Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Feierabend (* 1924  †︎ 2020)

Pořád jsem byl někde nějaký špatný

  • narozen 7. července 1924 v Praze

  • učitelský ústav, gymnázium

  • 1. červenca 1942 – zatčena celá rodina a příbuzní v rámci Akce E (Emigranten)

  • 1. července 1942 – 29. dubna1945 - Malá pevnost Terezín, KT Dachau

  • 1945 - dokončení gymnázia

  • 1945 – 1951 - vysokoškolské studium medicíny

  • zaměstnán jako doktor v Bohumíně a v Paskově

  • nucené vystěhování celé rodiny do Čimelic a do Dolní Poustevny

  • 1953 – 1954 u Pomocných technických praporů v Kladně

  • po propuštění zaměstnán v dolech, v hygienické službě a na lékařské fakultě

  • zemřel 13. září 2020

Z rodiny Feierabendů

Vladimír Feierabend se narodil 7. července 1924 v Praze v rodině Karla Feierabenda. Tatínek po první světové válce studoval techniku a poté pracoval na ředitelství státních drah v Praze. Celá rodina bydlela ve Spálené ulici v Praze. Vladimír Feierabend nejdříve navštěvoval učitelský ústav v Panské ulici a poté přešel na gymnázium v Křemencově ulici: „Bratr[1] byl mnohem lepší student než já. Byl o dva roky starší a některé kantory jsme měli stejné na různé předměty, tak mě občas z těch průšvihů vytahoval. [Například kvůli tomu,] že jsem dostal pětku nebo něco takového, protože mně se strašně zhoršil prospěch, když otce ve čtyřicátém roce zavřeli.“

Dříve, než byla zatčena celá rodina, byl v roce 1940 zatčen otec a rodina přišla o svého živitele. Vladimír Feierabend sice začal sportovat, ale přestal se věnovat škole a zhoršily se mu studijní výsledky: „Měl jsem do konce kvarty vyznamenání, od kvarty výše už ne.“

Zatčení

Ke konci školního roku, který byl prodloužen do 15. července kvůli uhelným prázdninám, se Vladimír Feierabend opět hodlal věnovat sportu a chtěl jít s kamarády hrát basketbal: „Já si vzpomínám, že jsme měli hrát basket v malostranské sokolovně s nějakým jiným gymnáziem. Kluci už odříkali, už nechtěli hrát, takže nás bude aspoň těch pět. A já jsem tam nepřišel, protože mě sebrali. Oni [kluci z basketu] mi pak nadávali, že na mě není spolehnutí.“

Nejbližší příbuzní exilového ministra financí, bratranec Ivo se sestřenicí Hanou[2] zůstali útrap ušetřeni, ovšem zatčena byla celá Vladimírova rodina včetně tatínka Karla, který byl propuštěn v březnu 1942 a na svobodě tak pobyl pouhé tři měsíce: „Děda mi přišel oznámit, že přišli dva pánové a že si chtějí s tátou někde promluvit. A odvezli ho. To bylo nějak v poledne. Pak přišli další dva pánové, abych si vzal věci na tři dny, a ptali se po mámě. Já jsem říkal: ,Ona je u své matky, tady momentálně není.‘ Tak nic. Napsal jsem mámě, co mně nadiktovali a kde se má na gestapu hlásit. Jeli jsme rovnou do Pečkárny. Po cestě jsme vzali bráchu přímo ze třídy. Tenkrát dělal nástavbu na průmyslovku, protože vysoké školy byly zavřené. Když jsme přijeli do Pečkárny, tak už tam byl táta, děda, teď jsme tam přijeli my dva a asi za hodinu tam přijela i teta[3]. Moje máma, když se šla za tři dny ptát na gestapo, co s námi je, tak si ji tam hned nechali.“

V Pečkárně ovšem neprobíhaly žádné výslechy a ještě tentýž den k večeru odjela celá rodina do Malé pevnosti Terezín. Vladimír Feierabend vzpomíná na tatínkův pot, když se jelo kolem Kobylis: „To je věc, která mi utkvěla v paměti, protože tenkrát se v Kobylisech po Heydrichovi stříleli – Heydrich byl ten důvod, proč se všechno tohle dělalo – a viděl jsem, jak tátovi teče pot. Bylo léto, tak bylo všechno vidět. On si skutečně myslel, že jedeme do Kobylis. (…) A že si táta oddychl, když jsme jeli dále do Terezína.“

Na Malé pevnosti Terezín

Po příjezdu do Terezína byli všichni oholeni a dostali vězeňskou uniformu. Dědeček měl loupat v kuchyni brambory, tatínek metal dvůr koštětem a Vladimír Feierabend se svým bratrem byli vybráni k práci na Reichsbahn a každý den odjížděli do Ústí nad Labem, kde pracovali na kolejišti. Vladimír Feierabend poté pracoval i na výkopu terezínského bazénu.

„Člověk tam viděl takovou bezmoc a ponižování. Bez příčin. Když člověk potřeboval jít na záchod, tak to ne, nejdříve musel dělat dřepy a takové věci. Dělali si z něho esesáci srandu. Buď to vydržel, nebo nevydržel. (…) Druhá věc [byla], když jsem viděl kluka, který nedovedl vzít lopatu do ruky. A jak se ti lidé na něj zaměřili, jak ho šikanovali, jak ho mlátili. Nakonec byl z toho psychicky [podlomený], jel do Osvětimi a tam šel do drátů.“

Jak Vladimír Feierabend přiznává, v jeho letech se věznění dalo fyzicky vydržet a také vše bral na lehčí váhu. Jako každý mladý člověk ve věku osmnácti let neuvažoval zodpovědně: „Ale teď si člověk říká – co ten můj táta? Ten tam měl dva syny, svého otce a ženu měl v Ravensbrücku.“

V té době již byla rodina rozdělená – nejdříve všichni pobývali v Terezíně, ale poté putovala mužská část do koncentračního tábora Dachau a ženská část byla odvezena do koncentračního tábora Ravensbrück.

Černý trh v Dachau

Po příjezdu do Dachau byli muži z rodiny Feierabendů nejdříve v karanténě a poté jim začala další etapa vězeňského života. Nejhůře na tom byl dědeček, jelikož mu v době zatčení bylo 80 let. Byl zařazen do komanda na štupování ponožek, tatínek byl opět u metařů a Vladimír s bratrem byli určeni na sbírání brambor, k práci na výstavbě nového bloku Baulager a k práci ve skladu pro SS-divizi: „Tam už člověk věděl – už tam byl skoro tři měsíce – že když vytáhne z balíčku po deseti fuseklích jedny, že se to nepozná. Fusekle si vezme sám, a když si jich vezme víc, tak je může zase za něco vyměnit. Ať už za jídlo, za cigarety nebo za něco takového.“

Břišní tyfus

Poté Vladimír Feierabend získal díky hezkému stylu psaní práci písaře a byl vyslán do politického oddělení, kde psal jména, vězeňská čísla a další údaje nově příchozích vězňů. Jednalo se o dobrou práci – na politickém oddělení bylo teplo a na člověka nepršelo. Jenomže po měsíci dostal Vladimír Feierabend břišní tyfus.

„Tam vznikla epidemie břišního tyfu. Tenkrát dost velká, to bylo skoro tisíc lidí, kteří ochořeli. Němci byli z toho dost špatný, pochopitelně, protože se esesáci báli, aby také neonemocněli. Tak jsem strávil měsíc v nemocnici a to byla taková doba, kdy člověk akorát myslel, jestli to vydrží nebo nevydrží.“

Osvobození Dachau

Vladimír Feierabend se poté vrátil k funkci písaře a také avansoval. Blížící se konec války poznal díky bombardování Mnichova, neboť vězni sledovali bílé čáry spojeneckých letadel na obloze: „To bylo už rok předtím, bombardovali dlouho, ale pak jsme v dubnu slyšeli kanony. Ale řekli jsme si: ,Co s námi?‘ Pak už se nesmělo ani ven za prací a připravovali transporty k evakuaci, tak jsme si říkali: ,Kam zase půjdeme?‘ Naštěstí to šlo rychle, že některé transporty se ještě vrátily zpátky a některé zůstaly [stát] někde po cestě. Hnaly je někam dále na jih do Tyrol, někam tam dolů, kde si mysleli, že to bude lepší. Zničehonic klid, sem tam někde štěkla puška, a najednou džíp v bráně.“

Vladimír Feierabend vzpomíná, že nejhorší dozorci utekli a do strážních věží nasadili novou posádku. Američtí vojáci pak nové dozorce vyháněli, ale stále se projevoval bojovný zápal a nenávist: „Šli s bílou vlajkou, jeden vytáhl nějakou pušku a okamžitě ho skolil. Nemazali se s nimi, když viděli vlaky mrtvých, které stály kolem a které přivážely do Dachau z evakuovaných lágrů.“

Vězni však nebyli okamžitě propuštěni, Vladimír Feierabend ještě musel pracovat na politickém oddělení, tentokrát už pro Američany. Smutný byl ovšem dědečkův osud – přežil Malou pevnost Terezín i koncentrační tábor v Dachau, kde byl v době osvobození ve svých 83 letech nejstarším vězněm, ale krátce po příjezdu do Prahy zemřel.

Na Revolučním národním výboru

Zbylá rodina se však v Praze sešla během tří dnů – maminka, teta Jana, Vladimír, bratr Karel i otec. Během války užíval byt rodiny Feierabendů nějaký Němec, který sice stačil utéct, ale kvůli němu byl původní byt ve správě Revolučního národního výboru: „Ráno jsme se s bráchou probudili, šli jsme se přihlásit na Revoluční národní výbor, v Břevnově jsme bydleli u kláštera, a zjistili jsme, že nás zalepili. Přišli a zalepili nás jako německý byt. My jsme tam přišli s bratrem a řekli jsme, ať se nezlobí, že jsme porušili tu pásku. Oni se na nás takovým sprostým způsobem pustili: ,Jak jste si to mohli dovolit?‘ My jsme řekli: ,Ale my jsme v tom bytě spali, tak jsme museli ven. Když jsme šli ven, tak jsme tu pásku museli zpřetrhnout.‘ No než přišli na to, že jsme den předtím přišli z koncentráku, a než jsme jim to řekli, tak byli sprostí jak dlaždiči.“

Nucené vystěhování a služba u Pomocných technických praporů

Vladimír Feierabend si ihned po válce dodělal gymnázium, bylo mu umožněno zkrácené studium kvůli válečným útrapám, a odešel studovat medicínu. I komunistickému režimu byla rodina Feierabendů trnem v oku. V roce 1949 sice Vladimír Feierabend prošel prověrkami na vysoké škole díky komisi, ve které byla Židovka přeživší Osvětim a známý z Dachau, ale v roce 1952 byla celá rodina nuceně vystěhována z Prahy do malého bytu u Čimelic a poté do Dolní Poustevny u Rumburku.

Vladimír Feierabend získal po promoci umístěnku na práci v Bohumíně a v Paskově, ovšem v roce 1952 nastoupil na vojnu a koncem roku 1953 byl odvelen do Pomocných technických praporů. Pracoval na dole Zápotocký v Kladně: „Jediné moje štěstí bylo, že jsem nebyl právník, inženýr a podobně. Ti všichni šli fárat. (…) Jak byli pétépáci rozdělení v jednotlivých šachtách, tak tady jich bylo dvě stě. Nebylo to všechno takové. Vždycky na každé šachtě byla nějaká skupina, co měla doktora jako prezenťáka, a tady byl odvolaný. To by ani tak nevadilo, ale on jako závodní lékař zajišťoval šachtu. A neměli tam doktora. Já už jsem měl všechno vyfasované, fáračky i gumáky, že už začnu, a najednou mi řekli: ,Tak nic. Na důl Zápotocký.‘“

Vladimír Feierabend tak u PTP pracoval jako doktor pro vojáky i pro civilní obyvatelstvo. Nebyl sice zařazen jako lékař, nýbrž jako lapiduch, ale i tak se vyhnul těžké práci v dolech. Poté byl ještě převelen na důl Nosek, kde byl až do zrušení PTP v dubnu 1954.

Návrat rodiny do Prahy

Jelikož v Praze dostala maminčina sestra rakovinu, bylo mamince dovoleno přestěhovat se z Dolní Poustevny do Prahy. Bratr Karel nakonec získal práci a byt v Liberci, takže v Dolní Poustevně měl pobyt pouze tatínek. Ten se nakonec přihlásil ke Karlovi do Liberce, ale ve skutečnosti žil s manželkou v Praze. Tím bylo v roce 1965 pro celou rodinu vyřešeno nucené vystěhování.

Po návratu z PTP zůstal Vladimír Feierabend na práci v dolech, ovšem v roce 1956 dostal tuberkulózu plic a dalších šest let používal pneumotorax. Nakonec si našel práci v hygienické službě v Praze a v roce 1981 odešel do důchodu. V hygienické službě však přesluhoval a také měl úvazek na lékařské fakultě. V současnosti žije Vladimír Feierabend v Praze a je členem Mezinárodního výboru vězňů Dachau a je aktivní ve Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých.

Text v roce 2012  zpracoval Luděk Jirka.

[1] Bratr Karel Feierabend (1922–1993).

[2] Ladislav a Karel Feierabend měli ještě třetího bratra Bohuslava, který však v roce 1933 s celou rodinou zahynul pod lavinou.

[3] Jana Feierabendová, manželka Ladislava Karla Feierabenda.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Luděk Jirka)