Eva Eisner

* 1936

  • „Já jsem měla normální vízum, ale prošlý. A teď jsem přijela z toho komunistického a nepřátelského státu na návštěvu k zasloužilé občance Státu Izrael, což byla moje teta. Pohybovala jsem se čtyři týdny na území Izraele. A propos, první den po těch čtyřech hodinách jsem začala být agresivní a napadla jsem fízla. Řekla jsem mu, že jsem si myslela, že Izrael je svobodný stát a že přijdu z vězení do svobodného státu na návštěvu. A tady nenajdu nic jinýho než totéž, co mám doma v Praze. A spíš ještě horšího. Byla jsem opravdu náladová a hlavně v té době jsem už byla vytrénovaná československými poměry. Takže jsem v určitých situacích byla agresivní, místo abych pokorně říkala: ‚Ano, soudruzi, samozřejmě.‘ A totéž jsem byla v tom Izraeli, načež mi ten Slovák řekl: ‚Ale nezapomínejte, my jsme stále ve válečném stavu.‘“

  • „My jsme byli 11. srpna... jsme byli v Berlíně. Přes noc. Na cestě z ostrova a v Berlíně jsme jenom přenocovali a jeli potom dál. A dva dny poté, 13. srpna, se ráno vzbudím a náš velice dobrý Český rozhlas hlásí, že se staví zeď. Samozřejmě, že jsem byla na větvi a říkala jsem si, že jsem tam před časem byla. To se o zdi samozřejmě vůbec nemluvilo. Protože to byla přepadovka, jak tu zeď stavěli. Ráno.”

  • „Když jsme přišli do ‚kachlíkárny‘, tak mě uvedl: ‚To je soudruh vedoucí nějakého oddělení.‘ Tak jsem řekla, že mám dvě hodiny ruštiny a že jsem se těžko dostávala na fakultu. ‚A byla bych hrozně ráda, kdybyste tam zavolali a nechali mě omluvit, že jsem u vás a nemůžu se dostavit.‘ On řekl, že to udělají, a dokonce to udělal přede mnou. Zavolal na děkanát, aby vyřídili soudruhovi – to byl takový starý ruský blbec – že jsem omluvená kvůli úřednímu jednání. Pak mě začal zpovídat, že přeci s tatínkem chodím na izraelské vyslanectví do Voršilské nebo kde to bylo. A že jsme tam byli na různé židovské svátky. Pak mi začal ukazovat fotky – jestli znám tohohle a tuhletu. Říkala jsem, že neznám, že jsem ty fotky v životě neviděla, ale pak jsem tam viděla fízla, o kterým každý věděl, že je to fízl. Při různých příležitostech se tam vždycky objevil. A říkám jim: ‚Ale tohohle znám a vy ho znáte jistě taky.‘ Neřekl nic. Hodinu si mě podával, ale ve srovnání s židovským Mosadem o vícero let později to byl ještě velice příjemný rozhovor.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Online hovor, 10.01.2025

    (audio)
    délka: 01:48:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Online hovor, 24.01.2025

    (audio)
    délka: 01:52:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Online hovor, 07.02.2025

    (audio)
    délka: 02:17:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Online hovor, 07.03.2025

    (audio)
    délka: 02:17:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Online hovor, 21.03.2025

    (audio)
    délka: 02:00:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 6

    Online hovor, 28.03.2025

    (audio)
    délka: 02:23:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 7

    Online hovor, 11.04.2025

    (audio)
    délka: 02:50:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 8

    Online hovor, 02.05.2025

    (audio)
    délka: 02:25:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 9

    Online hovor, 20.05.2025

    (audio)
    délka: 21:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 10

    Online hovor, 23.05.2025

    (audio)
    délka: 01:23:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyslýchala mě StB i Mosad. Při emigraci se o nás postarala židovská organizace

Eva Eisner se narodila 6. července 1936 v Praze. Její otec Artur Bloch byl Žid pocházející z Vídně, matka Markéta Blochová zase pocházela z rodiny úspěšného židovského podnikatele Otto Bergmanna. V Praze provozoval Německou obchodní školu. Matka pamětnice byla lékařka, otec se většinu života živil jako obchodní asistent. Rodina Blochova v roce 1939 vycestovala do Palestiny, kde strávila celou válku. Poté se vrátili do Prahy, kde Eva Eisner vystudovala gymnázium, absolvovala v roce 1953. Třikrát se hlásila na medicínu, podařilo se jí tam dostat až na základě přímluvy od známého. Školu dokončila v roce 1959. V době svých studií brigádničila v Cestovní kanceláři mládeže a jezdila do zahraničí. První lékařskou práci vykonávala v Závodním ústavu národního zdraví Jáchymovské doly v Příbrami, poté pracovala jako obvodní lékařka v Praze 6. V únoru 1968 se provdala za Edvarda Eisnera, se kterým společně se svou matkou v srpnu 1968 odjeli na dovolenou do Vídně. Z té už se nevrátili. Emigrovali do Švýcarska, kde pamětnice žila i v roce 2025.