Prof. Ing., DrSc. Jiří Drahoš

* 1949  

  • „Bydleli jsme s rodinou, tedy s manželkou, která byla v jiném stavu, na Jižním Městě. Dostal jsem předvolání na oddělení VB kvůli řidičskému průkazu. 'Nezapomeňte si s sebou vzít řidičský průkaz.´ Tak jsem si vzal průkaz a šel jsem na Jižňáku do takového patrového tesco baráku, kde ta Veřejná bezpečnost sídlila. Stál tam takový tlustý esenbák a já mu dával to předvolání. Divil se, že prý jsem tam špatně, když jdu jen kvůli řidičáku. Pak se zeshora z prvního patra ozval hlas takového mladého elastického pána v civilu. Říkal, že jdu za ním. Tak jsem vylezl do prvního patra, ten pán, asi mého věku, mi začal vykládat něco o tom, že jsem mladý nadějný vědec a určitě jednou vycestuji, ale už teď se zúčastňuji konferencí, kde jsou také zahraniční vědci a že by je zajímalo, jaký oni mají pohled na tuto zemi – jen proto, abychom měli co vylepšovat. Tak jsem zastříhal ušima, protože už jsem nebyl tak naivní a říkal jsem si: 'Ajaj, je to tady.' Z četby nakladatelství Index a Toronto 68 a z knihy Mráz přichází z Kremlu a podobné literatury jsem věděl, s kým mám tu čest. Ten pán se mi nějak moc nepředstavoval. Tak jsem mu vysvětlil, že to není zrovna to, na co bych se cítil, no prostě jsem se z toho vyzul.“

  • „V Hálově oddělení panoval liberální duch a my jsme si před sebou nebrali servítky. Na komunisty se nadávalo zcela běžně. Ne že bychom to vykřikovali někde na chodbě, ale mezi sebou jsme mluvili zcela otevřeně. Člověk měl pocit, že je tam ve velmi specifickém prostředí. Byli jsme tam v určité bublině. Měli jsme tam také kolegu Karla Hlavatého, to byl výborný kvantový chemik a povahově skvělý člověk. Taky si servítky nebral. Když jednou ústavní odbory pořádaly takzvaný odborářský parník, kdy se jelo na parníku do Modřan, tam se zakotvila loď a udělal se táborák, opekly se buřty a jelo se zpátky, tak to byla pravidelná akce jednou za rok. Pořádaly to odbory ROH. V těch letech sedmdesátých, za normalizace, takový parník vyjel a my tam všichni z oddělení byli. Opékaly se buřty a Karel byl už trochu ovíněn a zapomněl, že není jen mezi svými. Dostal se tam do debaty s nějakým mladým soudruhem, a aby ho usadil, tak na něj zařval: 'Tak vstup tady do toho ohně a dokaž nespalitelnost komunistických idejí.' Všichni jsme se tomu zasmáli, i ten dotyčný mladý soudruh, který to nebral vážně. Pak jsme parníkem jeli zpátky. Po několika dnech se v akademii objevila Státní bezpečnost a Karel Hlavatý začal být vyšetřován, co tam vlastně řekl. Pak jsme zjistili, že to udal ne ten mladý soudruh, ale někdo jiný, kdo to slyšel. Tak to prásknul. Začali se v kanceláři rojit estébáci. My jsme museli sepsat nějakou výpověď. Já to odbyl s tím, že jsem se tam věnoval své budoucí manželce a hluk debaty, kterou jsem nesledoval, rozhodně nepřevýšil praskání ohně. Víceméně všichni jsme napsali, že jsme nic neslyšeli. Nevím, co reportovali další, ale výsledkem bylo, že Karla Hlavatého z ústavu vyhodili.“

  • „Pak jsme napjatě čekali, jak to bude. Věděli jsme, že Jan Palach je v nemocnici. Proč to udělal, to se spíš jen tak šuškalo – že to bylo na protest proti obsazení a proti té politice. Byli samozřejmě lidé, kteří kroutili hlavami a říkali, proboha, co ho to napadlo. Ale pořád jsme doufali, že se z toho dostane. Do toho se objevovaly názory bigotních komunistů. Jeden dokonce tvrdil, že to byla věc inscenovaná západními kapitalisty, kteří prý řekli Palachovi, že mu dají takzvaný bezbolestný oheň. Že to na sobě jen zapálí a nebude ho to ani bolet. Nám jako chemikům to přišlo úplně zvrácené, ale jen to ilustruje, s jakými nesmysly ti bolševici tenkrát vylejzali. Doufali jsme, že to Jan Palach přežije a nakonec to bohužel nedopadlo. Byl jsem na pohřbu Palacha – na velké manifestaci na dnešním Palachově náměstí u filozofické fakulty. Šli jsme z Václaváku na filozofickou fakultu. Demonstrace byla velká. V těch reformnějších komunistech to tenkrát zažehlo myšlenku, že by se přece jen mohlo něco povést, ale tak jak ta pochodeň vzplanula, tak to ve společnosti začalo zase rychle odeznívat. Bylo to hrozné, ale bylo to tak.“

  • „Pořád jsme si říkali, že to přeci není možné. Já jsem zmínil toho svého skeptického strýce Janka, který tenkrát říkal: ´Podívej se, kam jednou Rus vstoupí, tak neodejde.´ Já na něj koukal a říkal jsem: 'Prosím tě, co ty víš.´ Byl to člověk se zkušenostmi z druhé světové války. Všichni jsme si mysleli, ve škole, na koleji, že nastoupí ti Američani a nemůžou nás v tom nechat. Pořád jsme doufali, že se něco musí stát, takže se stávkovalo, obsadili jsme VŠCHT, stávkovali jsme, spali jsme tam dokonce, chodili tam různí umělci. Hutka, Marta Kubišová a já nevím kdo všechno. Chodili tenkrát po školách a zpříjemňovali studentům okupační stávku. Ale nakonec to stejně k ničemu nevedlo, bohužel.“

  • „Já jsem trávil léto u rodičů v Jablunkově. Strýc Janek byl takový skeptik a mluvil o jednání v Čierne pri Čope se Sověty, bylo vidět, že oni tlačí na Dubčeka a na ty naše politiky. Neměli jsme z toho dobrý pocit. Pak se říkalo, že se stahují sovětská vojska, ale my jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, že je to nějaký kec. O to větší šok bylo ráno 21. srpna. My jsme ještě byli v posteli a přiběhla maminka z jeslí a říkala, abychom si pustili rádio. Tak jsme si ho pustili a dověděli jsme se, že k nám vtrhla okupační vojska, tedy takzvaná spřátelená vojska, aby nás takzvaně zachránila. Takže jsme ještě týž den s kamarády vyrazili v Jablunkově do ulic, přehazovali jsme směrovky, otáčeli cedule, psali jsme 'Ivani, iditě domoj'. Tento ruch vypukl ve všech městech republiky. Do Prahy jsem se dostal až někdy v září, když jsem šel k zápisu do druhého ročníku.“

  • „Jak vypadalo pražské jaro z vašeho pohledu, když jste studoval v Praze? Jak jste ho prožíval?“ - „Velice emotivně. Padl Novotný, objevil se Dubček, dodnes si pamatuji na úžasný První máj v Praze v roce 1968 Na příkopech – tam byla tribuna. Už nebyli bráni jako typičtí papaláši, i když tam byli samozřejmě komunisti. Ale tenkrát jsme to brali tak, že je to šance na změnu. Ta atmosféra ve společnosti byla krásná. Vycházely časopisy jako je Reportér, dalo se sem přivézt Tigridovo Svědectví, aniž byste byl postižen, i když to nebylo legální. Byly tam velké naděje a zdálo se, že socialismus s lidskou tváří má šanci. Jak se nakonec ukázalo, tak ne.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 21.03.0018

    (audio)
    délka: 01:07:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha ED, 14.03.2018

    (audio)
    délka: 02:05:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 13.12.2018

    (audio)
    délka: 01:45:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda a demokracie nepadají z nebe, stojí za to se o ně prát

Jiří Drahoš 2018
Jiří Drahoš 2018
zdroj: Post Bellum

Jiří Drahoš se narodil 20. února 1949 v Jablunkově do rodiny učitele Jiřího Drahoše, rodáka z Proseče u Skutče, který po válce v roce 1945 odešel učit do slezského pohraničí do Jablunkova. Zde se oženil s jablunkovskou rodačkou, zdravotní sestrou Annou Klusovou. Jiří má bratra Josefa. Prožili dětství a mládí v Jablunkově, silně je ale ovlivnily také prázdninové pobyty u prarodičů v Proseči na Vysočině. Dědeček Josef Drahoš byl tradiční výrobce dýmek, po komunistickém puči v roce 1948 a likvidaci živnostníků odmítl vstoupit do družstva. Když mu místní fašistický kolaborant podstrčil nelegální zbraň a udal ho, byl spolu se svou ženou obžalován a dva roky 1955-1957 strávil ve vězení v Ilavě. Jeho ženě byl trest odložen. Jiří vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v Jablunkově, maturoval v roce 1967 a téhož roku složil přijímací zkoušky na VŠCHT v Praze. Vybral si obor fyzikální chemie, protože byl elitní a těžký. V Praze prožil euforické pražské jaro v roce 1968, srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Jablunkově. Na podzim 1968 se účastnil protestů a studentské okupační stávky, v roce 1969 s ním silně pohnulo upálení studenta Jana Palacha, jehož pohřbu se účastnil. V pátém ročníku, v roce 1972, se poznal se svou budoucí manželkou Evou Choděrovou, knihovnicí Akademie věd, rodačkou z Vysočiny. V září 1973 nastoupil do Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd (ČSAV) v Suchdole, do tehdejší skupiny fyzikální chemie. Jeho vedoucím byl nestraník, profesor Eduard Hála, v jehož oddělení panoval liberální duch. Jiří v roce 1977 obhájil disertační práci „Rovnováha kapalina-pára za vyšších tlaků. Generalizovaná metoda výpočtu” a obdržel titul kandidát věd (CSc.) V témže roce mu byla udělena cena ČSAV. Od roku 1978 působil jako vědecký pracovník v oddělení chemických reaktorů ve skupině pro oblast modelování a řízení chemicko-inženýrských procesů. V roce 1979 ho oslovila StB ke spolupráci, ale bez okolků ji odmítl. V letech 1985–1986 strávil zhruba rok na studijním pobytu na univerzitě v Hannoveru ve Spolkové republice Německo, na který získal stipendium od prestižní Humboldtovy nadace. V lednu 1989 se účastnil demonstrací v centru Prahy během tzv. Palachova týdne, 17. listopad 1989 zažil s pěveckým sborem Canticorum iubilo, s nímž účinkoval na festivalu v Jihlavě. Na pracovišti poté založili Občanské fórum, byl zvolen předsedou odborů, na schůzích vedení prezentoval revoluční názory Občanského fóra. V roce 1992 se Jiří Drahoš stal zástupcem ředitele Ústavu teoretických základů chemické techniky a byl jím do roku 1994. V letech 1995–2003 v ústavu působil jako ředitel. Poté byl do srpna 2005 náměstkem ředitele ústavu pro výzkum. V roce 1994 obdržel docenturu pro obor chemické inženýrství na VŠCHT a v roce 1999 obhájil doktorát věd (DrSc.). V roce 2003 byl jmenován profesorem pro obor chemické inženýrství. Mezi lety 2009-2019 vykonával funkci předsedy Akademie věd České republiky. V roce 2017 kandidoval na prezidenta České republiky. Do druhého kola v lednu 2018 postoupil společně s Milošem Zemanem. Jiří Drahoš prohrál těsně, o cca 2,5 procenta hlasů. V říjnu 2018 byl zvolen senátorem za obvod č. 20 – Praha 4. Se svou manželkou Evou Drahošovou vychovali dvě dcery.