Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Eva Eisner (* 1936)

Vyslýchala mě StB i Mosad. Při emigraci se o nás postarala židovská organizace

  • narodila se 6. července 1936 v Praze

  • měla židovské předky

  • válku strávila s rodinou v Palestině

  • vystudovala všeobecné lékařství, absolvovala v roce 1961

  • pracovala jako obvodní lékařka v Příbrami a Praze

  • v srpnu 1968 se s manželem a matkou nevrátili z dovolené kvůli sovětské invazi

  • usídlili se ve švýcarském městečku Bauma

Die deutsche Übersetzung des Textes steht unter dem tschechischen Original:

Život Evy Eisner by vydal na román. Z Prahy utekla s rodiči do Palestiny v době, kdy Československo padlo do spárů nacistického Německa. Když se rodina po válce vrátila do pražské Bubenče, netušila, že ji brzy čeká nesvobodné okleštění z druhé strany. V rodné zemi ale nakonec zůstali a Eva Eisner Československo opustila až v srpnu 1968. Usídlila se ve Švýcarsku a natrvalo se domů už nikdy nevrátila. 

Láska k rodné zemi a hlavně k Praze je v ní ale stále. Svým rodičům se v Praze narodila 6. července 1936. Tatínek Artur Bloch sice pocházel z Vídně, v dospělosti se ale s maminkou přestěhoval do Prahy, kam se provdala i jeho sestra Charlotte. Zde také potkal svou budoucí ženu Markétu Bergmannovou. Maminka pamětnice pocházela z významné židovské rodiny, její otec Otto Bergmann provozoval Německou obchodní školu nedaleko Stavovského divadla. Ze sňatku své dcery s vídeňským Židem nejdřív nebyl nadšený. „Dědeček prohlásil, že nechce žádného Rakušáka v rodině, takže tatínek musel získat československé státní občanství. Pak musel jít na povinnou vojenskou službu, i když byl čtyři roky v aktivní vojenské službě na frontě. Ve svých šestatřiceti letech musel do kasáren na náměstí Republiky a šest týdnů dělal náhradní vojenskou službu,” vypráví Eva Eisner rodinnou historii. O své činnosti na frontě během první světové války jí otec nikdy nevyprávěl, ví jenom, že sloužil v Srbsku. Kvůli předčasné smrti svého otce také nikdy nevystudoval, živil se proto jako prodavač v dětské konfekci, pojišťovací úředník, a v době pobytu v Izraeli dokonce jako uvaděč v kině. Jeho žena přitom vystudovala medicínu na Německé univerzitě v Praze. 

Do Palestiny jsme jeli první třídou

Mladá rodina po narození dcery Evy bydlela na Starém Městě v Haštalské ulici. Markéta Blochová v domě provozovala i vlastní ordinaci, tu ale krátce před nacistickou okupací v březnu 1939 zavřela. Ukončení medicínské praxe byl ale teprve začátek. Po patnáctém březnu nacisté zavřeli dědečka pamětnice Otto Bergmanna. „Sebrali mu školu a jeho zavřeli na Pankráci. Byl tam dva měsíce,” dělí se Eva Eisner o události, které se staly v době, kdy jí nebyly ani tři roky. Dědečka ale později pustili kvůli vážným zdravotním problémům. Nejen Blochovi ale tušili, že se schyluje k válce, a řešili, co udělají. Nakonec pomohla šťastná náhoda, když dědeček Bergmann dostal z Palestiny od zámožných sionistů takzvaný affidavit, tedy oficiální výjezdní doložku s vízem do Palestiny. „Dědeček ale řekl, že je starý a už nemá žádnou nejbližší rodinu, protože mu manželka umřela před sedmi lety. Myslel si taky, že to náckové nevydrží a za dva měsíce půjdou s pláčem domů. Dal proto doložku své nejstarší dceři, tedy mojí mamince,” prozrazuje pamětnice. 

Rodina Blochova s malou Evou tak uprostřed října 1939 odjela vlakem přes Vídeň do Terstu a odtud lodí do dnes izraelského města Haify. Z cesty má Eva Eisner jen útržkovité vzpomínky. „Jeli jsme první třídou, mně bylo jen něco málo přes tři roky. Vím, že jsem byla rozmazlená a hrozně špatně jsem jedla. A tatínek všechno, co jsem nesnědla, nosil do podpalubí studentům a podobně, kteří tam byli natlačení.” Rodina navíc díky oficiální výjezdní doložce převážela i nábytek maminčina mladšího bratra, který legálně vycestovat nemohl. Do Palestiny se ale nakonec se svou rodinou přece jen dostal. Tetička Senta, maminčin druhý sourozenec, zase před válkou utekla do Londýna. Dědeček Bergmann bohužel zahynul v roce 1942 v Lodži. 

Blochovi si v Palestině brzy zvykli, i když ani jeden z nich neuměl hebrejsky. Matka spolupracovala s generálním konzulátem a československým Červeným křížem jako lékařka, vlastní praxi si ale otevřít nemohla. „Řekli jí, že dětských lékařek mají dost a nedají jí licenci. Byla hrozně nešťastná,” přiznává pamětnice. Hodně času tak trávila i jako žena v domácnosti. Později si otevřela neoficiální dětský domov se svou společnicí, brněnskou Židovkou paní Zajíčkovou. Ta ale Markétu Blochovou nakonec o všechno obrala a dětský domov přestal fungovat. Albert Bloch dělal obchodního zástupce v potravinářském průmyslu. Díky tatínkově sestře Charlotte, která už v Palestině žila, získali podnájem v Jeruzalémě, kde společně žili. 

Malá Eva musela brzy začít chodit do školky. „Nechtěla jsem tam, chtěla jsem zůstat doma. Dětičky na mě mluvily hebrejsky a já jsem je učila česky. Ale pak jsem se naučila drmolit i hebrejsky,” přiznává pamětnice, že pro čtyřleté dítě byl nový jazyk jednodušší než pro její rodiče. Dodnes některým hebrejským slovům rozumí. „Dobrý den, na shledanou, děkuji a tak,” vyjmenovává. „Ale když jsme tenkrát v mých deseti letech přijeli zpátky, tak jsem uměla perfektně mluvit a špatně číst. Číst a psát jsem se pak učila v náboženství u pana doktora Sichera,” přidává vzpomínku na Gustava Sichera, který byl od roku 1947 vrchním rabínem v Praze. V pozdějších letech jejich pobytu v Palestině se stávalo, že rodičům musela jejich malá dcera některé úřední věci i překládat. Oba se ale snažili hebrejštinu naučit, chodili do večerní jazykové školy. Eva Eisner v pozdějších letech chodila do české školy při generálním konzulátu Československé republiky. Albertu Blochovi se v Palestině líbilo, jeho žena se ale chtěla vrátit. „Povolení vykonávat praxi dostala až v roce 1944. To už byla válka víceméně rozhodnutá a maminka zatlačila na tatínka, že po jejím konci chce rozhodně zpátky,” vysvětluje pamětnice. Rodina se tak lodí přes Marseille a později vlakem z Paříže skutečně vrátila do vlasti. Na Wilsonovo nádraží dorazili 16. srpna 1946. 

Tatínek pracoval v pomocné organizaci pro Židy

Krátce bydleli u příbuzných v Bubenečské ulici, brzy si ale našli vlastní byt, znovu na Starém Městě. „Bydlel v něm dřív nějaký esesák. Když musel zdrhnout, zničil všechna futra od dveří. Ten dům byl z roku 1911, měli jsme třípokojový byt se stropy, které byly tři a půl metru vysoké. Z třetího pokoje si máma udělala ordinaci a čekárna byla v předsíni, protože měla třicet metrů,” vzpomíná Eva Eisner na místo, kterému říkala domov od ledna 1947. Sama začala chodit na Gymnázium Edvarda Beneše v Praze 6. „Problém byl, že mi bylo deset let a na gymnázium se chodilo až od jedenácti. Tak jsem musela mít zvláštní povolení od ministerstva školství, že se smím zúčastnit přijímacího řízení na gymnázium.” Jedno pololetí strávila na Benešově gymnáziu, pak ale přešla na anglické gymnázium. Gymnázia však komunisté zrušili k červnu 1948, a dospívající Eva tak skončila na klasické střední škole. „Bylo to na konci sekundy a najednou jsme byli rozházení na všechny strany. V tom roce mi zmizeli i nějací kamarádi a kamarádky. Rodiče chtěli taky zmizet, ale komunisté nebyli tak hloupí, aby si nechali utéct celou akademickou společnost, takže výjezdní doložky nedávali. A utíkat načerno přes hranice s dítětem nešlo,” vysvětluje pamětnice, proč rodina v Praze zůstala. 

Matka se posléze musela své lékařské praxe vzdát a pracovala na dětském středisku. Otec díky znalosti jazyků, ke kterým po pobytu v Palestině přibyla částečně i hebrejština, začal pracovat pro Americký židovský spojený distribuční výbor. „To byla taková americká pomocná organizace pro Židy a přeživší holokaustu. Pomáhala jim dostat se z nebezpečných států buď do Ameriky, Austrálie, Kanady, anebo později už Izraele,” odkazuje Eva Eisner na to, že Stát Izrael vznikl na základě rezoluce OSN v květnu 1948.

Na vysokou jsem se hlásila třikrát

Organizace ale brzy po únorovém převratu v Československu zanikla a otec začal pracovat v textilní tvorbě v ulici Na Příkopě v dokumentačním oddělení. Problém s režimem kvůli svému předešlému zaměstnání ale neměl, rodina si žila v rámci možností docela spokojeně. Eva Eisner maturovala v roce 1953, kvůli školské reformě školu dokončila ve zrychleném režimu. „V roce 1953 jsem dokončila septimu. A místo abychom měli od 1. července do 1. září prázdniny, měli jsme je jen do 14. července a pak jsme chodili do prázdninové oktávy. A koncem srpna jsme maturovali,” vysvětluje pamětnice dnes nepředstavitelný systém. Ze školního roku 1952/1953 tak vyšly hned dva ročníky maturantů. A protože Eva Eisner na gymnázium po návratu z Palestiny nastoupila jako desetiletá, střední školu dokončila v pouhých sedmnácti letech. 

Po maturitě dělala pohovor na obor německá filologie na filozofické fakultě. Pragmaticky totiž předpokládala, že se svým kádrovým profilem se nemá šanci dostat na vysněnou medicínu. Ale ani filozofická fakulta nevyšla. „Přijímací komisi předsedal nějaký pan profesor Tichý. Ten se mě velmi cynicky zeptal, jak to, že jsme mohli vyjet do Palestiny. Tím mě hrozně namíchl, tak jsem mu řekla, že jsme mohli odjet dokonce s oficiálním povolením. A že má smůlu, že mě před sebou vidí, že jsem nezůstala v Osvětimi a nevyšla kouřem z komína. A tím bylo vyřešené, že teda nic,” popisuje pamětnice, jak dočasně přišla o možnost studovat na vysoké škole. Rozhodla se proto pro dopolední studium ruštiny a němčiny na Státním jazykovém ústavu. Do toho chodila brigádničit na středisko, kde pracovala její maminka. 

Po roce si udělala z obou jazyků oficiální zkoušku a přijímačky na medicínu tentokrát zkusila. I když všechny zkoušky dopadly výborně, Eva Eisner byla označená jako nadpočetná. Ona to ale nevzdala, nechala se na několik měsíců zaměstnat v Tesle jako letovačka kovů, aby si „zajistila” dělnický původ, a pak vysokou školu zkusila potřetí. Ani tentokrát se ale nepoštěstilo a ke studiu na vysněném oboru jí nakonec dopomohl známý, kterého s tatínkem potkala v Mariánských Lázních. Dostal ji na hygienickou fakultu. „Já jsem na tu hygienu vůbec nechtěla, ale brala jsem raději hygienu než nic,” přiznává pamětnice. Ve druhém ročníku se jí ale shodou náhod podařilo přestoupit na fakultu všeobecného lékařství a školu v roce 1961 dokončila. 

Kdybych nepodepsala umístěnku, nikoho by nepustili k promoci

V té době už měla jen maminku, otec zemřel na komplikace po operaci kvůli rakovině konečníku v roce 1955. Ještě před tím musela ale kvůli společným návštěvám na izraelské vyslanectví k výslechu. „Vyzvedli mě před školou a odvezli do ‚kachlíkárny‘. Ukazovali mi fotky a ptali se mě, jestli znám toho a tohohle. Říkám, že neznám. Ale pak jsem tam viděla fízla, o kterým každý věděl, že je to fízl, a řekla jsem jim: ‚Ale tohohle znám! A vy jistě taky.‘ Na to už neřekl nic,” vzpomíná Eva Eisner se smíchem. Vícekrát už k výslechu na služebně StB předvedena nebyla. Ještě než začala pracovat ve svém oboru, brigádničila díky svým jazykovým znalostem v Cestovní kanceláři mládeže. Dostala se tak několikrát na zájezd do Německé demokratické republiky, byla tam dokonce i v srpnu 1961. To ještě nevěděla, co se ve východním Německu chystá. „Jedenáctého srpna jsme byli v Berlíně přes noc, jen jsme tam přenocovali a jeli dál. A dva dny poté, ráno 13., se vzbudím a Český rozhlas hlásí, že se staví zeď,” vybavuje si Eva Eisner. Tehdy už ale věděla, že ji místo práce u CKM čeká první doktorské místo v Závodním ústavu národního zdraví Jáchymovské doly, který tehdy sídlil v Ostrově u Karlových Varů. Z Prahy se jí nechtělo, takže umístěnku podepsala až pod nátlakem. „Zastavili mě v Karolinu těsně před promocí. Pod nos mi dali papír a řekli, že to buď podepíšu, nebo celý kruh nebude připuštěn k promoci,” říká pamětnice. 

Rozhodnutí bylo jasné. Nástupu do Ostrova se ale vyhýbala tak dlouho, až se ústav přesunul do středočeské Příbrami. Tam nastoupila v lednu 1962. „Stala jsem se součástí pendlujícího autobusu. Odjížděl z Florence ve čtvrt na šest. Všichni chrápali, na Dobříši to vyplivlo asi dvacet procent cestujících a ten zbytek vypadl pět minut před sedmou na Zdaboři před příbramskou poliklinikou. Celá masa se nahrnula na polikliniku a v sedm už jsme stáli na raportu.” Eva Eisner se na poliklinice starala nejen o oficiální zaměstnance Jáchymovských dolů, ale i o jejich příbuzné. Vězni, kteří nebyli v dolech dobrovolně, měli vlastní lékařské zařízení. 

I když byla pamětnice ráda, že získala práci blíž k Praze, na poliklinice se jí stejně nelíbilo. Vydržela tam tři a půl roku, a když jí v listopadu 1965 oznámili, že za ni mají náhradu, s radostí si šla hledat práci do Prahy. Místo našla v Praze 6, nedaleko bytu, kde po skončení války přebývala s rodiči. Na poliklinice zaskakovala za postaršího doktora Lendu, který později odešel do invalidního důchodu a ona práci získala nastálo. 

Období rozkvétajícího Pražského jara prožívala mladá lékařka radostně. Díky uvolněným poměrům mohla na pozvání vycestovat za příbuznými do Londýna i do Izraele. V židovském státě strávila měsíc, dojem z pobytu jí ale překazil výslech Mosadu. „Tři dny před návratem mě stiskla izraelská tajná služba. Průšvih byl, že jsem do Izraele odletěla na propadlé vízum,” vysvětluje Eva Eisner. Vízum totiž dostala už v květnu 1967, když ale v červnu toho roku vypukla šestidenní válka, Eva Eisner svoji cestu odložila. Do Izraele přiletěla až 4. listopadu, jenže vízum jí končilo 31. října. „Ten fízl mě zpovídal čtyři hodiny, měla jsem pocit, že sedím u našich tajných, jak si mě podali v tom roce pětapadesát,” říká. Pak se s nimi Eva Eisner ale setkala ještě dvakrát. Poprvé hned druhý den a naposledy, když Jeruzalém opouštěla. Zpravodajci si podle všeho mysleli, že je špionka, a proto ji na letišti odvedli k dalšímu výslechu, během kterého jí prohledali kufr. „To už jsem byla agresivní, řekla jsem, že jsem si myslela, že jedu z vězení na návštěvu do svobodného státu, a tady nenajdu nic jiného než to stejné, co v Praze. A oni mi řekli, ať nezapomínám, že jsou stále ve válečném stavu,” připomíná Eva Eisner pro Blízký východ turbulentní rok 1967. Zpravodajci u ní ale nic nenašli, a proto ji nechali odjet. 

Jestli přijdou Rusové, nevrátím se!

Krátce po návratu si vzala svého manžela. Svatbu s Edvardem Eisnerem měla 9. února 1968, shodou okolností v den narozenin své maminky. A právě s maminkou v srpnu 1968 emigrovala, i když to původně nebylo v plánu. Když 17. srpna 1968 odjížděli s manželem na plánovanou dovolenou do Vídně, přišla je na nádraží vyprovodit teta Senta, mladší sestra maminky, která před druhou světovou válkou utekla do Londýna. „Ptala se mě, kdo nám zalije kytky a utře prach,” vybavuje si Eva Eisner poslední konverzaci před odjezdem. Mladý pár se totiž po týdnu ve Vídni plánoval přemístit ještě do Norimberku, kde měla pamětnice převzít ‚průvodcování‘ zájezdu pod CKM. „Tak jsem vytáhla z kapsy klíčky od bytu, dala jsem jí je do ruky a říkám: ‚A kdyby náhodou přišli Rusové, tak se nevrátím!‘ Říkala mi, ať neblbnu, ale já jsem to myslela vážně.” 

O tom se ostatně mohla přesvědčit o čtyři dny později, kdy společně s manželem a maminkou ve Vídni v rádiu poslouchali o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Eva Eisner se skutečně rozhodla v zahraničí zůstat. „Maminka řekla, že když se já nevrátím, tak ona taky ne, že zůstane se mnou. A chudákovi Edovi nezbylo nic jiného než říct, co by tam dělal, že se přece sám nevrátí,” popisuje pamětnice, jak snadné nakonec bylo rozhodování. Díky tomu, že Eva Eisner dala klíče od bytu své tetě, jim během pár dní do Vídně přišly rodné listy a další důležité dokumenty. Ve Vídni se o ně navíc postaral Americký židovský spojený distribuční výbor, u kterého po válce pracoval Artur Bloch. Markéta Blochová si totiž duchapřítomně našla jejich sídlo a navštívila je. „Vlezla do kanceláře, řekla, že je ta a ta, a kolem šla nějaká Američanka, která jí řekla, že v pražské pobočce pracoval Artur Bloch. Maminka řekla, že to byl její muž, a bylo vyřízeno,” vysvětluje pamětnice, že se na ně na pozadí okupace nakonec usmálo štěstí. Výbor jim zaplatil hotelové pokoje, a každý z nich dokonce dostal finanční podporu. „Eda se nenarodil z židovské matky, což znamená, že nebyl Žid,” přibližuje manželův původ. 

Asi jsme v ráji

Výbor jim vypomáhal s živobytím jen pár dní, brzy po okupaci totiž Švýcarsko vyhlásilo otevření hranic a tříměsíční víza pro československé uprchlíky. Eisnerovi a Markéta Blochová se dlouho nerozhodovali a odjeli vlakem z Vídně do Curychu. I tam měli štěstí. Na uprchlickém zastupitelství jim úředník přidělil sto franků na osobu a se třemi stovkami je poslal zpátky na nádraží, kde si je měla vyzvednout hostitelská rodina. „Přišli jsme na nádraží, kde maminka hlídala kufry, a říkáme jí: ‚Maminko, asi jsme v ráji. Přijdou nás vyzvednout nějací Pitetovi, u kterých budeme bydlet. A tady jsou tři stovky,‘” vzpomíná Eva Eisner s úsměvem. Rodina si je odvezla do Thalwilu, městečka u Curyšského jezera. 

Další dny Eisnerovi docházeli na uprchlické zastupitelství, kde jim pomáhali najít práci. Švýcaři byli sice zvyklí upřednostňovat muže, manžel pamětnice ale neuměl pořádně německy, a úředníci se tak snažili najít práci nejprve jí. „Začali telefonovat a prakticky v každém špitále už byl nějaký Čech nebo Slovák. A asi v osmém telefonátu pan primář řekl, že mají místo,” přibližuje pamětnice, jak získala pozici sekundářky ve Wetzikonu, městečku východně od Curychu. 

Najít práci Edvardu Eisnerovi bylo složitější. „Snažili jsme se o všechno – kopáče, šoféra, já nevím, co všechno. Ale všude nám řekli, že ho nevezmou. Protože je sice super fit a mladý, ale jakmile se naučí řeč, tak odejde. A to nemůžeme potřebovat,” vysvětluje pamětnice uvažování švýcarských zaměstnavatelů. Po čase ale získal práci v oboru i její muž. A ona si po absolvování švýcarské maturity a všech medicínských zkoušek mohla otevřít vlastní lékařskou praxi. 

Společně se přestěhovali do švýcarské obce Bauma a žili spokojeně. Sametová revoluce pamětnici překvapila v době, kdy byla na zájezdu v Brazílii. „Největší potíž tehdy byla sehnat noviny psané anglicky. Protože v Riu de Janeiro se mluví portugalsky. A ještě jakž takž jde španělština. Všechny věci se hlásily rozhlasem buď portugalsky, nebo španělsky. Ale v angličtině jsi dostal skutečně jen to nejnutnější,” vzpomíná Eva Eisner. Do rodné země se podívala pár měsíců po sametové revoluci. Chtěla se vrátit i natrvalo. „Eda se ale vrátit nechtěl. Od momentu, kdy se naplno rozhodl, že se naučí německy a vybuduje si kariéru ve Švýcarsku, pro něj Česko byla uzavřená kapitola,” vysvětluje pamětnice na závěr vyprávění pohnutky svého manžela. Prahu tak spolu sice několikrát navštívili, zpátky už se ale nikdy nepřestěhovali. Edvard Eisner zemřel v roce 2019. Jeho žena je stále velmi aktivní a užívá si důchodového věku. Do Prahy občas zavítá. Navštíví židovský hřbitov a s láskou se projde po Starém Městě, se kterým ji pojí tolik vzpomínek. 

 

Ich wurde von der Stasi und dem Mossad befragt. Während der Emigration wurden wir von einer jüdischen Organisation betreut

Eva Eisners Leben wäre ein Roman. Sie floh mit ihren Eltern nach Palästina, als die Tschechoslowakei in die Fänge Nazi-Deutschlands fiel. Als die Familie nach dem Krieg nach Bubeneč nach Prag zurückkehrte, hatte sie keine Ahnung, dass sie bald eine unfreie Reduzierung von der anderen Seite erwarten würde. Sie blieben jedoch schließlich in ihrem Heimatland und Eva Eisner verließ die Tschechoslowakei erst im August 1968. Sie ließ sich in der Schweiz nieder und kehrte nie dauerhaft nach Hause zurück.

Aber die Liebe zu ihrem Heimatland und vor allem zu Prag ist immer noch da. Sie wurde am 6. Juli 1936 in Prag als Tochter ihrer Eltern geboren. Obwohl ihr Vater, Artur Bloch, aus Wien kam, zog er im Erwachsenenalter mit seiner Mutter nach Prag, wo seine Schwester Charlotte verheiratet war. Er lernte dort auch seine zukünftige Frau Markéta Bergmannová kennen. Die Mutter der Zeitzeugin stammte aus einer bedeutenden jüdischen Familie, ihr Vater Otto Bergmann leitete eine deutsche


Handelsschule in der Nähe des Stadttheaters in Prag. Zunächst war er nicht glücklich über die Ehe seiner Tochter mit einem Wiener Juden. „Großvater sagte, er wolle keinen Österreicher in seiner Familie, also musste ihr Vater die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft annehmen. Er musste dann in den Wehrpflichtdienst gehen, obwohl er vier Jahre lang im aktiven Militärdienst an der Front gewesen war. Im Alter von sechsunddreißig Jahren musste er in die Kaserne auf dem Platz der Republik und leistete sechs Wochen lang einen Ersatz-Wehrdienst“, sagt Eva Eisner. Ihr Vater erzählte ihr nie von seinen Aktivitäten an der Front während des Ersten Weltkriegs, sie weiß nur, dass er in Serbien diente. Wegen dem frühen Tod seines Vaters, konnte er auch nicht studieren.So arbeitete er als Verkäufer in einer Kinderkleidergeschäft, als Versicherungsagent und während seines Aufenthalts in Israel sogar als Platzanweiser in einem Kino. Seine Frau studierte Medizin an der Deutschen Universität in Prag.

 

Wir fuhren in der ersten Klasse nach Palästina

Nach der Geburt ihrer Tochter Eva lebte die junge Familie in der Altstadt in der Haštalská Straße. Markéta Blochová hatte auch ihre eigene Praxis im Haus. Sie schloss die Praxis kurz vor der Nazi- Besatzung im März 1939. Das Ende der Arztpraxis war nur der Anfang. Nach dem 15. März sperrten die Nazis Grossvater Otto Bergmann ein. „Sie nahmen seine Schule und sperrten ihn in Pankrác ein. Er war zwei Monate dort“, teilt Eva Eisner die Ereignisse, die passiert sind, als sie nicht einmal drei Jahre alt war. Der Großvater wurde später aufgrund schwerwiegender gesundheitlicher Probleme freigelassen. Aber die Blochs vermuteten nicht nur, dass sich ein Krieg zusammenbraute, sie diskutierten, was sie tun würden. Am Ende half ein glücklicher Zufall, als Großvater Bergmann von den wohlhabenden Zionisten eine sogenannte eidesstattliche Erklärung aus Palästina erhielt, das heißt, eine offizielle Ausreiseklausel mit einem Visum für Palästina. Aber der Großvater sagte, er sei alt und habe keine unmittelbare Familie, weil seine Frau vor sieben Jahren gestorben sei. Er dachte auch, die Nazis bleiben nicht lange und in zwei Monaten gehen sie wieder nach Hause. Deshalb gab er die Einladung seiner ältesten Tochter, meiner Mutter“, verrät die Zeitzeugin.

Die Familie Bloch und die kleine Eva fuhren mit dem Zug durch Wien nach Triest und von dort mit dem Schiff in die heute israelische Stadt Haifa. Eva Eisner hat nur fragmentierte Erinnerungen. „Wir sind erstklassig geworden, ich war etwas mehr als drei Jahre alt. Ich weiß, ich war verwöhnt und ich aß so schlecht. Und Papi trug alles, was ich nicht gegessen habe zu den Kinder und dergleichen, die im Schiffsunterdeck hineingepfercht wurden. Darüber hinaus transportierte die Familie dank der offiziellen Ausreisegenehmigung auch die Möbel des jüngeren Bruders der Mutter, der nicht legal ausreisen konnte. Am Ende schafften er und seine Familie es nach Palästina. Tante Senta, das zweite Geschwisterkind ihrer Mutter, floh vor dem Krieg nach London. Großvater Bergmann starb 1942 in Lodz.

Die Blochs lebten sich schnell in Palästina ein obwohl keiner von ihnen Hebräisch konnte. Die Mutter kooperierte mit dem Generalkonsulat und dem tschechoslowakischen Roten Kreuz als Ärztin, konnte aber keine eigene Praxis eröffnen. „Sie sagten ihr, sie hätten genug Kinderärzte und würden ihr keine Lizenz geben. Sie war sehr unglücklich“, gibt die Zeitzeugin zu. Sie verbrachte viel Zeit als Hausfrau. Später eröffnete sie mit einer Begleiterin, der jüdischen Dame Zajíčková aus Brünn, ein inoffizielles Kinderheim. Aber schließlich wurde sie von der Dame betrogen, Markéta Blochová verlor alles und das Kinderheim hörte auf zu arbeiten. Artur Bloch war ein Betriebsmitarbeiter in der Lebensmittelindustrie. Dank der Schwester ihres Vaters Charlotte, die bereits in Palästina lebte, kamen sie zu einer Untermiete in Jerusalem, wo sie zusammenlebten.

Die kleine Eva musste bald mit dem Kindergarten beginnen. „Ich wollte nicht dorthin, ich wollte zu Hause bleiben. Die Kinder sprachen Hebräisch zu mir und ich unterrichtete sie Tschechisch. Aber dann habe ich gelernt, auf Hebräisch zu murren“, gibt die Zeitzeugin zu, dass für eine Vierjährige die neue Sprache einfacher war als für ihre Eltern. Sie versteht noch einige der hebräischen Wörter. „Hallo, auf Wiedersehen, danke und all das“, sagt sie. „Aber als wir im Alter von zehn Jahren zurückkamen nach Prag, konnte ich perfekt sprechen und schlecht lesen. Ich habe dann bei Dr.Sicher in Religion zu schreiben gelernt“, Gustav Sicher, war seit 1947 der Oberrabbiner in Prag. In den späteren Jahren ihres Aufenthalts in Palästina kam es vor, dass sie ihren Eltern einige offizielle Dinge übersetzen mussten. Aber beide versuchten Hebräisch zu lernen, gingen auf eine Abendsprachschule. Eva Eisner besuchte später die tschechische Schule im Generalkonsulat der Tschechoslowakischen Republik. Artur Bloch mochte Palästina, aber seine Frau wollte zurückkehren. „Sie erhielt erst 1944 die Erlaubnis, zu praktizieren. Da war der Krieg, schon mehr oder weniger entschieden und meine Mutter drängte meinen Vater, nach dem Ende des Krieges definitiv zur Rückkehr“, erklärt die Zeitzeugin. Die Familie kehrte tatsächlich mit dem Schiff über Marseille und später mit dem Zug von Paris in ihre Heimat zurück. Sie kamen am 16. August 1946 am Wilson Station an.

 

Mein Vater arbeitete in einer Hilfsorganisation für Juden

Sie lebten kurz bei Verwandten in der Bubenečská-Straße, fanden aber bald wieder eine eigene Wohnung in der Altstadt. „Früher war ein SS-Typ drin. Als er verschwinden musste, zerstörte er die ganze Tür. Das Haus war von 1911, wir hatten eine Drei-Zimmer-Wohnung mit Decken, die dreieinhalb Meter hoch war. Aus dem dritten Zimmer machte meine Mutter eine Praxis und das Wartezimmer war in der Halle, die war dreißig Meter lang “, erinnert sich Eva Eisner an den Ort, den sie seit Januar 1947 ihr zu Hause genannt hatte. Sie begann zum Edvard Beneš Gymnasium in Prag zu gehen. „Das Problem war, dass ich erst zehn Jahre alt war und man erst ab elf Jahren ins Gymnasium eintreten konnte. Also musste ich eine Sondergenehmigung vom Bildungsministerium haben, um am Unterricht des Gymnasiums teilzunehmen.“ Sie verbrachte ein Semester am Beneš Gymnasium, wechselte dann aber zu einem englischsprachigen Gymnasium. Die Kommunisten schafften jedoch die Gymnasien im Juni 1948 ab, und die Teenager-Eva landete in einer klassischen High School. „Es war am Ende des zweiten und plötzlich waren wir auf alle Seiten verstreut. Vieler meiner Freunde sind in diesem Jahr verschwunden. Die Eltern wollten auch weg, aber die Kommunisten waren nicht so dumm, die ganze akademische Gesellschaft entkommen zu lassen. Also veröffentlichten sie die Ausreisebewilligungs-Klausel. Und es war nicht möglich, mit dem Kind schwarz über die Grenze zu laufen“, erklärt die Zeitzeugin und erklärt, warum die Familie in Prag geblieben ist.Die Mutter musste später ihre Arztpraxis aufgeben und arbeitete im Kinderzentrum. Dank seiner Sprachkenntnisse, zu denen Hebräisch nach seinem Aufenthalt in Palästina hinzugefügt wurde, begann ihr Vater für das American Jewish United Distribution Committee zu arbeiten. „Das war eine solche Hilfsorganisation der USA für Juden und Holocaust-Überlebende. Es half ihnen, entweder von gefährlichen Staaten entweder nach Amerika, Australien, Kanada oder später nach Israel zu gelangen „, sagte Evas Eisner in einer Erklärung.


Ich habe mich dreimal an der Schule beworben

Doch kurz nach dem Februar-Putsch in der Tschechoslowakei hörte die Organisation auf zu existieren und der Vater begann in der Textilproduktion in der Na Příkopě Straße in der Dokumentationsabteilung zu arbeiten. Er hatte jedoch kein Problem mit dem Regime wegen seiner früheren Arbeit, die Familie lebte ziemlich glücklich innerhalb der Möglichkeiten. Eva Eisner machte 1953 ihr Abitur, nachdem sie die Schule aufgrund der Schulreform in einem beschleunigten Modus abgeschlossen hatte. „Ich habe 1953 die Septima beendet. Und anstatt Urlaub vom 1. Juli bis zum 1. September zu haben, hatten wir sie nur bis zum 14. Juli und dann gingen wir zur Ferienoktave. Und Ende August haben wir unser Abitur gemacht“, erklärt das unvorstellbare System. Zwei Jahre Absolventen wurden aus dem Schuljahr 1952/1953 veröffentlicht. Und weil Eva Eisner nach ihrer Rückkehr aus Palästina das Gymnasium im Alter von zehn Jahren begann.

Nach ihrem Abitur bewarb sie sich bei der deutschen Philologie an der Philosophischen Fakultät. Pragmatisch nahm sie an, dass sie mit ihrem Profil keine Chance hatte, in der Medizinische Fakultät aufgenommen zu werden. Aber auch die Philosophische Fakultät hat nicht geklappt. „Der Zulassungsausschuss wurde von Professor Tichý geleitet. Er fragte mich sehr zynisch, wie wir nach Palästina gehen konnten. Er machte mich sehr wütend, also sagte ich ihm, wir hätten mit einer offiziellen Genehmigung gehen können. Und dass er das Pech hat, mich vor sich zu sehen, dass ich nicht in Auschwitz geblieben bin und nicht mit Rauch aus dem Schornstein gekommen bin. Und das beendete alles, beschreibt die Zeitzeugin, wie sie vorübergehend die Möglichkeit verlor, an der Universität zu studieren. Deshalb beschloss sie, am Staatlichen Sprachinstitut Russisch und Deutsch zu studieren. Sie ging als Teilzeitkraft in das Zentrum, in dem ihre Mutter arbeitete.

Nach einem Jahr legte sie die offizielle Prüfung in beiden Sprachen ab und versuchte die Aufnahmeprüfung auf die medizinische Fakultät. Obwohl alle Prüfungen hervorragend ausfielen, wurde Eva Eisner als Superintent bezeichnet. Aber sie gab nicht auf, sie ließ sich für ein paar Monate in Tesla als Metalllöterin beschäftigen, um ihren Arbeitshintergrund zu „sichern“, und versuchte dann zum dritten Mal die Aufnahmeprüfung in die Medizin. Doch selbst dieses Mal hatte sie kein Glück und wurde schließlich von einem Freund, den sie mit ihrem Vater in Mariánské Lázně traf, geholfen, ihren Traum zu studieren. Er brachte sie in die Sanitärschule. „Ich wollte überhaupt keine Hygiene machen, aber ich habe eher Hygiene als nichts genommen“, gibt die Zeitzeugin zu. In ihrem zweiten Jahr gelang es ihr jedoch an die Fakultät für Allgemeinmedizin zu wechseln und 1961 das Studium zu beenden.

 

Hätte ich das Praktikum nicht unterschrieben, hätten sie niemanden zum Abschluss zugelassen

Zu dieser Zeit hatte sie nur noch die Mutter, ihr Vater starb 1955 nach einer Operation wegen Rektumkrebs an Komplikationen. Zuvor musste sie jedoch für gemeinsame Besuche in der israelischen Botschaft befragt werden. „Ich wurde vor der Schule abgeholt und in die Sicherheitszentrale zum Verhör gebracht. Sie zeigten mir Bilder und fragten mich, ob ich dieses und das hier wüsste. Ich sagte, ich weiß es nicht. Aber dann sah ich die Bilder, von denen jeder wusste, dass es Cops sind, und ich sagte zu ihnen: „Aber ich kenne das hier! Und du auch.‘ Er hat nichts darüber gesagt“, erinnert sich Eva Eisner lachend. Sie wurde nicht mehr von der Stasi befragt.

Bevor sie anfing, in ihrem Beruf zu arbeiten, arbeitete sie dank ihrer Sprachkenntnisse im Jugendreisebüro mit. Sie ging mehrmals auf eine Reise in die Deutsche Demokratische Republik,sie war dort sogar im August 1961. Sie wusste nicht, was in Ostdeutschland vor sich ging. „Am elften August waren wir über Nacht in Berlin, wir waren einfach dort und fuhren weiter. Und zwei Tage später, am Morgen des 13. Ich wache auf und Czech Radio berichtet, dass eine Mauer gebaut wird“, erinnert sich Eva Eisner. Zu dieser Zeit wusste sie jedoch, dass sie, anstatt bei CKM zu arbeiten, ihren ersten Doktortitel am Betriebsinstitut für nationale Gesundheit der Mine Jáchymov haben würde, das sich damals in Ostrow in der Nähe von Karlsbad befand. Sie wollte Prag nicht verlassen, also unterschrieb sie die Platzierung unter Zwang. „Ich wurde kurz vor dem Abschluss in Karolina angehalten. Sie steckten mir Papier unter die Nase und sagten, ich müsste es unterschreiben oder der ganze Studienkreis würde nicht zum Abschluss zugelassen werden „, sagt sie.

Die Entscheidung war klar. Sie vermied es jedoch, Ostrow beizutreten, bis das Institut nach Příbram in Mittelböhmen zog. Sie kam im Januar 1962 dazu. „Ich bin Teil eines Busses geworden. Er verließ den Busbahnhof in Prag um Viertel nach fünf. Alle schnarchten, etwa zwanzig Prozent der Passagiere stiegen in Dobříš aus, und der Rest fünf Minuten vor sieben in Zdabor in Příbram- Polizinie. Die ganze Masse wurde in die Poliklinik gegossen, und um sieben waren wir bereits auf der Abteilung. “ Eva Eisner kümmerte sich nicht nur um die offiziellen Angestellten der Jáchymov- Minen, sondern auch um deren Verwandten in der Poliklinik. Gefangene, die nicht freiwillig in der Mine waren, hatten ihre eigenen medizinischen Einrichtungen.

Obwohl sie froh war, dass sie einen Job näher in Prag bekam, mochte sie die Poliklinik sowieso nicht. Sie hielt dort dreieinhalb Jahre durch, und als sie im November 1965 bekannt gab, dass sie einen Ersatz für sie hatten, war sie glücklich, nach Prag zu gehen, um einen Job zu finden. Sie fand den Ort in Prag 6, nicht weit von der Wohnung entfernt, in der sie nach Kriegsende mit ihren Eltern lebte. Sie füllte die Klinik unter der älteren Dr. Lenda aus, die später in Rente ging und sie den Job dauerhaft bekam.

Die Zeit des blühenden Prager Frühlings erlebte sie als junge Aerztin. Dank entspannter Umstände konnte sie auf Einladung nach London und Israel reisen, um ihre Verwandten zu besuchen. Sie verbrachte einen Monat im jüdischen Staat, aber ihr Eindruck von ihrem Aufenthalt wurde durch das Verhör vom Mossad getrübt. „Drei Tage vor ihrer Rückreise, wurde ich vom israelischen Geheimdienst unter Druck gesetzt. Das Problem war, dass ich mit einem verfallenen Visum nach Israel geflogen bin“, erklärt Eva Eisner. Sie erhielt ihr Visum im Mai 1967, aber als im Juni dieses Jahres der Sechstagekrieg ausbrach, verschob Eva Eisner ihre Reise. Es kam erst am 4. November in Israel an, aber sein Visum ist am 31. Oktober abgelaufen. Der Geheimpolizist hatte mir vier Stunden lang verhört, ich fühlte mich, als würde ich bei unserem Geheimdienst sitzen, den ich im Jahr 1955 erlebt hatte, sagt sie. Dann traf Eva Eisner sie noch zweimal. Das erste Mal am nächsten Tag und das letzte Mal, als sie Jerusalem verließ. Die Geheimdienstler hielten sie offenbar für eine Spionin und brachten sie daher zum weiteren Verhör am Flughafen weg, woraufhin sie ihren Koffer durchsuchten. „Ich war schon aggressiv, ich sagte, dass ich dachte, ich würde aus dem Gefängnis gehen, um einen freien Staat zu besuchen, und hier finde ich nichts als das Gleiche wie in Prag. Und sie sagten mir, ich solle nicht vergessen, dass sie sich noch im Kriegszustand befinden“, erinnert Eva Eisner an den Nahen Osten an das turbulente Jahr 1967. Aber die Geheimdienstler fanden nichts bei ihr, also ließen sie sie gehen.


 

Wenn die Russen kommen, komme ich nicht zurück!

Kurz nach ihrer Rückkehr heiratete sie ihren Mann. Sie war am 9. Februar 1968 mit Edvard Eisner verheiratet, zufällig am Geburtstag ihrer Mutter. Und mit ihrer Mutter emigrierte sie im August 1968, obwohl es ursprünglich nicht geplant war. Als sie und ihr Mann am 17. August 1968 zu einem geplanten Urlaub nach Wien aufbrachen, wurden sie von Tante Senta, der jüngeren Schwester ihrer Mutter, die vor dem Zweiten Weltkrieg nach London floh, zum Bahnhof begleitet. „Sie fragte mich, wer unsere Blumen gießt und den Staub abwischt“, erinnert sich Eva Eisner an das letzte Gespräch, bevor sie ging. Nach einer Woche in Wien plante das junge Paar, nach Nürnberg zu ziehen, wo die Zeitzeugin die „Führung“ der Tour unter der CKM übernehmen sollte. „Also zog ich die Schlüssel zur Wohnung aus meiner Tasche, legte sie in ihre Hand und sagte: ‚Und wenn die Russen kommen, werde ich nicht zurückkommen!‘ Sie sagte mir, ich solle nicht herumalbern, aber ich meinte es ernst.

Davon war sie vier Tage später überzeugt, als sie, ihr Mann und ihre Mutter in Wien vom Einmarsch in die Tschechoslowakei durch die Truppen des Warschauer Pakts im Radio hörten. Eva Eisner hat sich tatsächlich für einen Aufenthalt im Ausland entschieden. „Meine Mutter sagte, wenn ich nicht zurückkäme, würde sie es auch nicht tun, dass sie bei mir bleiben würde. Und der arme Ed hatte keine andere Wahl, als zu sagen, was er dort tun würde, dass er nicht allein zurückkommen würde“, beschreibt sie, wie einfach es war, am Ende Entscheidungen zu treffen. Dank der Tatsache, dass Eva Eisner die Schlüssel zur Wohnung ihrer Tante gegeben hat, kamen innerhalb weniger Tage ihre Geburtsurkunden und andere wichtige Dokumente nach Wien. Darüber hinaus wurden sie in Wien vom American Jewish Joint Distribution Committee betreut, wo Artur Bloch nach dem Krieg arbeitete. Markéta Blochová fand ihre Residenz und besuchte sie. Sie ging ins Büro, sagte wer sie sei und eine angestellte Amerikanerin erzählte ihr, dass ein Artur Bloch in der Prager Niederlassung arbeitete. Meine Mutter sagte, es sei ihr verstorbener Mann, und es war gut“, erklärt die Zeitzeugin , dass das Glück sie schließlich vor dem Hintergrund der Besatzung anlächelte. Das Komitee bezahlte ihre Hotelzimmer, und jeder erhielt sogar finanzielle Unterstützung. „Ed wurde nicht von einer jüdischen Mutter geboren, was bedeutet, dass er nicht Jude war.“

 

Wir sind wahrscheinlich im Paradies

Das Komitee half ihnen nur wenige Tage mit ihrem Lebensunterhalt, denn kurz nach der Besatzung erklärte die Schweiz die Öffnung der Grenze und ein dreimonatiges Visum für tschechoslowakische Flüchtlinge. Die Eisners und Markéta Blochová trafen eine kurze Entscheidung und nahmen den Zug von Wien nach Zürich. Sie hatten auch dort Glück. Bei der Flüchtlingsagentur wies der Beamte ihnen hundert Franken pro Person zu und schickte sie mit dreihundert Franken zurück zum Bahnhof, wo die Gastfamilie sie abholen sollte. „Wir kamen zu der Station, wo meine Mutter die Koffer bewachte, und wir sagen zu ihr: ‚Mama, wir sind wahrscheinlich im Paradies. Wir werden von einem Ehepaar Pitet abgeholt, bei denen wir wohnen. Und hier sind dreihundert Franken“, erinnert sich Eva Eisner mit einem Lächeln. Die Familie brachte sie nach Thalwil, einer Stadt am Zürichsees.

Die Eisners gingen für die nächsten Tage zum Flüchtlingshilfswerk, wo sie ihnen halfen, Arbeit zu finden. Die Schweizer waren es gewohnt, Männer zu bevorzugen, aber der Ehemann des Zeitzeugin sprach nicht richtig Deutsch, und die Beamten versuchten, zuerst einen Job für sie zu finden. Sie begannen am Telefon und in praktisch jedem Krankenhaus befand sich bereits ein Tscheche oder ein


 

Slowake. Und in etwa dem achten Telefonat sagte der Chefarzt, sie hätten einen Platz“ , erklärt die Zeitzeugin, in Wetzikon, einer Stadt östlich von Zürich, die Stelle einer Assistenzärztin.

Eine Arbeit für Edvard Eisner zu finden, war schwieriger. „Wir haben alles versucht - den Bagger, den Fahrer, ich weiß nicht was. Aber sie sagten uns, dass sie ihn nicht nehmen. Weil er super fit und jung ist, wenn er Deutsch lernt, wird es gehen. Nach einer Weile bekam ihr Mann jedoch auch einen Job, in Zürich. Nach 3 Jahren als Assistenzärztin im Spital, hat sie gleichzeitig Zusatzabitur und 25 medizinische Prüfungen bestanden und konnte sie das Schweizer Staatsexamen ablegen. 1972 eröffnete sie ihre eigene Arztpraxis in Bauma.

Gemeinsam zogen sie in das Schweizer Dorf Bauma und lebten glücklich. Die Samtene Revolution überraschte die Zeitzeugin zu einer Zeit, als sie in de Ferien in Brasilien war. „Das größte Problem war dann, eine Zeitung auf Englisch zu finden. Denn in Rio de Janeiro wird Portugiesisch gesprochen und etwas Spanisch. Alle Dinge wurden vom Radio entweder auf Portugiesisch oder Spanisch berichtet. Aber auf Englisch hat man wirklich nur das Nötigste bekommen“, erinnert sich Eva Eisner. Sie blickte einige Monate nach der Samtenen Revolution in ihr Heimatland. Sie wollte eigentlich dauerhaft zurück. „Ed wollte nicht zurückkehren. Von dem Moment an, als er sich entschied, Deutsch zu lernen und eine Karriere in der Schweiz aufzubauen, war die Tschechische Republik ein abgeschlossenes Kapitel für ihn“, erklärt die Zeitzeugin am Ende der Geschichte die Motive ihres Mannes. Sie besuchten Prag mehrmals, zogen aber nie zurück. Edvard Eisner starb 2019. Seine Frau ist immer noch sehr aktiv und genießt das Rentenalter. Manchmal besucht sie Prag. Sie besucht den jüdischen Friedhof und geht mit Liebe durch die Altstadt, mit der sie durch so viele Erinnerungen verbunden ist.

© Alle Rechte basieren auf den Rechten des Projekts: Geschichtendes zwanzigsten Jahrhunderts

Die Geschichte eines Zeugen im Projekt Stories of the 20th Century (Tereza Brhelova)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tereza Brhelova)