoupil Vladimír Feierabend do gymnázia, ve zkráceném studiu dokončil střední školu, a poté odešel na studium medicíny. Po promoci v roce 1951 byl umístěn do Bohumína a poté do Paskova, ovšem už v roce 1952 dostal povolávací rozkaz na vojenskou službu a ke konci roku 1953 byl přeřazen k PTP do Kladna na důl Zápotocký a Nosek. Ani to však nebyl konec útrapám - rodina Feierabendů byla v roce 1952 nuceně vystěhována z Prahy do Čimelic a poté do Dolní Poustevny u Rumburku. Vladimír Feierabend i po rozpuštění PTP v roce 1954 nadále sloužil v dolech, ovšem poté si našel práci na hygienické službě v Praze a získal i částečný úvazek na zdejší lékařské fakultě. Do důchodu odešel v roce 1981, ovšem i nadále přesluhoval. Vladimír Feierabend zemřel 13. září 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
