Václav Dubec

"Jak vás zastihla válka, jak jste vnímal začátek války?" "No tak, začátek války – to začínalo ještě za Polska. Tak to víte, my mladí kluci jsme to ještě nebrali tak tragicky… Až potom, když už jsme dospívali, to jsme věděli, poněvadž začaly všelijaké vraždy, poněvadž tam byly všelijaké bandy… a potom nejhorší to bylo, když nás obsadili Rusové, v devětatřicátým, čtyřicátým roce, tak to tam všechno začalo, kolektivizace… – začala diktatura a tvrdý režim. Takže nějak, že jsme sice nebyli pro válku, ale v té válce jsme pomalu spatřovali jediné východisko, protože bychom byli úplně vyhynuli. Páč on Stalin prostě nesnášel lidi, kteří trošičku něco umějí a chtějí."

"Jaká byla výchova u vás v rodině?" "Tak podívejte se, u nás na Volyni… v prvé řadě, tak výchova k práci, to je pochopitelný, ale celkově se tam soustředila veškerá výchova na vlastenectví… ne, to není nějaká fráze, ale je to skutečnost, víte, poněvadž jedině to nás tam drželo. A právě proto, že většina Čechů, kteří tam byli, měla tuhletu myšlenku a zatím jsme šli, tak jsme docílili toho, že u nás za Poláků byly zřízené české školy, už i za cara se zřizovaly. Za Poláků, i v beckovském Polsku, které prostě s Němcema spolupracovalo, přes to všechno jsme si ty svoje školy udrželi…" "Jaké byly vztahy s Poláky?" "…a tak, vztahy nijak zvlášť moc kamarádské nebyly - i když kamarádi byli, pochopitelně. Ale zas nebyly nějaké vyhrocené, to bylo takové normální, jako bývá, jako lidé s lidmi, no, že by byly nějaké… bývali třeba někteří policajti, kteří byli proti Čechům, no ale to byli takoví místní, to nebylo nic… ale jinak, dobré, poměrně…"

"Zažil jste někdy útok, dostal jste se někdy do ohně?" "A tak jó, zas – ale tak že by to bylo jó kór moc, to ani ne. Když jsme šli už na Krakov, tak tam Němci protrhli určitý úsek – trochu se střílelo, ale nebylo to tak hrozné…" „Jaké to bylo, když jste se poprvé dostal do takové situace? Pro patnáctiletého kluka, obzvlášť…“ Moc, pěkné, víte, ohromný zážitek, že jsem tejden nejedl. Víte, člověk si představoval něco jiného – ale pak si už zvykl. Poněvadž, to máte tak, tam se střelilo a už ses schovával. Ale pak, když už tam byl člověk delší dobu, tak jsi věděl, jestli to spadne vedle tebe nebo letí za tebe … ale že by nějaký hrdinství? To se nedá říct, hurá hrdinství. Víte, ono ve skutečnosti, hrdinou se většinou každý stával nechtě. Protože to třeba dělal ze zoufalství, tak jako je ta kóta, rourová kóta se tomu říkalo, kterej prostě hodil granáty do německého bunkru - ale to bylo zoufalství, poněvadž útočili a útočili a tolik lidí tam tenkrát padlo, našich, že se tam dostal ze zoufalství, zasáhl je, ale on sám tam taky samozřejmě padl.“

"Když jste se (poprvé) dostal na československé území, bylo to…" "…víte, ono pro nás, Volyňáky, pro které bylo Československo zaslíbenou zemí – to se nedá ani popsat, skutečně, protože i když jsme vstoupili dejme tomu na Slovensko, ale bylo to Československo, bylo to… povídám, to se nedá pospat, to by vypadalo, že hrajem divadlo… protože my jsme prostě – to byla naše touha se sem vrátit. A veškeré dění se dělalo jenom pro to, pro tu češtinu, proto, abysme se udrželi a mohli jsme se vrátit jako plnohodnotní občané tohoto státu. Takže bylo to nádherné…"