Otto Deneš

"5. 11. 1943 jsme obklíčili Němce, asi 15–20 000 jich tam bylo. Hodně našich kluků tam přišlo o život. Němci na nás stříleli s kulometama. My jsme se schovali za tanky, ale taky to pořádně nešlo, protože ten tank šel dopředu, tak nás Němci viděli a postříleli."

"Židovská obec v Bratislavě organizovala ilegální zájezd do Palestiny. Já jsem se k nim přidal. Nejdřív jsme pluli po Dunaji, potom po moři. Byli jsme v Bulharsku asi týden, mysleli, že jsme špióni, a to samé bylo potom v Rumunsku v deltě. Na lodi jsme byli asi půl roku. Všude nám dělali potíže a úřady nás nechtěly pouštět dál. Myslely, že jsme špióni."

"Na podzim jsme dojeli do Palestiny, Angličané nás na čtrnáct dní zavřeli a začali vyšetřovat, co že jsme zač. Potom nás propustili a každý se živil na vlastní pěst. Já jsem dělal nejprve v zemědělství, trhal jsem pomeranče a citrony, potom později jsem se dostal do vojenské nemocnice, kde jsem byl až do té doby, než jsem šel na vojnu."

"Před válkou jsme žili normálně. Otec byl obchodní zástupce a byl za první republiky spokojený. Uživil nás, žili jsme skromně a dobře. Byli jsme ze židovské rodiny, bratr studoval na rabínské škole a byl velmi nábožný. Já jsem byl taky nábožný, ale už míň než bratr. Naše rodina byla ortodoxní. V praxi to znamenalo, že jsme byli nábožnější než ti, co ortodoxní nebyli. Dodržovali jsme svátky, chodili jsme do modlitebny každý den…"

"Ve dvaačtyřicátém roce jsme nastoupili na vojnu. Tehdy se bojovalo na Středním východě, kde byl německý generál Rommel. Už měl obsazenou velkou část severní Afriky, a jediné, co zůstávalo neobsazené, byl Tobruk. Tam jsme byli jako protiletadlová obrana a drželi jsme tobrucký přístav, aby ho neobsadili Němci. Byli jsme tam asi rok. Němci přístav často bombardovali. My jsme stříleli do jejich letadel."