Ing. Karel Faber

* 1935  

  • „Měl jsem být svěcený v roce 1990 a najednou mi volali z ministerstva a řekli mi, že ministr mě chce jmenovat generálním ředitelem jihočeských lesů. Tak jsem zvedl telefon a volám Vlkovi a říkám, 'hele člověče, teď mi řekli, že mě chtějí jmenovat a já to...'. A on mi říká: 'Fajn, fajn. Tak já tě nebudu světit.' Já povídám: 'No počkej, hele. Já jsem riskoval celou tu dobu, i moje rodina a teď mě nebudeš světit? Tak já to odmítnu.' On, že to nemám odmítat, mám to přijmout. Řekl mi, že jestliže mám důvěru lidí, tak to nemůžu odmítnout. Prý není všem dnům konec a budu vysvěcený později, až to budu mít pod palcem. Takže jsem nebyl svěcený. Mělo nás být pět, kdo měli být svěcení a byli tam jen čtyři. Byl jsem na jejich svěcení a měl jsem mokrý oči.“

  • „My jsme studovali a pořád jsme se museli pohybovat z rodiny do rodiny. Nesměli jsme chodit na jedno místo. Čili to je létající univerzita, kde nám přednášeli vědecké kapacity. Byly to semináře, zkoušky a tak dále. Proto jsme se setkávali s takovými kapacitami jako Zvěřina, Mádr, a tak dále. Studovali jsme to s tím, že se připravujeme pro skrytou církev. A samozřejmě jsme se pohybovali po těch rodinách, které byly také účastny, i když to nestudovaly. Ale byli s námi. Slyšely ty přednášky, zkoušky a tak dále. Podporovaly nás a dělaly zázemí.“

  • „Kádrovák měl povinnost opatřit mě i dělníky propustkami za dráty. Ani místní dělníci nedostali propustky za dráty, já ano. A nejen to – kdo byl puštěn za dráty, musel mít doprovod se psem. Já to dostal bez doprovodu a bez psů. Tak jsem si říkal – buď mě chtějí zlikvidovat, abych tedy buď zdrhnul a oni ode mě měli pokoj, a nebo můžu mít ten nápad, že přejdu hranici a oni mě zastřelí.“ - „A měl jste někdy v úmyslu emigrovat?“ - „Ne. Protože v těchto situacích musí člověk vědět, co chce. A já jsem jasně věděl, že nebudu zdrhat, že mám povinnosti tady, a že mě můžou provokovat, ale nemůžou mě vyprovokovat...“

  • „Po té havárii toho kamaráda, který se utopil, jsme byli pozvaní do Bartolomějské a tam jsme všichni dostali důtku od prokurátora, s tím že to bude oznámeno všem zaměstnavatelům a na všechny vysoké školy. To pro znamenalo konec – měl jsem před státnicemi. Musel jsem počítat s tím, že to nedodělám. Ale připravoval jsem se na státnice a nic mi nepřišlo, tak jsem šel ke státnicím. Dělal jsem je a když jsem vylezl od státnic, volal mě předseda komunistické strany na fakultě, abych za ním šel do pracovny. Tak jsem šel za ním a on se mě ptal, co mám společného s ministerstvem vnitra. Začal jsem něco blekotat a on, že ho to koneckonců nezajímá. Řekl, že papíry z ministerstva vnitra leží na dně jeho šuplíku a zůstanou tam ležet. Mě jako když opaří horkou vodou. Takže jsem mu poděkoval. Najednou jsem viděl – komunista, předseda partaje, a takhle se zachová. Byl jsem mu tak vděčný, že měl tolik odvahy.“

  • „Byl to medik. Študák medik, který na lodích skočil do vody, aby zachránil holku, která se udělala. Skočil pro ni, ale nevyplaval. Asi když skočil do vody, narazil hlavou do trámu a nevyplaval. Protože to vyšetřovala policie, byl to moment, kdy najednou si řekli: 'Aha to jsou ti, po kterých jdeme. Co jste zač? Vždyť to není dovolené – vy nejste Svaz mládeže.'“ - „A vy jste nemohli říct, že jste třeba jen kamarádi?“ - „Oni věděli, že chodíme na Vyšehrad každou sobotu na zkoušku. Věděli, že jezdíme po brigádách, na sena třeba, zalesňovat, na chmel, a tak dále. A to proto, abychom se my, protože jsme jiné možnosti neměli, abychom se my křesťané, holky a kluci, mohli také potkávat.“

  • „Žili jsme jako křesťané, čili naše výchova byla křesťanská. Já asi v těch svých sedmi letech jsem začal ministrovat. V roce 1949 jsme se stěhovali z Letné do Dejvic. Bylo to už po únoru, kdy byl otec také sesazen, byl sekční šéf na ministerstvu jako zeměměřič a jeho hlavní náplní pak bylo, že měřil přehrady, zátopovou oblast Lipna, například. Viděl pohraničí tak, jak ho opustili Němci. I s dobytkem, který tam zůstal a bučel hlady a žízní. Bylo tam i rozjedené jídlo na stole, když obyvatelé museli opustit dům a jít do transportu. Když tedy chodil s figuranty a měřili, tak když viděli, jak bučí krávy, nalili jim vodu do žlabu aby se mohly napít a tak dále. Takže to nebylo nic veselého. My jsme jezdili, tedy hlavně maminka s malými kluky tam, kde tatínek měřil. Vždycky o prázdninách byli společně.“

  • „Hledali jsme – kde jinde – než v prostředí okolo kostela. Založili jsme tedy pěvecký sbor, kde bychom se mohli scházet a kromě toho zpěvu žít zde ve společenství jiných mladých lidí. K tomu se přidaly prázdninové brigády, pobyty, výlety a tam jsme se vzájemně poznávali a projevovali své názory. Tento sbor jsme založili na Vyšehradě a byla to pro nás doslova oáza. Sbor byl smíšený a z tohoto společenství později vzešla řada manželství a křesťanských rodin. Byli jsme samozřejmě v hledáčku ministerstva vnitra. Co jsme zač? Svazáci nejsme, vybočovali jsme, tak co s námi. Až jedny prázdniny získali zvláštní důvod ke sledování, náš kamarád, medik, který zachraňoval děvče, které se potopilo na lodi, a on sám se utopil. StB tak získala důvod, co děláte, proč to děláte, a ti, co nebyli odsouzení, tak byli pozváni do Bartolomějské ulice a dostali jsme důtku od prokurátora, protože se chováme tak, že se to neslučuje se socialistickým smýšlením a chováním mladých lidí. Tato důtka půjde na pracoviště a fakulty a poneseme její důsledky. Mnozí z nás tehdy byli před koncem studia, takže jsme čekali, co bude. V mém případě jsem počítal s tím, že nedostuduji, měl jsem před státnicemi na ČVUT, na lesnické fakultě. Připravoval jsem se, že na ně nepůjdu, ale pozvali mě, státnice jsem složil a po jejich ukončení si mě zavolal předseda KSČ na fakultě, abych šel s ním do pracovny. ‚Co máte s ministerstvem vnitra?‘ ptal se. Něco jsem blekotal, ale on řekl: ‚Ale to mě ani nezajímá, ale chci vám říct, tady leží materiály ministerstva vnitra a na dně toho šuplíku také zůstanou!‘“

  • „V 70. letech, když jsem byl přeložen na lesní závod do Krumlova, jsme se přestěhovali do Českých Budějovic, kde přebýváme dodneška. Tak jako jsme byli angažovaní jako mladí, zůstali jsme i jako lidé středního věku. Žili jsme neskrývaně naši víru a veřejně jsme chodili do kostela, veřejně jsme působili i dál. Tím pádem jsme zůstali v hledáčku StB a při různých příležitostech nás předvolávali do tzv. Lanovky, sídla krajské Státní bezpečnosti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Českých Budějovicích v bytě pamětníka, 14.08.2015

    (audio)
    délka: 38:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice, 30.08.2018

    (audio)
    délka: 01:27:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mysleli jsme, že se pádu režimu nedožijeme. Proto byla skrytá církev jedinou možností

Karel Faber
Karel Faber
zdroj: Jana Červenková

Ing. Karel Faber se narodil 10. července 1935 v Praze do katolické rodiny lesního inženýra Karla Fabera. V roce 1937 žila rodina v Podkarpatské Rusi, v roce 1939 byla evakuována zpět do Prahy. Karel studoval gymnázium, avšak na vyšší se již z politických důvodů nedostal. Vyučil se lesním dělníkem, po té dostudoval gymnázium večerně a byl přijat na ČVUT, fakultu lesního inženýrství. V době dospívání se začlenil do vyšehradského chrámového sboru. Jednalo se v podstatě o společenství křesťanské mládeže, které se scházelo nelegálně i při dalších volnočasových aktivitách. Po tragické nehodě v roce 1961, kdy se utopil jeden člen jejich společenství, se Karel dostali do hledáčku StB a prokurátorská důtka ohrozila jeho státnice. Po vojně v roce 1963 dostal umístěnku do jižních Čech, kam odešli již společně se svou ženou Helenou, vychovali dvě děti a i nadále se otevřeně hlásili k víře. Ve svém domově vytvořili křesťanské společenství, věnovali se katechezi, studiu teologie a duchovní praxi. Karel ilegálně studoval u Josefa Zvěřiny, Oto Mádra. Připravoval se pro práci ve skryté církvi a pro tajné vysvěcení na jáhna. Čelil nátlakům StB. V roce 1990 byl jmenován generálním ředitelem Jihočeských státních lesů a také dokončil osmileté teologické vzdělání. V roce 1993 byl vysvěcen na jáhna. Působil v duchovní správě na farnostech v Hluboké nad Vltavou, Pištíně a ve Zlivu. V roce 2018 bydlel v Českých Budějovicích.