Josef Dušek

* 1941

  • „Lidé sem jezdili autobusem – strýc měl autobusovou dopravu – ale v jakém množství a další informace možná ani sám táta, který to akorát kryl, nevěděl. Věděl jen, že jsou ti lidé rozházení po chalupách. Byla to linka, která vozila nahoru na Churáňov lyžaře a turisty. Předstírali, že jedou na chaty, kdyby je někdo chytil. Organizace byla dělaná tak, že táta to kryl. Když něco hrozilo, dostal avízo z Klatov, skočil na motorku – jestli už to tehdy běželo přes telefony, to nevím – prostě skočil na motorku, vyjel nahoru a uklidili ty lidi po lesích. Když přijeli estébáci – táta je tam dovedl – chalupy byly prázdné, nikdo tam nebyl. Při jízdách autobusu existoval systém, jak chránit, aby to běželo. Pod Čábuzí byl v jedné zatáčce mlýn, jehož majitel byl v systému zapojený. Signál byl vymyšlený tak, že v zatáčce, kudy šel potok k mlýnu nebo z mlýna, byl velký kříž a na něm namontovaná světýlka různých barev. Kříž byl napájený elektřinou z mlýna, kde byl generátor. Když bylo vše čisté, tak svítil určitý systém světel. Když jel autobus a viděl, že to svítí v kódu, ve kterém má, tak věděl, že je to čisté a může pokračovat. A když to nesvítilo, tak to otočil nebo jel někam jinam a lidi vysadil jinde. Jedna perlička: když jednou jela nová zásilka a mlynářovi odešel alternátor, tak měl hodně práce s tím, aby přehodil nový, ale nakonec to prý zvládnul.“

  • „Po vojně se mi víceméně podfukem dostal do ruky poukaz na dovolenou v Anglii – přes známého, který mi zblafnul, že jsem dobrý budoucí komunista. Čtrnáct dní jsme byli ve Walesu, v campech, ve kterých byla za války poschovávaná děcka v dřevákách, a pak nás vzali na tři dny do Londýna. Pobíhal jsem tam, měl jsem nějaké kontakty na české emigranty. Například na jednoho člena bývalé vlády, ale to mi nějak nesedělo. Dopadlo to tak, že jsem se tam rozhodl zůstat. Měl jsem asi pět liber v kapse. Udělal jsem to tak, že na poslední snídani, když už jsme věděli, že odjíždí autobus, jsem akorát napsal lístek ‚Zůstávám na Albionu‘, strčil ho vedoucímu do ruky a odešel. Měl jsem jen kufřík s věcmi. Šel jsem se přihlásit na policajty a tam bylo naštěstí zavřeno. Nikdo tam nebyl. A co teď? Žádný kontakt. Nic. Anglicky jsem uměl jen pár slov. V našem hotýlku na recepci byla Polka a s tou jsem se domluvil. Zvedla telefon, zavolala polským emigrantům, kteří v Anglii měli polovojenskou organizaci pro válečné piloty. Měli tam poměrně dobrou základnu. Odvezli mě na ústředí, dali mi guláš a zavolali někomu dalšímu. Přijel pro mě jeden Čech, který mě u sebe ještě čtrnáct dní schoval, protože jsem měl vízum na měsíc. Byl to plukovník Kokrda, který byl za první světové války legionářem. Pak jsem si udělal kurz angličtiny. V Anglii jsem zůstal v srpnu roku 1964 a už na Vánoce jsem měl hotové papíry k emigraci do Austrálie, protože jsem uměl řemeslo a byl jsem uprchlík.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sušice - domácnost pamětníka, 13.02.2017

    (audio)
    délka: 02:32:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk dokáže vše, co opravdu udělat chce

Josef; Sydney; 1967 nebo 1968
Josef; Sydney; 1967 nebo 1968
zdroj: archiv pamětníka

Josef Dušek se narodil 17. ledna 1941 ve Starém Klíčově č. p. 96 (okres Domažlice) manželům Josefu a Jarmile Duškovým. Jeho otec byl příslušníkem sboru SNB a jako převaděč byl roku 1951 zatčen. Pamětník se s matkou, která se nechala rozvést, a sestrou přestěhoval do Plzně, kde se vyučil zedníkem, pracoval ve Stavebním podniku a stal se členem Aeroklubu v Plzni, ze kterého byl pro rodinné poměry vyloučen, a tak přešel k lodím. V srpnu roku 1964 odjel jako domnělý perspektivní komunista na zájezd do Anglie, odkud se již nevrátil, a s pomocí emigrantských spolků o rok později přesídlil do Austrálie. Zabydlel se v Sydney, kde pracoval jako pokrývač, stavěl trimaran Dalibor a navázal intimní vztah s Jane Gloore. Roku 1972 získal australské občanství a následně se mu podařilo zrušit občanství československé, aby společně s ním byl zrušen i trest za emigraci, díky čemuž se mohl roku 1977 prvně podívat do vlasti. V následujících desetiletích vedl dvojí život - během australského léta pracoval v Sydney a na zimu, evropské léto, nasedal na trimaran, obeplouval mnohé závody a podnikal exhibiční jízdy. Stále více směřoval k Evropě. Deset let vozil turisty pro jeden z hotelů v laguně La Manga del Mar Menor poblíž Cartageny. Po sametové revoluci mu bylo automaticky vráceno československé občanství. V posledních deseti letech si začal budovat zázemí ve vlasti. Josef Dušek už čtyři roky žije trvale v Sušici a Dalibor čeká na svého kupce na Orlíku.