Miroslav Ekart

* 1929

  • „No to musel. Buď souhlasíš, nebo nesouhlasíš. Když nesouhlasíš, tak automaticky jdeš z práce pryč, že to bylo jasné. To byl naprosto tvrdý režim a byl právě směrovaný na nás mladé lidi, kteří měli rodiny a byli před dilematem – buď tu rodinu uživíš a budeš dělat to, co my chceme, anebo ji neuživíš a půjdeš od válu. Takže to říkám, to byla strašně těžká doba a dneska, z dnešního pohledu se to těžko posuzuje, že většina lidí se dobrovolně musela podřídit tomu nátlaku. Se musela podřídit, nebo by jinak přestali existovat a dopadli by velice špatně, velice špatně.“

  • „Před Mnichovem v naší ulici bývali Židé, jmenovali se Grimbaumovi. Měli tři chlapce, s kterými jsme normálně kamarádili, všecko bylo v pohodě. Jakmile nás obsadili Němci a potom, jak oni museli nosit ty žluté hvězdy na těle, tak se nás začali stranit. Bylo jim velice smutno a bylo jim těžko. No a když je potom odvezli neznámo kam, no až potom jsme se dozvěděli, že do koncentračních táborů, tak jsme z toho byli všichni velice smutní. Nikdo z nich se už po válce bohužel nevrátil."

  • „A když přišel březen 1939, na to si vzpomínám jako dnes. Padal mokrý sníh a najednou už to začalo. Němci se hrnuli k nám do republiky. My jsme se šli podívat do města, jak to vypadá. No, tak tam už byli na motorkách takoví škaredí chlapi, Němčůři, v takových šedých uniformách a gumových pláštích a hleděli na nás jako... já nevím, no, bylo to hrozné. Plakali jsme a šli jsme radši domů, protože maminka s tatínkem měli o nás strach. Všichni jsme seděli doma a čekali, co bude. Co bude dál, co bude za hrůzu.“

  • „Tenkrát jsem měl skautský řemen, teď si na to vzpomínám, a na tom byla přezka Československý Skaut, Buď připraven! A oni byli v tom slavném jejich Hitlerjugend a chodili s noži – měli takové černé dýky s hákovým křížem. A mně ten odznak uřezali. Takže jsem přišel domů, gatě, jak se říká, v hrsti. Plakal jsem, maminka s tatínkem z toho byli smutní a měli strach, aby ještě z toho oni něco neměli a aby se Němci nemstili i na nich, že jsem měl tady ten československý znak na řemeni.“

  • „Protože když byla vyhlášena mobilizace, tak to všichni chlapi nastoupili na vojnu raz, dva, tři – to byla taková rychlost. Vzpomínám si, že naproti nám byla ta, jak jsem už říkal, porážka, a tam bylo velké nádvoří. A do toho nádvoří se nastěhovali vojáci s takovými malými kanóny. My jsme tam, coby chlapci, mezi ně chodili. Oni byli v dobré náladě a v pohodě říkali: ,Však mi to tomu Hitlerovi ještě natřeme!’ No, bohužel skončilo to tak, jak to skončilo. Zradili nás, Francouzi i Angličané, a zůstali jsme sami nakonec. Nakonec jsme se Němcům museli poddat, což byla velká potupa, spoustu lidí to moc oplakalo. Spoustu lidí to zaplatilo životem. To jsou smutné, smutné vzpomínky na tu dobu, velice smutné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prlov, 04.07.2019

    (audio)
    délka: 01:38:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když člověk stojí, jako by nežil

Miroslav Ekart, 60. léta
Miroslav Ekart, 60. léta
zdroj: Foto od vnučky Zuzany Mikuškové

Miroslav Ekart se narodil 8. ledna 1929 do nezámožné rodiny ve Vsetíně. Jeho tatínek pracoval nejdříve jako stolař, později jako dělník v továrně a prodavač ve vlastním malém obchodě s potravinami. Maminka se starala o domácnost, a když se rodina dostala do tíživé finanční situace, otevřela si malou vývařovnu. Miroslav měl čtyři mladší sourozence, bratra a tři sestry. Když nepomáhal doma nebo tatínkovi v obchodě, trávil svůj volný čas s kamarády a sourozenci při různých sportovních hrách. Maminka vedla Miroslava ke cvičení v místním Sokole. Zažil nadšení lidí z podzimní mobilizace v roce 1938 i následnou deziluzi po Mnichovu. Se strachem přihlížel příjezdu okupačních německých vojsk následujícího jara. Viděl boje na konci války i vypořádání se s kolaboranty. V roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze. Tou dobou se stal nadšeným členem folklórního souboru VSACAN. Tančil, zpíval a soubor později i vedl. Na počátku 50. let se Miroslav oženil, se ženou měli syna a dceru. Celý svůj profesní život zasvětil vsetínskému podniku MEZ. Na pracovišti jej také přesvědčili ke vstupu do komunistické strany. V současnosti (2019) si i přes svůj vysoký věk užívá relativně aktivního důchodu ve Vsetíně obklopen svojí velkou rodinou.