Helena Faberová

* 1935

  • „A samozřejmě pak jsem po devatenácti letech na biskupství na přání tehdejšího biskupa budějovického Miloslava Vlka založila diecézní charitu. Zároveň jsem v té době byla v Unii katolických žen a jako taková jsem byla pozvána do Holandska na evropskou konferenci proti obchodu se ženami, byla jsem tam z Čech sama, a po příjezdu domů jsem napsala zprávu na ministerstvo vnitra magistře Gjuričové o té konferenci, která jednala o tom, jak pomáhat těmhle děvčatům, co se dostanou do obchodu s bílým masem. A zároveň jsem poslala i kardinálovi Vlkovi do Prahy zprávu a byla jsem pověřena českou biskupskou konferencí, abych se angažovala v té pomoci obětem obchodu se ženami, takže jsem vytvořila projekt Magdala. Ne Magdalena, Magdala je místo v Izraeli, odkud podle tradice pocházela Máří Magdalena, a filosofie toho projektu byla: ‚Vrať se domů, vrať se do Magdaly. My tě nebudeme soudit, můžeš začít znovu a jinak.‘ Pro ten projekt jsme získávali peníze na doporučení biskupské konference od různých sponzorů, první, kdo na to přispěl, byly řeholnice z Holandska.“

  • „Do základní školy, kam tehdy chodila naše dcera, přišlo takzvané udání, že náš dům je plný nepřátelských živlů, že k nám chodí plno kněží. A pan ředitel byl pověřen okresním výborem strany, že musí mluvit s oběma rodiči toho dítěte. Napřed tam šel manžel, tam mu pan ředitel řekl, že byl pověřen s námi promluvit, že ničíme budoucnost svých dětí. Zase ty argumenty jako estébáci měl i ten pan ředitel, i když mu to bylo nepříjemné, byl to v zásadě slušný člověk. Takže manžel s ním tedy pohovořil, řekl mu, co tedy chtěl, a pak řekl pan ředitel: ‚A zítra prosím, ať přijde vaše žena‘. Manžel říkal: ‚Proč? Teď jsem tu byl já.‘ – ‚Já jsem dostal poručeno, že musím mluvit s oběma.‘ No tak jsem tam druhý den šla, protože oni počítali s tím, že není jednota v rodinách a někdo řekne: ‚Podívej, kvůli těm dětem přece jenom bychom měli…‘ Takže tlačili na každého zvlášť.“

  • „A vůbec nejhorší můj zážitek z týhle doby byl, když za mojí tehdy patnáctiletou dcerou, která byla v prvním ročníku gymnázia, přišli estébáci a začali ji vyslýchat. Kteří kněží k nám chodí, co se doma děje a tak dále. A mně tehdy velmi slušný zástupce ředitele školy volal do práce na biskupství, říkal!: ‚Paní Faberová, přijďte sem do školy.“ Já jsem říkala: ‚S dcerou se něco děje?‘ A on říkal: ‚No byla tady státní bezpečnost, myslím, že by bylo dobře, kdybyste ji uklidnila.‘ Tak jsem tam přišla, zástupce ředitele mi řekl: ‚Vyvolejte si ji ze třídy.‘ Což jsem učinila, ona mi padla na chodbě kolem krku, plakala a říkala: ‚Mami, ale před nima jsem nebrečela.‘ No a teď mi říkala, co se stalo, že ji prostě vyslýchali. My jsme jim řekli: ‚Odmítejte s nima jednat bez přítomnosti rodičů.‘ A ona se podle toho zachovala. A oni jí řekli, že je spratek, který by potřeboval na prdel. To říkám tak… Cituju prostě, co tomu dítěti patnáctiletými řekli. A já jsem jí řekla: ‚Magdo, neboj se, oni nepřijdou znovu, oni to zkoušeli a obstála jsi.‘ A to bych řekla, že byl vůbec můj nejhorší zážitek z té doby. Že si troufli na dítě.“

  • „Když byla dcera v prvním ročníku gymnázia, volal mi zástupce ředitele do školy, myslela jsem, že se dceři udělalo špatně, ne, ne, ne, to ne, ale přijďte, paní Faberová. Tak jsem přišla, on povídá, vyvolejte si ji za třídy, byla tady Státní bezpečnost a mluvili s vaší dcerou, s patnáctiletou holkou. Tak jsem si ji vyvolala ze třídy, na chodbě mi padla kolem krku a začala plakat a říkala: ‚Mami, před nima jsem nebrečela.‘ Říkala, že má strach. ‚Magdo, neboj se, oni nepřijdou.‘ ‚Ale mami, oni mi říkali, že jsem spratek a že bych potřebovala na prdel...‘ ‚To je pro tebe čest, z toho si nemusíš nic dělat.‘ Oni z ní tahali, kdo k nám chodí, jací kněží a další. Začali vyslýchat patnáctileté dítě! To jsem považovala za největší sprosťárnu.“

  • „Byla jsem tam devatenáct let, během té doby jsme zprostředkovávali rozdílení undergroundové literatury, tam jsem poznala i paní Marii Weiss z Mnichova, ale to jsem nevěděla, že je z Ackermann-Gemeinde, to je katolická organizace, které vznikla v roce 1946 v Německu pro vyhnance z Čech. Oni sem vozili léky, knihy, oblečení s osobním rizikem samozřejmě jednak pro německou menšinu, ale také pro další potřebné lidi. A s ní jsem spolupracovala na přelomu 70. a 80. let, věci jsem od ní přebírala a pak zase posílala dál. (Jaké knihy k vám šly z Prahy?) Vzpomínám například na Informace o církvi, psané na stroji, něco z Edice Petlice, katechismus z Říma, šlo to v takových vlnách, ale jednotlivé tituly už si moc nepamatuji. Většinu té literatury jsme měli u nás ve sklepě a zároveň jsem měla věci v šuplíku u nás v práci...“

  • „A moje maminka, tehdy už vdova, mi řekla: ‚Helenko, nenech si zkazit svatbu, já doufám, že se vdáváš jen jednou za život, vyhodit tě v tomto systému mohou vícekrát.‘ To se nedá zapomenout! (...) Ta špatná slova, která člověk zažil na veřejnosti, ty pobouřily moje kolegy, kteří mi pomohli najít místo. Pak mi udělili ztrátu důvěry a dali mi šestitýdenní výpověď, abych si mohla hledat nové místo. Díky někomu z kolegů jsem tedy dostala místo sekretářky v Národním podniku Kancelářské stroje, kde jsem předem řekla, že jsem měla potíže s ministerstvem vnitra, to jsem raději rovnou říkala. Můj budoucí šéf mi řekl, že ho to nezajímá, jen jestli na tu práci stačím, jestli umím těsnopis... Mým hříchem také bylo, že jsem měla příbuzné v zahraničí. Asi po měsíci práce si mě zavolal na diktát z těsnopisu a diktoval mi dopis, v němž žádal, aby mi byla zmírněna tvrdost trestu, neboť jsem měla ztrátu důvěry, přestože jsem předtím byla sedm let zaměstnaná. On pak za mě žádal na ROH, aby mi vrátili všechny zaměstnanecké výhody, o které jsem tímto přišla. To mě dojalo. Později jsem pochopila, proč to také tak bylo, on se totiž jmenoval Hermann Kunte, maminku měl Němku, proto mu nevadilo, že mám příbuzné za hranicemi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 14.08.2015

    (audio)
    délka: 41:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice, 30.08.2018

    (audio)
    délka: 01:10:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mladí lidé nemají být lhostejní

Helena Faberová
Helena Faberová
zdroj: Jana Červenková

Helena Faberová, rozená Uhrová, se narodila 14. října 1935 v rodině akademického malíře-krajináře. Matka pocházela z česko-německé rodiny a jako účetní byla hlavní živitelkou pětičlenné rodiny, neboť otcovy příjmy z prodeje obrazů nebyly vždy jisté. Pamětnice vzhledem ke svému původu nemohla vystudovat vysokou školu, a proto po maturitě absolvovala jazykový kurz a stala se zaměstnankyní v tehdejším Strojexportu. V té době se již znala s Karlem Faberem, s nímž se potkala ve vyšehradském pěveckém sboru. V podstatě se jednalo o katolické společenství, jehož členové usilovali o společný duchovní růst a pořádali nejrůznější brigády a akce. Po nešťastné události, při níž utonul jeden z členů, nastalo vyšetřování a byly uděleny postihy, protože toto společenství nebylo organizováno pod žádnou povolenou hlavičkou (například Svazu mládeže atd.). Pamětnice dostala prokurátorskou důtku, byla vyhozena z práce, ale naštěstí se jí podařilo najít jinou práci. Již jako vdaná za Karla Fabera se společně odstěhovali do jižních Čech, kde měl manžel práci. Tam vytvářeli otevřené křesťanské společenství a vychovali dvě děti (Magdalenu a Tomáše). Podíleli se na teologickém vzdělávání, které tajně vykonávali nejrůznější kněží (Ota Mádr, Josef Zvěřina, Jožka Kopecký), nadále udržovali kontakty s Jiřím Reinsbergem a odvážně čelili nátlaku StB a jiných státních orgánů, kterým se jejich víra nelíbila. Po listopadu 1989 se pamětnice i nadále angažovala a pomáhala založit českobudějovickou charitu, posléze pracovala pro organizaci Magdala (proti obchodu se ženami) a se společností Ackermann-Gemeinde, jejíž českou pobočku nakonec vedla. Za svou činnost dostala od německého prezidenta vyznamenání Německý záslužný kříž.